Bugatti Type 32

Bugatti Type 32
Type 57G
Bugatti T 32
VýrobceAutomobiles Ettore Bugatti
Roky produkce1923
Vyrobeno5 kusů
Místa výrobyMolsheim-Dorlisheim, Alsasko
PředchůdceBugatti Type 30
NástupceBugatti Type 35
Karoserieroadster
DesignérEttore Bugatti
Třídazávodní
Technické údaje
Délka3750–3800 mm
Šířka1200-1320 mm
Výška800 mm
Rozvor2020 mm
Rozchod1052/1052 mm (vpředu/vzadu)
Pohotovostní hmotnost650-660 kg
Celková hmotnost760-800 kg
Maximální rychlost180-190 km/h
Motor
Motorzážehový řadový osmiválec
Objem1991 cm³
Počet válců8
Výkon67-75 kW (90-100 k) při 4900 ot/min
Převodovky
Převodovkatřístupňová se zpátečkou
Druhmechanická
Počet převodových stupňů3+Z
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bugatti Type 32, běžně nazývaný Tank de Tours (Tank z Tours), byl aerodynamický závodní vůz postavený v roce 1923. Automobily byly postaveny pro závod o Velkou cenu Francie (A.C.F. GP), která se toho roku konala 2. července v Tours.[1][2][3] Je to jeden z prvních závodních vozů, u kterého byl učiněn pokus aerodynamicky optimalizovat karoserii.

Přezdívka vozu pochází z jeho zvláštního tvaru, který připomíná bitevní tanky z I. světové války (např. tanky řady Mark), a také z místa konání Grand Prix. Dalším modelem Bugatti, který si pro svůj design a aerodynamiku vysloužil přezdívku „Tank“, byl 57G Tank z roku 1936.[4][5]

Vznik a vývoj

Ernest Friderich řídí Bugatti "Tank" Type 32 v roce 1923 na A.C.F. GP (Tours).

Tento originální vůz Ettore Bugattiho, navržený speciálně pro Velkou cenu Francie v Tours v roce 1923, byl navržen tak, aby se dal jednoduše a rychle sestavit. V roce 1923 postavil Bugatti prototyp a čtyři závodní vozy s revoluční aerodynamickou karosérií, nazývanou pro svůj vzhled "tank" nebo "želva". Tento model byl jedním z prvních vozů, které zavedly koncept aerodynamiky do motoristického sportu. Ačkoli typ 32 nebyl až tak úspěšný, připravil půdu pro rostoucí význam aerodynamiky pro závodní vozy. Jeden z vyrobených vozů je vystaven ve francouzském muzeu Cite Automobile Mulhouse.[6]

První prototyp s aerodynamickou hliníkovou karoserií byl postaven za šest měsíců s řadovým osmiválcovým motorem o objemu 1991 ccm používaného v předchozím Bugatti Type 30. Motor o výkonu 90 k pro soutěž a hmotnost přibližně 650 kg. Jeden z vozů typu 32 používali krátkou dobu také Eliška a Čeněk Junkovi (ev. č. N 469). Aby Čeněk uspořil poplatky za clo, použil stejné ev. č. N 469, jaké bylo použito u jeho předchozího vozu Bugatti T 29/30.

Popis vozu

Vůz byl bez dveří v provedení jako dvoumístný roadster, s motorem umístěným vpředu a s pohonem zadních kol kardanovou hřídelí. Zážehový, kapalinou chlazený řadový osmiválec (R8), rozvod OHC, objem 1991 cm³ (vrtání 60,0 mm, zdvih 88,0 mm), tři ventily/válec (2 sací, 1 výfukový), dva karburátory Zenith, bez přeplňování, výkon 67-74 kW (90-100 koní) při 4900 ot/min, mechanická třístupňová převodovka, rozvor náprav 2020 mm (jako u Bugatti Type 13), rozchod kol 1052/1052 mm, vnější rozměry: délka 3800 mm, šířka 1200 mm, výška 800 mm, pohotovostní hmotnost 660 kg, maximální rychlost 190 km/h. Vpředu tuhá náprava a podélná listová pera, vzadu tuhá náprava a podélná čtvrteliptická listová pera. Přední i zadní brzdy byly bubnové, přední hydraulické a zadní byly ruční, ovládané táhlem (kovové lanko). S předchozím závodním modelem Type 29/30 sdílel stejnou pohonnou jednotku, ale zde s klikovým hřídelem a ojnicemi na 5 válečkových ložiscích.[5][7][8]

Karoserie měla zvnějšku tvar křídla letadla, zaoblenou vpředu, dozadu se snižující. Hliníková karoserie byla tak široká, že kryla všechna 4 drátěná kola v plném rozchodu. Světlá výška vozu byla jen 12 cm od země, protože spodní část karoserie byla opatřena plechem, sahající téměř až k zemi.[3]

I přes nízko položené těžiště nebyla jeho přilnavost k vozovce dobrá. Také výhled dopředu nebyl nejlepší. Důvodem byl tvar podobný profilu křídla, což znamenalo, že vozidlo při vysokých rychlostech mělo tendenci se spíše vznášet. Tyto aspekty byly ještě neznámé v době, kdy bylo studium aerodynamiky teprve v plenkách. I v následujících letech si tuto disciplínu zkoušelo mnoho stavitelů, ale ne vždy s pozitivními výsledky, právě kvůli těmto dosud neznámým pojmům. K problému přispíval také jeho krátký rozvor. S krátkým rozvorem a "aerodynamickou" karoserií byl model zvláštním typem, který neměl přímého předchůdce ani nástupce.[6]

Sportovní úspěchy

Pro Velkou cenu Francie v roce 1923 byly postaveny 4 závodní vozy. Závodu v Tours (35 kol, 799,05 km) se zúčastnily 4 vozy přihlášené za tým Automobiles Ettore Bugatti: č. 6, Ernest Friderich - Rohfritsch, č. 11, Pierre de Vizcaya - Etienne, č. 16, Pierre Marco - Ernest Zirn a č. 18, Bertrand de Cystria - Georges Lutz.[9] Hned v 1. kole de Vizcaya na Bugatti v zatáčce la Membrolle vjel v plné rychlosti do bariery, poranil 14 diváků a jednoho smrtelně; pro řidiče i mechanika tato nehoda neskočila zle, vůz byl ovšem nezpůsobilý k další jízdě. Další 2 vozy odstoupily v 3. kole (Pierre Marco) a v 12. kole (Bertrand de Cystria), oba pro mechanickou závadu. Závod dokončil pouze Ernest Friderich na třetím místě. V závodě zvítězil Henry Segrave na Sunbeamu v čase 6:35:19,6 h. Francouzská GP byla jedinou velkou cenou, které se tento typ zúčastnil.[3] Při Velké ceně Francie v roce 1923 byla nejvyšší rychlost měřena elektrickým Fluxmetrem na úseku 150 metrů dlouhém. Friedrich (Bugatti) dosáhl při tomto měření rychlosti 183 km/h. De Cystria, než odpadl, dosáhl rychlosti 155 km/h.[9] Později tomuto vozu na dni rekordů v Arpajonu naměřena rychlost 189 km/h.[10]

Vůz Bugatti 32 (podvozek č. 4059), se kterým odjel závod Ernest Friderich, si zakoupil Čeněk Junek. Odjel s ním v Československu vítězně 2 závody. Na podzim 1923 (16. září) s ním zvítězil v I. mezinárodním závodě Lochotín-Třemošná v kategorii závodních vozů do 2,0 l a také v automobilech v absolutní klasifikaci.[11] Zde se mu přihodila nemilá příhoda, kterou později popsal v Pestrém týdnu. Při natáčení motoru ho "kopla" klika tak, že v okamžiku měl ruku opuchlou a neschopnou další akce. Přesto závod odjel a zvítězil, avšak on obstarával pouze řízení jednou rukou, zatímco brzdění a ostatní manipulaci s pedály obstarala jeho manželka Eliška, která jela jako spolujezdec. Faktem ale zůstalo, jak přiznal sám Junek, že se mu potom ruka "zlepšila" (po starém zranění z války) alespoň o 80 %.[12]

O 14 dnů později u Rumburku (30. září) v III. mezinárodním závodu do vrchu Schöber zvítězil v kategorii závodních vozů do 2 l a rovněž dosáhl mezi automobily nejlepšího času dne.[13] V obou případech vůz měl původní modrou barvu a startovní číslo 6, se kterým jel Ernest Friderich závod v Tours. Přestože Junek v obou závodech vyhrál (v obou závodech byla spolujezdkyní Eliška Junková) svoji kategorii, příliš s tímto vozem spokojen nebyl. Podle Junka měl vůz mimo jiných necností i slabé brzdy a třístupňovou převodovku, která se nehodila pro závody do vrchu. Původně s ním měl startovat i na závodu Zbraslav-Jíloviště na jaře 1924, ale pro prasklé ložisko těsně před závodem zde nakonec startoval se starším Bugatti 29/30.[14]

Potom jej Junkovi používali jako rodinný vůz, byl přemalován do žluté, kanárkové barvy. V druhé polovině roku 1924 v továrně informovali Ettoreho o negativech vozu. Ten jim ukázal návrh nové Bugatti 35. Tu také zakoupili a Tank šel do továrny protiúčtem.[15] S tímto vozem jezdil Junek v letech od podzimu 1924 do podzimu 1925 a po něm i Eliška Junková v roce 1926.

Typ 32 byl nahrazen v řadě závodních vozů Bugatti nejúspěšnějším modelem značky Bugatti, Typem 35. Další závodní vůz Bugatti s karoserií à la tank, typ Bugatti 57 GSC z roku 1936, byl mnohem úspěšnější.[4] Úplné řešení kapotáže následně vyřešil Jean Bugatti (1909 – 1939), Ettoreův syn, pro typ 57, který vyhrál 24 hodin Le Mans v roce 1937. Vítěznou posádku tvořili Francouzi J.P. Wimille a R. Benoist.[16] Tento radostný návrat byl však zastíněn tragédií, když o dva roky později Jean zemřel za volantem tohoto typu. Právě v roce 1939 zvítězil tento vůz v Le Mans podruhé, když jej řídili Jean-Pierre Wimille a Pierre Veyron. Celkem ujeli 3354,744 km průměrnou rychlostí 139,8 km/h a vytvořili nový rekord závodu.[17]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bugatti Type 32 [online]. Robb Report Media, 2023 [cit. 2023-02-10]. (anglicky) Dostupné online. 
  2. ↑ Bugatti Type 32 [online]. A07 Online Media, 2023 [cit. 2023-02-10]. (anglicky) Dostupné online. 
  3. ↑ a b c PILC, V. Grand Prix de France 1923. Auto. 1923-07, roč. 5, čís. 7, s. 462–468. Dostupné online. 
  4. ↑ a b HORST, Japp. Bugattis by type (anglicky). The Bugatti revue. Roč. 4, čís. 2. Dostupné online. 
  5. ↑ a b MELISSEN, Wouter. Bugatti Type 32 'Tank' (anglicky) [online]. ultimatecarpage.com, 2008-02-27 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b PATERA, Zdeněk. Bugatti 32 Course, Francie 1923 [online]. auta5p.eu [cit. 2023-02-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ Bugatti Type 32 [online]. The Bugatti Trust, 2014-10-30 [cit. 2023-02-10]. (anglicky) Dostupné online. 
  8. ↑ MARTIN, Keith. 1923 Bugatti Type 32 Tank Replica [online]. Sports Car Market, 2000-12-01 [cit. 2023-02-10]. (anglicky) Dostupné online. 
  9. ↑ a b ETZRODT, Hans. GRAND PRIX DE L'AUTOMOBILE CLUB DE FRANCE (anglicky) [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, 2020-12-01 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. 
  10. ↑ Bugatti Biplace Course Type 32 [online]. eurooldtimers.com [cit. 2023-02-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ KALVA, Jaroslav. I. mezinárodní automobilové závody Lochotín-Třemošná. Auto. 1923-09, roč. 5, čís. 9, s. 554–555. Dostupné online. 
  12. ↑ JUNEK, Čeněk. Soud Č. Junka, závodníka světové třídy o automobilových závodech. Pestrý týden, příloha Auto-Motocykl-Aero. 1928-03-10, roč. 3, čís. 10, s. 1. Dostupné online. 
  13. ↑ KALVA, Jaroslav. III. mezinárodní závod do vrchu Schöber. Auto. 1923-09, roč. 5, čís. 9, s. 558. Dostupné online. 
  14. ↑ KOVAŘÍK, Miloš. Eliška JUnková, statečná dáma z Prahy. Automobil, časopis českého ministerstva strojírenství a elektrotechniky. 1990-11, roč. 34, čís. 11, s. 24–29. Dostupné online. 
  15. ↑ PRIMÁK, Michal. Eliška Junková [online]. Magazín VETERÁN [cit. 2023-02-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ 1923. The Bugatti Type 32. A racing tank (anglicky) [online]. Vaduz: The Classic Car Trust, 2020-06-01 [cit. 2023-02-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ JEZDINSKÝ, Jar. 24 hodin v Le Mans. Auto. 1939-08, roč. 21, čís. 8, s. 135. Dostupné online. 

Literatura

  • ADLER Rudolf, CINCIBUCH Petr: Eliška Junková, Praha: Foibos, 2005, 157 s. ISBN 80-903641-0-1, S. 27-28, 32
  • SKOŘEPA, Miloš: Dějiny automobilových závodů, Praha: Olympia, 1973, 320 s. , S. 64p, 96
  • HANZELKA, Boleslav: Vozy Velkých cen, Praha: SNTL, 1972, 248 s., S. 43-46

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Ernest Friederich, troisième sur Bugatti Tank Type 32 au GP de l'A.C.F 1923 (à Tours).jpg
Ernest Friederich, troisième sur Bugatti Tank Type 32 au GP de l'A.C.F 1923 (à Tours).
Bugatti Type 32 Tank.jpg
Bugatti Type 32 Tank - Musée de l'automobile de Mulhouse.