Buvolec severoafrický
 Buvolec severoafrický | |
|---|---|
 Dospělá samice v londýnské zoo (1895) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 vyhynulý[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Nadtřída | čtyřnožci (Tetrapoda) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Podřád | přežvýkaví (Ruminantia) |
| Čeleď | turovití (Bovidae) |
| Podčeleď | buvolci (Alcelaphinae) |
| Rod | Alcelaphus |
| Druh | buvolec stepní (A. buselaphus) |
| Trinomické jméno | |
| Alcelaphus buselaphus buselaphus Pallas, 1766 | |
 Areál rozšíření všech poddruhů buvolce stepního | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Buvolec severoafrický (syn. buvolec stepní severoafrický, Alcelaphus buselaphus buselaphus) je již vyhynulý a zároveň nominální poddruh buvolce stepního. Bylo jej možné najít v Africe na sever od Sahary a i tím se od ostatních buvolců lišil; ostatní poddruhy bychom našli výlučně na jih od Sahary.[2]
Popis
Buvolec severoafrický byl popisován jako písčitě zbarvený poddruh buvolce, s výjimkou šedavých chlupů v okolí tlamy a nosních dírek a s černým chomáčkem srsti na ocase. Buvolec severoafrický se blízce podobal dalšímu poddruhu buvolce, buvolci lelwel. Ten měl podobnou stavbu těla i zbarvení, avšak tento druh neměl bílou ani černou masku na obličeji. K ramenům měří buvolec severoafrický okolo 110 cm a rohy mají při pohledu zepředu tvar písmene U.
Stejně jako ostatní buvolci, i tento poddruh byl vysoce společenský. Luis del Mármol Carvajal napsal, že viděl stáda až o dvou stech kusech na severu Maroka v roce 1573. Podle biologů 19. století dávali buvolci severoafričtí přednost skalnatým oblastem s dostatkem vegetace před písečnými a suchými stanovišti. Hlavním predátorem tohoto poddruhu byl, v současné době v přírodě vyhynulý, lev berberský.[3]
Historie a zánik
Buvolec severoafrický se údajně pohyboval po celé Africe severně od Sahary, především na území států Maroko a Egypt. Právě zdejší populace vymizely nejdříve.[3] Pravděpodobně se také ještě před dobou železnou vyskytovali v Levantě, ale například Francis Harper uvádí, že se v minulosti volně vyskytovali buvolci severoafričtí v Izraeli i Arábii. V roce 1738 byla velká stáda hlášena i severně od Atlasu.
Prudký pokles populace buvolců začal v 19. století, zejména po dobytí Alžírska francouzskými vojsky. V té době bývala vybíjena celá stohlavá stáda najednou, většinou měli posloužit jako potrava pro francouzské vojáky. Od roku 1867 je bylo možné nalézt jen v pohořích severozápadní Afriky, která jsou v těsné blízkosti nebo přímo v Sahaře. Roku 1870 vymizela z pohoří Atlas poslední populace a jedno z posledních volně žijících zvířat bylo vidění roku 1902 u Tataouine.
Po několika letech, kdy už se pomýšlelo na oficiální označení poddruhu za vymřelý, bylo v roce 1917 patnáct dospělých kusů viděno nedaleko Outat El Haj v Maroku. Tentokrát opravdu poslední zvíře bylo viděno o několik let později, roku 1925, v Missour. Harper ve své publikaci z roku 1945 tvrdí, že pravděpodobně ještě v pohoří Atlas několik kolonií bylo, naopak různým kampaním pořádaným mezi lety 1920 a 1930 se nepodařilo v Alžírsku, Maroku ani Tunisku najít žádná zvířata.[3] Od roku 1933 byl tento poddruh chráněn londýnskou úmluvou. Od té doby již žádná další zvířata poddruhu buvolec severoafrický viděna nebyla. Pouze v roce 2013 neznámý Maročan nahlásil, že viděl jednoho buvolce okusovat listí na stromě a tvrdil, že to byl určitě buvolec severoafrický, totožnost tohoto zvířete se ale nepodařilo blíže prozkoumat.
Muzejní exponáty a chovy v zajetí
Buvolci severoafričtí byli často odchytávání a přesouvání do britských, francouzských nebo německých zoologických zahrad, především na začátku 20. století, kdy se začalo spekulovat o možném vymření. Na druhou stranu, v muzeích těchto zemí se žádné exponáty nepodařilo najít. Poslední buvolec severoafrický žijící v zajetí, někdy nesprávně označován jako vůbec poslední svého druhu, byla samice a zemřela roku 1923 v Paříži. V roce 1905 se podařilo nalézt jediný muzejní exponát tohoto druhu a to v Akademii přírodních věd ve Filadelfii, jednalo se o vycpanou samici.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bubal Hartebeest na anglické Wikipedii.
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]
- ↑ www.wildliferanching.com [online]. www.wildliferanching.com [cit. 2016-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-07.
- ↑ a b c HARPER, Francis. Extinct and vanishing mammals of the Old World. New York, American Committee for International Wild Life Protection, 1945. ttps://archive.org/details/extinctvanishing00harprich
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu buvolec severoafrický na Wikimedia Commons 
Taxon Alcelaphus buselaphus buselaphus ve Wikidruzích
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
A female Alcelaphus buselaphus buselaphus Hartebeest that lived in London Zoo from 4 October 1883 until 27 April 1897. Photographed by Lewis Medland in 1895.
Corine antelope, Antelope corinna, and extinct Bubal Hartebeest, Alcelaphus buselaphus buselaphus. Handcoloured copperplate stipple engraving from Antoine Jussieu's "Dictionary of Natural Science," Florence, Italy, 1837. Illustration by J. G. Pretre, engraved by Giarre, directed by Pierre Jean-Francois Turpin, and published by Batelli e Figli. Jean Gabriel Pretre (1780~1845) was painter of natural history at Empress Josephine's zoo and later became artist to the Museum of Natural History. Turpin (1775-1840) is considered one of the greatest French botanical illustrators of the 19th century.
Autor: Altaileopard, Licence: CC0
Present range of the subspecies/species of Alcelaphus.
- according to
- Jonathan Kingdon: The Kingdon Field Guide to African Mammals. A&C Black Publishers, London 1997 [2008], ISBN 978-0-7136-6513-0 (476 pages).
- IUCN SSC Antelope Specialist Group 2008. Alcelaphus buselaphus. In: IUCN 2011. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2011.2. <www.iucnredlist.org>. Downloaded on 05 May 2012.
- Groves, C., P., Leslie Jr, D., M. (2011). Family Bovidae (Hollow-horned Ruminants). (444-779). In: Wilson, D. E., Mittermeier, R. A., (Hrsg.). Handbook of the Mammals of the World. Volume 2: Hooved Mammals. Lynx Edicions, 2009. ISBN 978-84-96553-77-4
1 Bubal Hartebeest
2 West African hartebeest
3 Tora hartebeest
4 Neumann’s hartebeest
5 Swayne’s hartebeest
6 Coke’s hartebeest
7 Cape hartebeest
8 Jackson’s hartebeest
9 Lichtensteins’s hartebeest