Bučkovy sady

Bučkovy sady
část bývalých sadů
Lokalita	Bubeneč, Praha, Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°6′20,52″ s. š., 14°24′5,82″ v. d.
Založeno	1786
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bučkovy sady (Ve Struhách, Sady Willyho Brandta) jsou bývalé veřejné sady v Praze 6-Bubenči, které se rozkládaly západně od ulice Chittussiho. Z jihu je ohraničovala ulice Rooseveltova (původně Bučkova) a ze severu ulice Antonína Čermáka. V severní části sadů stojí budovy dvou léčeben (LDN), mateřská škola a tenisové kurty, v západní části jsou rodinné vily. Pouze v jižní části při ulici Rooseveltova zůstal malý park.^[1]

Roku 1786 zakoupil Josef Ignác Buček z Heraltic (1741–1821) v Předním Ovenci (Bubeneč) rozsáhlé pozemky se dvory čp. 1 a čp. 6. Uprostřed této nezastavěné a pouze zemědělsky využívané půdy se nacházela roklinka, kterou protékal bezejmenný potok. Svahy roklinky a její okolí inspirovaly nového majitele k založení veřejného parku podle vzoru anglických romantických parků – při úpravách zde vznikly promenádní aleje a klikaté cesty mezi keři a skupinami stromů. Bučkův přítel Josef Emanuel Canal de Malabaila (1745–1826) v té době zakládal na území Vinohrad zahradu Kanálku a další jejich vrstevník baron Jakub Wimmer (1754–1822) dal vzniknout Wimmerovým sadům. V Karlíně Jan Ferdinand ze Schönfeldu (1750–1821) otevřel park Rosenthal (Růžodol).

Na vyvýšeném místě v severovýchodní části sadů stála od roku 1793 empírová vila s výrazným sloupovým portikem, která sloužila pro výletníky jako pohostinství – zahradník v ní prodával občerstvení (smetanu a chléb), uvařil kávu z donesených zrnek a čepoval pivo. Sládek v purkrabském pivovaře František Hamous se roku 1793 dožadoval zastavení „šenku piva v Bučkově zahradě“ z důvodu konkurence. Když roku 1810 koupil Buček hostinec Na seníku, ve kterém se čepovalo purkrabské pivo, důvody ke stížnostem zanikly. Před vilou v místech pozdějších tenisových kurtů byla vyhlídka s květinovými záhony.

Po smrti Josefa Ignáce Bučka jeho dědicové o park zpočátku pečovali. Nejprve se o sady až do října 1837 staral syn Mořic Buček z Heraltic, který byl také majitelem celého statku Přední Ovenec^[2] a jmenovitě již stojících domů čp. 27 a 28 (nyní Nizozemské velvyslanectví).

Po jeho smrti připadl majetek majiteli domu čp. 6 Johannu Schlöchtovi z Heraltic (* 1801 Příbor) a jeho manželce Barboře (*1807) rozené Föllichové, kteří měli tři děti: Mořice (*1837), Barboru (*1839) a Johanna (*1847)^[3]. Statek i sady zdědil pak tento syn Jan Schlöcht z Heraltic (36 let starosta Bubenče). Za jeho vlastnictví sady zpustly a zdivočely. Od 90. let 19. století byly pozemky po částech rozprodávány. Továrník Hoyermann zde zřídil továrnu na umělá hnojiva (fosfáty a moučku Tho­masovu, již zaniklo), u ní byla roku 1890 postavena vila čp. 95, nyní ‎Kanadské velvyslanectví. Restaurace „Zur Quelle“ (U prame­ne, stavitelem byl pravděpodobně František Henner, přístavby provedl Alois Potůček) vznikla o rok později. Roku 1888 byl v severní části sadů založen nový bubenečský hřbitov a roku 1894 psychiatrická léčebna MUDr. Leopolda Kramera – Kramerovo sanatorium (poté LDN čp. 144). Sanatorium využívalo část sadů se stromy a potůčkem jako terapeutické místo pro vycházky pacientů.

Po roce 1900

Na většině plochy sadů však byly během první poloviny 20. století postaveny rodinné vily v zahradách (mezi ulicemi Rooseveltova, Terronská a Na Marně). Z cesty Bučkovými pozemky ve směru východ-západ vznikla ulice, v letech 1911–1940 zvaná Bučkova (později Rooseveltova).

Pramen na jihozápadním konci parku byl zdrojem vody pro první bubenečský vodovod. Terén byl zarovnán a v místech mateřské školy v Terronské ulici stála od roku 1901 bubenečská vodárna.^[4] Empírová vila na severním konci parku byla zbořena roku 1937 a nahradila ji novostavba.^[5]

Po roce 1989

Ze sadů se dochovala pouze rokle s potůčkem a dvěma prameny^[6][7] a malá parkově upravená plocha. Tato veřejnosti dostupná část bývalých sadů nese od října 2011 jméno bývalého kancléře Spolkové republiky Německo a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta.^[8]

• PhDr. Kateřina Bečková: Je třeba si vzpomenout na zapomenuté Bučkovy sady. In: Věstník Klubu za starou Prahu, Ročník XLVII, číslo 2-3/2017. ISSN 1213-4228. S. 7 - 12. Dostupné online.
• PhDr. Jindřich Noll: Josef Ignác Buček a jeho sady. In: Kniha o Bubenči. Tryml, Michal, ed. a Beránek, Bohumil. Praha: Městská část Praha 6, 2004. 211 s. ISBN 80-239-3888-6. S. 86 - 87.
• Čelakovský, Jaromír, ed., Teige, Josef, ed. a Vojtíšek, Václav, ed.: Sborník příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy. Praha: Obec hlav. města Prahy, 1907-1938. Svazek IV., kapitola: Dějiny Bubenče v letech 1620 - 1910. S. 102 - 107.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bučkovy sady na Wikimedia Commons
• Orientační plán Prahy a obcí sousedních, list č. 10. Virtuální mapová sbírka. Měřítko 1:5000. VUGTK. v.v.i. Vlastník: Národní technické muzeum.
• Mapio.net: Park Willyho Brandta, část někdejších Bučkových sadů, Bubeneč
• Praha zelená: Park Willyho Brandta Ve struhách. [cit. 2017-12-21]
• Pražské vodárenské věže: Praha - Bubeneč (N) Archivováno 29. 9. 2017 na Wayback Machine.
• Česká televize. Z metropole: Změna parku Ve Struhách si žádá kácení. iVysílání. 22.05.2010.