Bombardování Tokia

Bombardování Tokia bylo sérií bombových náletů leteckých sil Spojených států během tichomořských kampaní druhé světové války. Operace Meetinghouse, která proběhla v noci z 9. na 10. března 1945, je považována za nejničivější nálet v lidské historii.^[1] Celkem 40 km² centrálního Tokia bylo zničeno a odhaduje se, že v sutinách zemřelo 100 000 civilistů a přes milion lidí zůstalo bez domova.

USA v dubnu 1942 uskutečnily první nálet na Tokio. Strategické bombardování městských oblastí začalo v roce 1944 poté, co byl do výzbroje amerického letectva zařazen bombardér B-29 Superfortress s dlouhým doletem, nejprve nasazený z Číny a poté z Marianských ostrovů. Nálety B-29 z těchto ostrovů začaly 17. listopadu 1944 a trvaly až do japonské kapitulace 15. srpna 1945.^[2]

Více než 50 % tokijského průmyslu bylo rozptýleno mezi obytnými a obchodními čtvrtěmi; bombardování snížilo výrobu ve městě na polovinu.^[3]

První nálet na Tokio byl Doolittlův nálet z 18. dubna 1942. Z letadlové lodi USS Hornet vzlétlo šestnáct letounů B-25 Mitchell k útoku na cíle na japonských domácích ostrovech, včetně Jokohamy a Tokia. Bombardéry po útoku odlétly směrem na letiště v Číně. Nálet byl odvetou za japonský útok na Pearl Harbor. Z vojenského hlediska nezpůsobil velké škody, byl však významným propagandistickým vítězstvím Spojených států.^[4] Nálet byl zahájen z větší vzdálenosti, než bylo v plánu, kvůli střetu s japonskou hlídkovou lodí, všechna útočící letadla při návratu buď havarovala nebo nouzově přistála. Jedno letadlo přistálo v neutrálním Sovětském svazu, kde byla posádka internována, ale v květnu 1943 unikla přes hranice do Íránu. Japonci v okupované Číně zajali dvě posádky. Tři členové těchto posádek byli později popraveni.^[5][6]

Klíčovým momentem pro bombardování Japonska byl vývoj strategického bombardéru B-29 Superfortress, který měl operační dolet 6000 km a byl schopen útočit ve vysoké výšce nad 9000 m, kde byla nepřátelská obrana velmi slabá. Téměř 90 % bomb, které dopadly na japonské ostrovy, bylo shozeno tímto typem bombardéru. Jakmile spojenecké pozemní síly obsadily ostrovy dostatečně blízko Japonska, byla na těchto ostrovech (zejména Saipanu a Tinianu) postavena letiště pro B-29, které odtud vyrážely na své bombardovací mise.^[7]

Počáteční nálety byly provedeny 20. perutí amerického letectva působící z pevninské Číny v operaci Matterhorn pod XX. velitelstvím bombardérů, ale ty nedosáhly až na Tokio. Operace ze Severních Marianských ostrovů začaly v listopadu 1944 po aktivaci XXI. velitelství bombardérů.

Výškové nálety s klasickými trhavými pumami považovalo velení USAAF za neúčinné kvůli silným větrům ve vysokých výškách (později objevené tryskové proudění), které unášely bomby mimo cíle.^[8]

Mezi květnem a zářím 1943 byly provedeny bombové pokusy na tzv. „japonskou vesnici“ v Utahu. Tyto zkoušky prokázaly účinnost zápalných bomb na budovy ze dřeva a papíru a vedly k tomu, že Curtis LeMay nařídil bombardérům změnit taktiku a využít této munice proti Japonsku.^[9]

První takový útok proběhl proti Kóbe 4. února 1945. Tokio zasáhly zápalné bomby 25. února 1945, kdy 174 B-29 letělo během nočního náletu s vysokou nadmořskou výškou a zničilo kolem 2,6 km² zasněženého města, s využitím 453,7 tun většinou zápalných bomb.^[10] Po tomto náletu nařídil LeMay bombardérům B-29 znovu zaútočit, ale v relativně nízké výšce kolem 2000 metrů v noci, protože japonské protiletadlové dělostřelectvo dosahovalo v tomto výškovém rozsahu nejmenší účinnosti.^[11]

V noci z 9. na 10. března 1945 ^[12] vzlétlo 334 B-29 k náletu, přičemž 279 z nich na Tokio svrhlo 1665 tun bomb. Bomby byly většinou 230 kg vážící E-46 kazetové pumy shazované z výšky kolem 700 metrů. M-69 prorazily tenkou střechu nebo přistály na zemi; v obou případech se zapálily o 3–5 sekund později a vypustily proud hořících napalmových koulí. Byl také shozen menší počet zápalných bomb M-47 : M-47 byla 45 kg vážící puma s náplní želatinizovaného benzínu a bílého fosforu, která se vznítila při dopadu. Během prvních dvou hodin náletu shodilo své bomby 226 útočících letadel, jejich úkolem bylo zneschopnit protipožární ochranu města.^[13] První B-29, které dorazily, shazovaly bomby ve vzoru velkého X, s průsečíkem v hustě osídlené dělnické čtvrti v Tokiu poblíž doků v městských částech Koto a Chūō; pozdější letadla jednoduše zaměřovala svůj náklad na toto planoucí X. Jednotlivé požáry způsobené bombami se i díky větru vanoucímu rychlostí až 45 km/h spojily a vytvořily rozsáhlý požár, klasifikovaný jako ohnivá bouře.^[14] Přibližně 4000 ha města bylo zničeno a podle odhadů zemřelo asi 100 000 lidí. Celkem 282 z 339 B-29 nasazených během operace Meetinghouse se dostalo k cíli, z nich 27 bylo ztraceno následkem japonské protivzdušné obrany, technických závad nebo bylo strženo vzdušnými víry způsobenými požárem.^[8]

Návštěva císaře Hirohita ve zničených částech Tokia v březnu 1945 byla začátkem jeho osobního angažování v mírovém procesu, který vyvrcholil kapitulací Japonska o šest měsíců později.

Američané po válce odhadovali, že při tomto jednom útoku zahynulo téměř 88 000 lidí, bylo zraněno 41 000 lidí a více než milion obyvatel ztratil své domovy. Tokijský hasičský sbor odhadl vyšší počty: 97 000 zabitých a 125 000 zraněných. Tokijské metropolitní policejní oddělení evidovalo 83 793 mrtvých a 40 918 raněných a 286 358 budov a zničených domů. Historik Richard Rhodes odhadoval, že zahynulo více než 100 000 lidí, zraněných mohlo být k milionu a ten samý počet lidí zůstal bez domova.

Historik Gabriel Kolko ve své knize z roku 1968 uvedl údaj o 125 000 úmrtích.^[15] Elise K. Tipton, profesorka japonských studií, dospěla k hrubému rozmezí 75 000 až 200 000 úmrtí.^[16] Donald L. Miller, citující Knox Burgera, uvedl, že bylo zabito „nejméně 100 000“ lidí a „asi jeden milion“ zraněných.

Bombardování Tokia v noci 9. března 1945 bylo nejsmrtelnějším náletem druhé světové války;^[17] větším než nálety na Drážďany^[18], Hamburg, Hirošimu nebo Nagasaki.^[19][20]

Po válce se Tokio snažilo o obnovu vybombardovaných částí. V letech 1945 a 1946 dostalo město podíl z rozpočtu na národní rekonstrukci úměrný rozsahu škody způsobené bombovým útokem (26,6 %), ale v následujících letech příjmy Tokia klesaly. V roce 1949 bylo Tokiu přiděleno pouze 10,9 % rozpočtu, tyto peníze navíc značně znehodnotila probíhající inflace. Okupační úřady drasticky omezily program obnovy japonské vlády, namísto toho se zaměřily pouze na opravy dopravní infrastruktury. Tokio zažilo rychlý hospodářský růst až v 50. letech 20. století.

Mezi lety 1948 a 1951 byl popel 105 400 lidí zabitých při útocích na Tokio pohřben v parku Jokoamičo v Sumidě. Památník náletu byl odhalen v parku v březnu 2001.^[21]

Po válce pomohl japonský autor Katsumoto Saotome, který přežil bombardování 10. března 1945, založit knihovnu o náletu ve čtvrti Koto s názvem Centrum tokijských náletů a válečných škod. Knihovna obsahuje dokumenty a literaturu o obětech náletu a pozůstalých, které shromáždil sám Saotome a Asociace k záznamu tokijského náletu.^[22]

V roce 2007 se japonský premiér Šinzó Abe omluvil v tisku a uznal vinu Japonska za bombardování čínských měst a civilistů počínaje rokem 1938. Napsal, že japonská vláda se měla vzdát, jakmile byla kapitulace nevyhnutelná, což by zabránilo bombardování Tokia v březnu 1945, jakož i následnému bombardování dalších měst.^[23] V roce 2013, během svého druhého funkčního období v křesle předsedy vlády, Abeho kabinet uvedl, že nálety byly „neslučitelné s lidskostí, což je jeden ze základů mezinárodního práva“, ale také poznamenal, že je obtížné tvrdit, že útoky byly nezákonné podle mezinárodních zákonů té doby.^[24][25]

V roce 2007 podalo 112 členů Asociace pro poškozené rodiny rodin obětí tokijských náletů proti japonské vládě žalobu, v níž požadovalo omluvu a 1,232 miliard jenů jako odškodnění. Žaloba vinila japonskou vládu, že nálet způsobila tím, že neukončila válku dříve a pak nedokázala pomoci civilním obětem náletů, zatímco značnou podporu poskytla bývalému vojenskému personálu a jejich rodinám.^[26] Věc žalobců byla zamítnuta prvním rozsudkem v prosinci 2009 a zamítnuto bylo i jejich odvolání.^[27] Navrhovatelé se poté obrátili na Nejvyšší soud, který jejich případ zamítl v květnu 2013.^[28]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bombing of Tokyo na anglické Wikipedii.

• CAIDIN, Martin. A Torch to the Enemy: The Fire Raid on Tokyo. [s.l.]: Balantine Books, 1960. ISBN 0-553-29926-3. D767.25.T6 C35. 
• COFFEY, Thomas M. Iron Eagle: The Turbulent Life of General Curtis LeMay. [s.l.]: Random House Value Publishing, 1987. Dostupné online. ISBN 0-517-55188-8. 
• CRANE, Conrad C. The cigar that brought the fire wind: Curtis LeMay and the strategic bombing of Japan. [s.l.]: JGSDF-U.S. Army Military History Exchange, 1994. ASIN B0006PGEIQ. 
• FRANK, Richard B. Downfall: The End of the Imperial Japanese Empire. [s.l.]: Penguin, 2001. ISBN 0-14-100146-1. 
• GRAYLING, A. C. Among the Dead Cities: The History and Moral Legacy of the WWII Bombing of Civilians in Germany and Japan. New York: Walker Publishing Company Inc, 2007. ISBN 978-0-8027-1565-4. 
• GREER, Ron. Fire from the Sky: A Diary Over Japan. Jacksonville, Arkansas, U.S.A.: Greer Publishing, 2005. Dostupné online. ISBN 0-9768712-0-3. 
• GUILLIAN, Robert. I Saw Tokyo Burning: An Eyewitness Narrative from Pearl Harbor to Hiroshima. [s.l.]: Jove Pubns, 1982. ISBN 0-86721-223-3. 
• HILLENBRAND, Laura, 2010. Unbroken. New York: Random House. Dostupné online. ISBN 978-1-4000-6416-8. 
• HOYT, Edwin P. Inferno: The Fire Bombing of Japan, March 9 – August 15, 1945. [s.l.]: Madison Books, 2000. Dostupné online. ISBN 1-56833-149-5. 
• JABLONSKI, Edward. Airwar Outraged Skies/Wings of Fire. An Illustrated history of Air power in the Second World War. [s.l.]: Doubleday, 1971. ASIN B000NGPMSQ. Kapitola Air War Against Japan. 
• KARACAS, Cary. Place, Public Memory and the Tokyo Air Raids. The Geographical Review. 2010, roč. 100, čís. 4, s. 521–537. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1931-0846.2010.00056.x. S2CID 153372067. (anglicky) 
• LEMAY, Curtis E.; Bill Yenne. Superfortress: The Story of the B-29 and American Air Power. [s.l.]: McGraw-Hill Companies, 1988. ISBN 0-07-037164-4. 
• MCGOWEN, Tom. Air Raid!: The Bombing Campaign. Brookfield, Connecticut, U.S.A.: Twenty-First Century Books, 2001. Dostupné online. ISBN 0-7613-1810-0. 
• MORGAN, Robert; POWERS, Ron. The Man Who Flew The Memphis Belle: Memoir of a WWII Bomber Pilot. [s.l.]: Dutton, 2001. Dostupné online. ISBN 0-525-94610-1. 
• SHANNON, Donald H. United States air strategy and doctrine as employed in the strategic bombing of Japan. [s.l.]: U.S. Air University, Air War College, 1976. ASIN B0006WCQ86. 
• SMITH, Jim; Malcolm Mcconnell. The Last Mission: The Secret History of World War II's Final Battle. [s.l.]: Broadway, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7679-0778-7. 
• TILLMAN, Barrett. Whirlwind: The Air War Against Japan, 1942–1945. [s.l.]: Simon & Schuster, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4165-8440-7. 
• WERRELL, Kenneth P. Blankets of Fire. [s.l.]: Smithsonian, 1998. ISBN 1-56098-871-1. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bombardování Tokia na Wikimedia Commons
• 67 Japanese cities firebombed in World War II (anglicky)
• Army Air Forces in World War II (anglicky)
• The Center of the Tokyo Raid and War Damages / Introduction (anglicky)
• BARRELL, Tony. Tokyo's Burning [online]. Australian Broadcasting Corporation, 1997 [cit. 2006-11-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 1997. (anglicky)  Transcript of a radio documentary/commentary on the Tokyo firebombing with excerpts from interviews with participants and witnesses.
• CRAVEN, Wesley Frank; James Lea Cate. Vol. V: The Pacific: Matterhorn to Nagasaki, June 1944 to August 1945 [online]. U.S. Office of Air Force History [cit. 2006-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• HANSELL, JR., Haywood S. The Strategic Air War Against Germany and Japan: A Memoir [online]. U.S. Office of Air Force History, 1986 [cit. 2006-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• WWII US Bombers: Atomic Bomb Vs. Tokyo Fire Bomb Damage na YouTube (anglicky)
• WWII US Bombers: Tokyo Firebombing–Reconstructing the B-29 Pathfinder's Role na YouTube (anglicky)