Borgiové
Borgiové (španělsky a katalánsky Borja, italsky Borgia) byl původně španělský šlechtický rod, který se stal v době renesance jedním z nejmocnějších a nejbohatších šlechtických rodů na území dnešní Itálie. Politický vliv jeho členů však nejednou dosahoval i významu celoevropského (především za pontifikátu dvou papežů z rodu Borgia – Kalixta III. a Alexandra VI.). Kromě těchto dvou papežů vstoupili významněji do historie i další Borgiové – např. Cesare Borgia, Lucrezia Borgia nebo Francisko Borgia (vévoda gandijský, generál jezuitského řádu, v roce 1671 prohlášen za svatého).
Původ
Borgiové pocházeli z nepříliš významné španělské šlechtické rodiny, jejíž příslušníci se ve vojsku Jakuba I. Aragonského zúčastnili dobývání maurského valencijského království a za své zásluhy v těchto bojích získali roku 1244 lénem rozsáhlé pozemky v Játivě.
Vzestup
Skutečný mocenský vzestup rodu započal až po roce 1429, kdy člen rodu, duchovní Alonso Borgia, dosáhl ve službách aragonského krále Alfonsa několika mimořádných politických a diplomatických úspěchů, které jej vynesly nejprve do úřadu biskupa a později, v roce 1444, i kardinála ve Valencii. V roce 1455 byl Alonso Borgia zvolen papežem a přijal jméno Kalixtus III. Další významnou osobností z rodu Borgia byl synovec papeže Kalixta III. Rodrigo Borgia, který od svého strýce nejprve přijal titul kardinála a následně i funkci papežova místokancléře. Tuto funkci zastával i po smrti svého strýce a udržel si ji po dobu pontifikátu dalších tří následujících papežů. Kardinál Rodrigo Borgia byl zvolen papežem v roce 1492 a přijal jméno Alexandr VI. Kromě těchto dvou papežů dosáhli významných duchovních i světských úřadů a titulů i další členové rodu, jehož moc byla na vrcholu právě za pontifikátu Alexandra VI. Jednotliví příslušníci rodu se tak pyšnili především dědičným titulem vévoda gandijský, ale také tituly dalšími - vévoda z Valentinois a Romagne, kníže squillacejský, baron de Mila, vévoda spoletský a beneventský, hrabě z Procidy, baron z Villalongy a mnoha dalšími. Zastávali rovněž církevní úřady biskupů, arcibiskupů a kardinálů, ženy se pak stávaly abatyšemi klášterů. Borgiové zbavili moci významné římské šlechtické rody (rod Colonnů, Savelliů, Gaetaniů a Orsiniů), které často ovlivňovaly politická rozhodnutí předchozích papežů. Alexandr VI. se spolu se svým synem Cesarem stali skutečnými pány nejen Říma, ale celého církevního státu, jehož území rovněž vojenskou silou ovládli. Promyšlenou sňatkovou politikou navíc dosáhl rod Borgiů toho, že byl postupem času dynasticky spřízněn nejen s významným rodem d'Este ve Ferraře, ale i s francouzským a španělským královským rodem.
Špatná pověst
Cesta Borgiů na výsluní evropské politiky byla provázena řadou skandálů, uplácení, protežování příbuzných (nepotismus) a dokonce i zločiny. Podobné metody ovšem tehdy využívaly i jiné šlechtické rody. Přesto právě rod Borgiů získal mimořádně nechvalnou pověst a dodnes je s jeho jménem spjata řada nešvarů tehdejší doby – od mravního úpadku církve až po úkladné vraždy. Dobové informace týkající se například chování papeže Alexandra VI. a jeho dětí Cesara a Lucrezie však nemůžeme považovat za zcela objektivní, jelikož Borgiové měli vzhledem ke své obrovské moci také řadu protivníků, odpůrců a pomlouvačů.
Odkazy
Literatura
- Brambach, J.: Borgiové: příběh renesanční rodiny, Praha 2000 ISBN 80-7202-629-1
- Mario Puzo: "Rodina" 2002 ISBN 80-242-0714-1
- Alejandro Jodorowsky a Milo Manara: Borgia (komiks)
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Borgiové na Wikimedia Commons - Rodokmen Borgiů
Média použitá na této stránce
"Il dipinto, a destinazione privata, era già stato considerato ritratto di Cesare Borgia, il Duca Valentino da G. Lochis in una lettera del suo epistolario (Epistolario Lochis, 1822-1859). Lochis acquistò l'opera da Carlo Francesco Longhi" [1]
"Il fiero gentiluomo, in passato identificato con Cesare Borgia, è raffigurato a mezzo busto, sullo sfondo di un paesaggio temporalesco attraversato da due misteriose figure. Seppur influenzato dalla ritrattistica di Giorgione e del giovane Tiziano, Altobello sviluppa uno stile personale, caratterizzato da un disegno nervoso, spia del suo interesse per la grafica nordica, e dall’uso di colori freddi e metallici, come le tonalità argentee del cielo, il verde oliva del paesaggio, il blu petrolio della veste." [2]Disputa di Santa Caterina d'Alessandria con i filosofi, davanti all'imperatore Massimino (particolare): «È molto probabile che ci si possa far l'idea di come apparisse Lucrezia [...] guardando la Santa Caterina della Disputa pinturicchiesca [...] ritenuta per tradizione il ritratto, magari idealizzato, della figlia di Alessandro VI: una figura di adolescente incappucciata di capelli d'oro, lunghissimi, dall'espressione tra l'assorta e intenta come di chi si affaccia a guardare la vita; ed è vero che qualche cosa in lei si fa chiamare con il nome di Lucrezia, irresistibilmente. [...] L'esilità mansueta della figura, la sua compostezza un poco rigida fra la gente intorno mossa in atteggiamenti snodati, sono proprie di una bimba cresciuta troppo presto e troppo presto chiamata alla pompa delle vesti da grande, abito di velluto rosso e manto azzurro, tessuti sontuosi, quasi impropri alla sua acerbità. Voglio dire che, se non è questo il suo ritratto dal vero, è di sicuro per noi l'allegoria di Lucrezia [...].» (Maria Bellonci, Lucrezia Borgia, Milano, 2003)
Papa Callisto III