Budova Muzea umění Olomouc

Muzeum moderního umění v Olomouci
průčelí muzea
Účel stavby
Muzeum moderního umění
Základní informace
Sloh	neoklasicismus s kubistickými prvky
Architekt	Jaroslav Kovář st.
Výstavba	1915–1920
Stavebník	Moritz Donath
Poloha
Adresa	Denisova 824/47, 779 00 Olomouc, Olomouc
Souřadnice	49°35′46,07″ s. š., 17°15′23,33″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	45849/8-3123 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Budova Muzea umění Olomouc je od roku 1989 sídlem Muzea umění Olomouc. Je zaměřeno na umění od počátku 20. století do současnosti. Jde o bývalý Donathův společenský dům z počátku 20. století, který byl postupně rekonstruován pro výstavní a kulturní činnost této instituce, její provozní a technické zázemí. Stavba podle projektu architekta Jaroslava Kováře st. představuje osobitou syntézu neoklasicismu vídeňské provenience a s kubizujícími prvky. Roku 1991 byla prohlášena nemovitou kulturní památkou České republiky.^[1]

Historie

První budova na tomto místě byla vystavěna v roce 1246, Martin Pokora tam zřídil útulek pro malomocné, který byl koncem 14. století přeměněn ve špitál, který byl nejstarším v Olomouci.^[2][3] V roce 1785 byl tento špitál zrušen a v objektu začal sídlit výchovný ústav pro vojenské syny, arcibiskupský seminář a mezi lety 1787 a 1825 také tkalcovna. ^[4][2]

V roce 1843 byly stavby na tomto místě zbořeny a na jejich místě byl vystavěn soubor budov určených pro trestnici okresního soudu. Tato trestnice byla v roce 1901 zrušena a v roce 1903 budova prodána městu.^[3] To ji v roce 1915 prodalo rodině Donathových, kteří ji mezi lety 1915 a 1920 zásadně přestavěli, aby sloužila obytným účelům a k výrobě lihových nápojů.^[2] Přestavbu podle projektu architekta Jaroslava Kováře st. zahájila olomoucká firma Richard Kny&Josef Eis, ale v březnu 1916 převzal realizaci stavitel Franz Langer. Uliční křídlo bylo zvýšeno o patro a opatřeno mansardovou střechou s věžičkou. Budova dostala podobu neoklasicistního paláce. Autorem sochařské výzdoby průčelí byl mnichovský sochař Moritz Lau.^[3]

Stavební úpravy paláce pokračovaly po první světové válce. Autorem projektu na úpravu středního traktu byl inženýr Emil Kugel, který s Maxem Donathem vedl stavební firmu.^[3] V roce 1926 bylo v budově otevřeno varieté s tanečním sálem a na místě zrušené zahrady Radio bar i kino Central.^[5] Část horního podlaží zadního křídla byla upravena na bytovou jednotku.

Po německé okupaci v roce 1939 velká část rodiny Donathových, která byla židovského původu, odešla do emigrace. V období protektorátu byla nemovitost arizována a okupační správa v ní nadále provozovala biograf, varieté a bar. Po válce byla vrácena přeživším členům rodiny, kteří však po roce 1947 odešli do USA, resp. Izraele. K dalším změnám vlastníků došlo v souvislosti se znárodňováním po únoru 1948. Radiobar byl uzavřen v roce 1950 a jeho místnosti adaptovány na kanceláře, kde se v průběhu následujících let vystřídalo několik podniků. Roku 1956 získala celou nemovitost Krajská správa spojů v Olomouci, která areál vlastnila až do roku 1989. Znárodněné kino Central bylo až do roku 1989 v provozu pod názvem Moskva. V roce 1968 bylo v prostorách bývalého varieté, upravených podle návrhu architekta Jiřího Procházky, otevřeno Divadlo hudby. Zbývající prostory byly využívány k různým účelům ^[3]

V roce 1989 tuto budovu získalo a od té doby užívá Muzeum umění Olomouc. Počátkem devadesátých let proběhla rozsáhlá přestavba, během níž vznikla novostavba křídla ve dvorním traktu a v uličním křídle byl provedeny úpravy hlavního vchodu a sálů. Na dalších etapách rekonstrukce se od roku 1993 projekčně podílel pražský architekt Michal Sborwitz. ^[3] Postupně byly upraveny výstavní prostory, zpřístupněno nejvyšší patro uličního křídla v mansardě a vyhlídková věžička. V roce 1996 byl otevřen největší výstavní sál Trojlodí se sousední terasou. V roce 2001 bylo do původního stavu obnoveno průčelí budovy. V roce 2005 skončil provoz kina Central. V roce 2020 byla zahájena rekonstrukce prostor ve dvorním traktu. V únoru 2024 byl jako 1. etapa po rekonstrukcí na multifunkční prostor otevřen velký sál. ^{[6] [7]}

Popis

Muzeum je situováno v historickém centru města na rozhraní Denisovy ulice a náměstí Republiky. V jeho sousedství se nachází areál Vlastivědného muzea, na protější straně pak barokní chrám Panny Marie Sněžné. Areál muzea se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Hlavní budova s plasticky komponovanou fasádou obrácenou do ulice je zakončena mansardovou střechou s vyhlídkovou věžičkou. Na hlavní objekt kolmo navazují jednoduchá dvorní křídla směrem k městským k hradbám.

Hlavní uliční křídlo o délce téměř 60 metrů má dvě podlaží o deseti okenních osách. Nad velkými obdélnými okny v přízemí jsou symetricky umístěna půlkruhová okna s dělicími příčkami. Fasáda je členěna stylizovanými jónskými sloupy. Výrazná římsa nad okny odděluje půdní patro s řadou oválných a šestihranných oken. Horní okraj fasády tvoří korunní římsa, která v hlavní ose nese plochý štít s písmeny MUO, odkazujícími na název domovské instituce. Po stranách štítu jsou umístěny velké kamenné vázy.

Fasáda po obou stranách vstupního portálu je zdobena figurálními reliéfy s motivy čerpajícími námětově z minulosti objektu, pod okny 1 . patra jsou stylizované maskarony - personifikace čtyř ročních dob, na šambráně okna pod korunní římsou je maska projektanta.^[1] V roce 2017 byla na průčelí muzea umístěna socha výtvarníka Davida Černého. Kinetická socha Lupiče, který se snaží utéct s plastikou Karla Nepraše v batohu, je zavěšena na římse ve výšce 8 metrů. ^[8]

V přízemí uličního křídla je umístěna vstupní hala muzea umění s vrátnicí, šatnou a prodejnou tiskovin. O patro výš následuje foyer před dvěma sály pro krátkodobé výstavy - Kabinetem a Salónem, před koncertním a přednáškovým Besedním sálem a před kavárnou spojenou zimní zahradou s terasou. V dalších dvou podlažích jsou expoziční místnosti. Ve 2. patře a v podkroví je instalována stálá expozice Století relativity, která se věnuje vývoji moderní výtvarné kultury od konce 19. století až do dneška. Z foyeru se vstupuje i do největšího výstavního sálu s vysokým klasicistním krovem. Jeho název Trojlodí odkazuje na někdejší kostelík sv. Ducha, který kdysi stával v těchto místech. Z podkroví budovy je možno vystoupit na vyhlídku do prosklené vížky, odkud se naskýtá zajímavý pohled na historické centrum města.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

• ZATLOUKAL, Pavel. Palác Muzea umění v Olomouci. Olomouc: Muzeum umění, 2019. 56 s. ISBN 978-80-88103-13-4. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Muzeum umění Olomouc na Wikimedia Commons