Buddhistická kosmologie

Buddhistická kosmologie popisuje model a také časové utváření vesmíru podle buddhistických svatých písem^{[pozn. 1]}. Tento model popisuje, kde všude se může člověk znovuzrodit, jinými slovy veškeré podle buddhistů možné stavy mysli.

Obecně se jedná o šestero druhů existencí. Od nejnižšího po nejvyšší to jsou: bytosti v pekle (v sanskrtu Naraka), hladoví duchové (préta), zvířata, lidé, polobohové (asura) a bohové (déva).
Krom toho existuje samozřejmě také 7. stav mysli a tím je nirvána, který je završením koloběhu reinkarnací a z něhož již není možné vystoupit. Je to stav věčné blaženosti a klidu duše, vědomí^{[pozn. 2]}.

V části Časová kosmologie je popisován vznik, existence a zánik vesmíru a to ve čtyřech časových obdobích (kalpách neboli aeonech), která jsou dále členěna na menší časová období a dohromady tvoří jednu mahakalpu.

V následující části bude popsáno, jaké jsou stavy vědomí, resp. druhy bytostí, ve kterých se může člověk reinkarnovat a to od nejvyšších stupňů vědomí (bohové neboli dévové) po ty nejnižší (pekelné bytosti):

Skutečně se jedná i o bohy viditelné na obloze a také o Boha – Hospodina – podle buddhistů „Mahábrahmu“, ale také ještě o vyšší stavy bohů, resp. vědomí. Stav zvaný dévové se vnitřně dělí podle stupňů vědomí, resp. jejich kontemplace (neboli džhána) do těchto tří sestupných kategorií:

• arúpadhátu (neboli arúpalóka) – bohové bez tvarů
• rúpadhátu (neboli rúpalóka) – bohové s tvary
• dévalóka – bohové v oblastech pokušení (v kámadhátu neboli kámalóce)

Přičemž platí, že každý, z níže popsaných božských světů odpovídá určitému nahromadění karmy, určitému stupni vědomí. Všechny božské světy jsou uspořádány do jednotlivých vrstev nad sebou a dále platí z hlediska časové kosmologie, že celý jejich daný svět vzniká či zaniká s první či poslední zde narozenou bytostí.

Také lze říci, že bohové v oblastech pokušení se více odlišují od bohů bez tvarů, než se odlišují od lidí. Obecně lze bohy z kámadhátu – oblastí žádostí – popsat spíše jako velice dlouho žijící vznášející se bytosti podobné lidem co do jejich projevů s určitým stupněm blaženosti, zatímco u arúpadhátu se jedná pouze je určitý blažený stav vědomí, který je víceméně zcela bez formy.

Co se týče interakcí dévů a lidí, tak např. bohy z oblasti kámadhátu je možné vídat na obloze položené na některých mracích a bůh zvaný Mahábrahma v podstatě odpovídá Pánu Hospodinu z křesťanského úhlu pohledu, nebo Krišnovi z hinduistického úhlu pohledu, má tedy silný vliv na utváření náhod v životě člověka a dlí nad jeho osudem, je to jakýsi jeho vykonavatel (podle buddhistů je „vševidoucí, správce karmy apod.“). Bohové nad ním (není to zdaleka nejvyšší bůh, tedy nemá nejblaženější stav mysli a také umírá a to se zánikem celého vesmíru ohněm na konci jedné mahakalpy) již do životů lidí nezasahují. Stejně tak nižší bohové mají na jejich život pramalý vliv.

Obecně ke všem bohům: Tibetská kniha mrtvých^[1] k tomuto stavu píše, máš-li se narodit v některém z nebí, uvidíš mnohaposchoďové paláce postavené z rozličných drahokamů, jsi-li připraven vstoupit, vstup tam. Tibetská kniha mrtvých totiž doporučuje, pokud se nepodaří bránu lůna uzavřít v bardu vznikání (18. až maximálně 49. den po smrti), pouze znovuzrození jako bůh nebo v jižní zemi Džambudvípa jako člověk (viz dále).

Protože se jedná vždy o anágaminy – bytosti, které se znovu již nezrodí, nemůže zde pobývat pochopitelně žádný bódhisattva (budoucí buddha). Existují čtyři typy zdejších bohů, které korespondují se stupni vědomí (džhána):

• Névásaňňanasaňňajatanupaga – „dosažitelné v 8. džhána“ („sféra ani vnímání ani nevnímání“);^{[pozn. 3]} bytosti zde však nejsou zcela bez vnímání; tuto oblast dosáhl Buddhův druhý původní učitel Udraka Rámaputra, který ji považoval za ekvivalent k vykoupení (dharmakája); bytosti zde stráví 84 000 mahakalp (1 mahakalpa trvá přibližně 2,8 × 10²⁰ let, viz výpočet v části časová kosmologie), toto nebe se nachází 5 580 000 jodun (1 joduna = 16 mílí = 25 km) nad následujícím nebem.
• Akiňčaňňajatanupaga – „dosažitelné v 7. džhána“ („sféra nicoty“); bytosti zde si myslí, že neexistuje nic; je to jistá, velmi subtilní forma vnímání; tuto oblast dosáhl Buddhův první původní učitel Áráda Káláma, který ji považoval za ekvivalent k vykoupení; bytosti zde stráví 60 000 mahakalp; toto nebe se nachází 5 580 000 jodun nad následujícím nebem.
• Viňňaňčajatanupaga – „dosažitelné v 6. džhána“ („sféra neomezeného vědomí“); bytosti zde meditují nad tím, že jejich vědomí je neomezené; délka života je 40 000 mahakalp a nebe se nachází 5 580 000 jodun nad následujícím nebem.
• Akasanaňčajatanupaga – „dosažitelné v 5. džhána“ („sféra neomezeného prostoru“); bytosti zde meditují nad prostorem, jako nad nekonečným; délka života je 20 000 mahakalp a nebe se nachází 5 580 000 jodun nad nejvyšším nebem rúpadhátu.

Jedná se o první nebe (směrem od nejvyššího), kde mají bytosti svoje tělo a umístění v prostoru, i když jsou složeni z velmi subtilní substance, která je neviditelná pro bytosti z oblasti Kámadhátu. Pokud se chce Mahábrahma zjevit některému bohu v Kámadhátu, musí na sebe vzít hrubější formu. Podle buddhistických tradic je 17 až 22 takovýchto nebí, nejčastěji je uváděno (i zde) 18, členěných dále do 5 svébytných kategorií. Obyvatelé těchto nebí neprožívají extrémní slast nebo bolest a netěší se ze stejných věcí, jako bytosti Kámadhátu. Jejich těla nejsou pohlavně rozlišená a bytosti neprožívají sexuální zážitky (jako bohové v Kámadhátu). Stejně jako bytosti z Arúpadhátu, mají mysli korespondující k jednotlivým džhána (zde již ke 4 nižším, resp. nejnižším).

Bytosti v bezprostředně nižším nebi žijí většinou o polovinu méně kratší dobu, mají poloviční velikost a jejich nebe dosahuje o polovinu menší vzdálenosti. Vyšší nebe jsou také rozsáhlejší co do šířky jejich světa. Výška jejich světa je vyjádřena v jodžánách, přičemž 1 jodžána je vysoká jako 4 000 na sebe postavených mužů, údajně přibližně 7,31 km.

Bytosti v těchto nebích se od sebe navzájem liší mírou štěstí, avšak platí pravidlo, že zde nenaleznete žádného anágamina, tudíž se všechny takové bytosti budou muset ještě minimálně jednou narodit jako lidé.

Jak napsáno výše, tyto bytosti žijí poblíž hory Méru a to konkrétně nad mytickým oceánem, který horu obklopuje a kam byli vyhnáni z nebe 4 Velkých králů, kde spali opilí. Snaží se dostat do svého světa zpět, a proto neustále bojují s bohy z uvedeného nebe, v důsledku čehož se v příštím životě znovuzrodí v pekle, pročež se nedoporučuje v Tibetské knize mrtvých se v tomto stavu narodit. Podle této knihy, máš-li se narodit jako polobůh, uvidíš rozkošný háj, nebo roztočené ohňové kolo, přičemž si toto místo má člověk protivit, aby se mu vyhnul.

Lidé žijí stejně jako zvířata a hladoví duchové na zemi. Do pojmu „lidé“ však podle buddhistické tradice patří kromě běžných lidí, kteří údajně obývají světadíl Džambudvípa, který leží v oceánu na jihu od hory Méru, také bytosti podobné lidem, které obývají jeden z ostatních tří světadílů (severní, západní a východní). Přitom mezi těmito světadíly není možný pohyb, neboť jsou od sebe velice daleko a pohyb mezi nimi byl možný pouze v době, kdy délka lidského života byla 80 000 let pomocí pokladnice, kterou vlastnil král jižního světadílu a pomocí níž bylo možné přeletět na ostatní světadíly. V těch je velikost lidí i délka jejich života větší a delší, dosahuje od 250 let do 1 000 let, resp. 3,7 m až 15 m. Jednotlivé světadíly kolem mytologické hory Méru jsou:

• Džambudvípa – na jihu; obývají ji nám známí lidé; tento světadíl se údajně rozléhal na celém, tehdy Indům známém, světe; délka života je od 10 let do 140 let; všichni Buddhové se objevují na tomto světadíle, který má rozlohu 10 000 jodžán a uprostřed něhož roste obrovský strom vysoký 100 jodžán, podle kterého dostal světadíl název; Tibetská kniha mrtvých k tomuto světadílu říka: máš-li se zde narodit, uvidíš bohaté paláce (pozn.: obyčejné, jiné než u dévů, kde jsou z drahých kamenů) a máš-li se už někde narodit jako člověk, vstup sem.
• Púrvavidéha – na východě; světadíl má rozlohu 7 000 jodžán; lidé zde žijí 250 let a jsou vysocí 3,7 m; Tibetská kniha mrtvých k tomuto světadílu říka: máš-li se zde narodit, uvidíš jezero obklopené housery, vstoupíš-li sem, poznáš, že zde panuje štěstí, náboženství však zde není rozšířené, proto sem nevstupuj.
• Aparagodánija – na západě; světadíl má tvar kruhu o obvodu 7 500 jodžán; lidé zde jsou vysocí 7,3 m, žijí 500 let a nežijí v domech, nýbrž spí na zemi; Tibetská kniha mrtvých k tomuto světadílu říka: máš-li se zde narodit, uvidíš jezero obklopené koňmi, vstoupíš-li sem, poznáš, že zde panuje bohatství, náboženství však zde není rozšířené, proto sem nevstupuj
• Uttarakuru – na severu; světadíl má tvar čtverce o stranách dlouhých 2 000 jodžán; zdejší obyvatelé jsou extrémně zdraví, nepotřebují pracovat, protože jejich jídlo roste na stromech a nemají soukromé vlastnictví; jsou vysocí 15 m a dožívají se 1 000 let. Tibetská kniha mrtvých k tomuto světadílu říka: máš-li se zde narodit, uvidíš jezero obklopené dobytkem, vstoupíš-li sem, poznáš, že zde panuje ctnost a dlouhověkost, náboženství však zde není rozšířené, proto sem nevstupuj

V tomto stavu člověk prožívá obrovskou nevědomost, tupost a strach o život, protože lidé chtějí sníst jeho maso, použít jeho kůži, nebo ho pronásledují různí dravci apod. Přičemž i člověk se může narodit jako např. pes, prase, kůň a zřejmě je možné narodit se i jako hmyz, protože Tibetská kniha mrtvých k tomuto stavu píše: máš-li se narodit jako zvíře, uvidíš jako skrze mlhu skalní jeskyně, slaměné salaše, mravenčí díry, samozřejmě nevstupuj.

Tyto bytosti mají neustále hlad a žízeň, mají dlouhé úzké krky a velká břicha, a když už najdou jídlo v místě jejich bydliště, které vypadá jako poušť, promění se jim v hrdle v roztavený kus železa. Nebo se vidí jídlo na stromech, a když po nich natáhnou ruce, jídlo se jim neustále vzdaluje. Rovněž voda se při přiblížení k ní mění v oheň. Tyto bytosti však paralelně obývají lidský svět, kde hledají jídlo, a proto Buddha říkal svým mnichům, aby krmili hladové duchy zbytky jídla, které sní, protože tím je nasytí.

Tibetská kniha mrtvých k tomuto stavu píše: máš-li se narodit jako hladoví duch, uvidíš holé kmeny, nebo cosi černého trčícího vzhůru, nebo zavalené jeskyně ve stržích, nebo cosi černého pohupujícího se. Sem za žádnou cenu nevstupuj a mysli na to, jak se tomu místu vyhnout.

Jedná se o nejnižší a nejhorší možný stupeň vědomí. Je charakterizován obrovských nekonečným utrpením a velkým strachem. Na rozdíl od křesťanského pekla není buddhistické peklo věčné (i když může trvat až mnoho miliard let a vyplývá, jako ostatně všechny stavy vědomí, z nahromadění určité karmy člověka a je proto odlišné pojetí pekla od některých predestinačních křesťanských teorií o předurčení člověka.

Peklo se nachází v několika vrstvách nad sebou pod jižním světadílem Džambudvípa.

Nejvíce uznávaná teorie o peklech je z Abhidarmakóši, která hovoří o 8 peklech studených a 8 žhavých. V Tajemství Tibetu 1 od Květoslava Minaříka se však dočteme, že je 8 pekel a každé má 16 předpeklí, kterými musí hříšník projít, než odpyká svoje hříchy, to je celkem 8 + 128 = 136 pekel. Navíc existují i pekla samostatná, popsaná jinde, např. ti, kdo byli nevěrní svým manželům/manželkám, nebo žili příliš sexuálně aktivně, se narodí v pekle, kde lezou po stromech nahoru na korunu, kde stojí nahá žena. Oni, hnáni chtíčem, lezou za ní, avšak listy stromu se promění v břitvy, navíc do nich házejí strážci kopí. Když vylezou nahoru, žena se objeví zase dole…

8 studených pekel tedy podle Abhidarmakóši je:

• Arbuda – „puchýř“; toto peklo je temná, ledová rovina obklopená ledovými horami a neustále sužovaná vánicemi; bytosti zde dosahují plné výšky a stráví celý život nazí a sami, zatímco jim ledová vánice způsobuje puchýře po těle; k délce života v tomto pekle se říká, že kdyby v plném sudu byla sezamová semínka, tak by jedno semínka znamenalo 100 let života…
• Nirarbuda – „praskající puchýř“; toto peklo je ještě o něco studenější, takže puchýře praskají, pročež mají bytosti pokrytá těla krví a hnisem
• Atata – „chvění“; člověk se zde neustále chvěje zimou, takže mu zuby vydávají at-at-at
• Hahava – „bědování“; zde lidé bědují zimou, říkajíc há, há
• Huhuva – „cvakající zuby“; zde se lidé klepou zimou, takže jejich zuby vydávají zvuk hu,hu
• Utpala – „modrý lotus“; zde je taková zima, že celé tělo zmodrá
• Padma – „lotus“; zde vánice způsobují praskající otevřené rány
• Mahápadma – „velký lotus“; celé tělo zde praská zimou a vnitřnosti jsou vystaveny této zimě rovněž

O studených peklech platí to, že každé spodnější peklo je dvacetkrát delší, než to předchozí.

8 žhavých pekel je:

• Saňdživa – „oživování“; zem tohoto pekla je žhavé železo rozpálené obrovským ohněm; dříve, než se začnou bytosti bát, jsou napadeni ostatními společníky s železnými drápy a strážci pekla s hořícími zbraněmi; dříve, než se objeví bezvědomá zkušenost, jako je smrt, je život člověka obnoven a celé to začíná znovu; mezi další utrpení sem patří: padání roztaveného železa svrchu na bytosti, krájení bytostí na části a bolest z rozžhavené podlahy; toto peklo se nachází 1 000 jodžán pod Džambudvípou a má 10 000 jodžán v každém směru; délka života v tomto pekle je 1,62 × 10¹² let
• Kálasútra – „černá nit“; toto peklo obsahuje utrpení předchozího; bytosti mají na sobě natažené černé nitě, podél kterých je strážci řežou ohnivými zbraněmi; život v tomto pekle trvá 1,296 × 10¹³ let
• Samgháta – „drcení“; peklo je obklopeno spoustou balvanů, které se navzájem rozbíjí o sebe a drtí lidi v krvavý rosol; když se vrátí na původní místo, život je obnoven a začíná se znova; život zde je dlouhý 1,0368 × 10¹⁴ let
• Raurava – „křičení“; bytosti zde pobíhají divoce a hledají úkryt před hořící zemí; když najdou domnělé útočiště, jsou zavřeni dovnitř a kolem začne hořet, zatímco křičí; délka života zde je 8,2944 × 10¹⁴ let
• Maháraurava – „velké křičení“; peklo se liší od předchozího tím, že se zde vyskytují zvířata zvaná kravjáda, které bytosti mučí a žerou jejich maso; život zde trvá 6,63552 × 10¹⁵ let
• Tapana – „žhavení“; pekelní strážci zde naráží bytosti na hořící kopí, dokud jim nejdou z pusy a nosu plameny; délka života zde je 5,308416 × 10¹⁶ let
• Pratápana – „velké žhavení“; peklo se liší od předchozího narážením na trojzubec; délka života je 4,2467328 × 10¹⁷ let, což je zhruba polovina antarakalpy (viz dále časová kosmologie)
• Avici – „nepřetržité“; bytosti zde jsou neustále opékány na hořící peci; život zde trvá 3,39738624 × 10¹⁸ let, což je údajně přibližně délka jedné antarakalpy

Je tedy zřejmé, že každé nižší žhavé peklo je přibližně 8krát delší než to předcházející.

Časová kosmologie podle buddhistů popisuje, jak vzniká, existuje a zaniká vesmír. Toto období se nazývá mahakalpa a o její délce bude napsáno níže. Je to nezměrný časový úsek o délce v řádů 10²⁰ let, ačkoli podle jiných zdrojů trvá 4 320 miliard let. Každá mahakalpa se člení do 4 menších úseků – kalp, neboli aeonů a tyto na dvacet antarakalp – tedy každá kalpa má navíc dvacet menších úseků (nejlépe je to vidět na vivartasthájikalpě, která zahrnuje období existence vesmíru, tedy druhou ze čtyř částí, viz dále). Tyto části jsou:

• Vivartakalpa – aeon vznikání; začne vanout mírný vítr karmy, který začne zaplňovat vesmír a vytvářet první bytosti, které se reinkarnují z nebí Abhassara (první světy, které nejsou zničeny ohněm na konci mahakalpy; pozn.: každých 8 mahakalp je však vodou zničeno i nebe Abhassara a každých 64 mahakalp je větrem zničeno i jemu vyšší nebe Subhakinha). První bytostí po světě zničeném ohněm na konci mahakalpy by tak mohl být teoreticky Mahábrahma – Pán Bůh, Hospodin apod., protože ten rovněž pochází ze světa Abhassara a jemu nižší nebe jsou zaplňována později. To platí obecně, že na začátku světa dochází k zaplňování vesmíru odshora dolů a fáze vznikání končí právě v momentě, kdy se ocitne první bytost v pekle a je tak zaplněn celý vesmír. Vše nahoru od světů Brhatphala (včetně těchto dévů) není zničeno přírodními katastrofami nikdy, tedy ani na konci mahakalpy nebo jejich skupin a tyto světy jsou tedy věčné, resp. omezeny pouze délkou života dévů v nich; to se týká i Arúpadhátu – bohů bez tvarů, kteří vlastně nemají nikde svoje místo, protože nemají tvary a jsou to pouze myšlenkové formy. Během kalpy vznikání začnou existovat také první lidé a zde je z hlediska časové kosmologie důležitý bod, neboť první lidé žili podle buddhistů 80 000 let (což, jak už nyní víme pomocí důkazů z pravěku apod. nepravda) a mohli se vznášet prostorem. Nemuseli ani jíst či pít a tudíž ani vyměšovat, avšak na zemi pod nimi byla bílá hmota. Jednoho dne začal první člověk tuto hmotu jíst a tak se mu postupně objevily vyměšovací kanály. Až už jedli tuto hmotu všechny bytosti, dvě z nich se rozhodly spojit svoje vyměšovací orgány – došlo k první souloži, ostatní bytosti na ně prý házeli bláto, protože byly znechuceny. Nakonec začali lidé stavět domy, aby se nemuseli stydět, objevily se první krádeže a tak došlo k sepsání prvních pravidel a zákonů. Byl ustanoven první král apod. Začaly se objevovat první vážné hříchy jako lži, pomluvy, nevhodné sexuální chování, vraždy a první bytosti se objevily v pekle. To se začala délka lidského života zkracovat z oněch 80 000 let každou generaci přibližně o jednu polovinu. Popis tohoto pádu lidských bytostí je přisuzován přímo Buddhovi.^[3] To už jsme ale u aeonu trvání, nebo existence.
• Vivartasthájikalpa – aeon trvání, existence; kalpa začíná, jak psáno výše, okamžikem, kdy se ocitne první bytost v pekle. V tu dobu lidé žijí ještě poměrně šťastně, a to 80 000 let, mají krále čakravartina, který žije 336 000 let, avšak jak již zmiňováno, dochází postupně k morálnímu úpadku a každá příští generace lidí má poloviční délku života, až je jejich věk 100 let (poté začíná věk klesat pozvolněji). Za tuto dobu žili na zemi první 3 Buddhové této mahakalpy (protože žijeme v první antarakalpě aeonu trvání): Kakusandha, když byl věk 40 000 let, Kanakamuni, když byl věk lidí 30 000 let a Kásjapa, když byl 20 000 let. Dále později kolem 5. století před naším letopočtem samozřejmě Buddha Šákjamuni (Síddharta Gótama), kterého jediného známe a máme historicky doloženého. Věk se má dále snižovat na pouhých 10 let, kdy budou vládnout děti, a svět bude sužován obrovskou válkou. Tak končí první antarakalpa – jedna dvacetina aeonu trvání. Druhá až devatenáctá antarakalpa je zaplněna tím, že věk jednak stoupne z 10 let života na 80 000 let, a poté opět klesne na 10 a dochází k dalším zničujícím válkám, po nichž opět lidé začnou žít ctnostně a věk se začne prodlužovat. V druhé antarakalpě – když bude věk 80 000 let a světu bude opět vládnout král čakravartin – se objeví následující Buddha Adžita a bude zván pod názvem Maitreja. V poslední antarakalpě se věk pouze zvedne na 80 000 let a pak dochází k destrukci vesmíru ohněm poté, co se začne vesmír odspodu (od pekelných světů) vylidňovat. Ale o tom více v kalpě zániku.
• Samvartakalpa – aeon zániku; začíná, když zmizí poslední bytosti z pekla. Vesmír se potom začne vylidňovat směrem vzhůru, až oheň zničí i Mahábrahmu, jakožto zřejmě poslední bytost, protože bytosti nad ním jsou ničeny až několika skupinami mahakalp, nebo vůbec (viz výše i níže).
• Samvartasthájikalpa – aeon neexistence, trvání prázdného; v této kalpě se neděje vůbec nic pod světy Abhassara. Jak už psáno výše, jednou za 8 kalp zničí voda i světy Abhassara a jednou za 64 kalp i světy Subhakinha.

Relativně přesnou délku mahakalpy lez spočítat podle toho, že nejhorší peklo Avici trvá přibližně jednu antarakalpu, kterých je v jedné kalpě 4 × 20 = 80. Peklo Avici trvá zhruba 3,5 × 10¹⁸ let krát 80 = délka mahakalpy, tedy 2,8 × 10²⁰ let.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Buddhist cosmology na anglické Wikipedii a Naraka (Buddhism) na anglické Wikipedii.

• Elio Guarisco: Hínajánová, Mahájánová kosmologie a kosmologie Kálačakry a Mahá-Ati