Byzantská řečtina

Byzantská řečtina nebo také středověká řečtina, případně střední řečtina, je označení pro vývojové období řečtiny zhruba od pátého či šestého století našeho letopočtu do pádu Konstantinopole v roce 1453. Označení středověká odkazuje k tomu, že dané období se zhruba shoduje se středověkem, označení byzantská k tomu, že se jedná o období, kdy řečtina vzkvétala v rámci byzantské říše, která se po pádu západořímské říše v roce 476 stala klíčovou evropskou velmocí a jíž byla od roku 610 úředním jazykem.

V rámci vývoje řečtiny navazovala byzantská řečtina především na koiné, neboli novozákonní řečtinu, s výraznějšími vlivy attičtiny, a jejím nástupcem se stala novořečtina.

Zvuková podoba

Předpokládá se, že k většině fonetických změn mezi klasickou starořečtinou před obdobím helénismu a moderní řečtinou došlo nejpozději právě během éry byzantské řečtiny, případně už v rámci novozákonní řečtiny. To se týká zejména přechodu z tonálního přízvuku na přízvuk důrazem. Zároveň se počet samohlásek ustálil na menším počtu, přičemž se ztratilo rozlišení délky a zmizely dvojhlásky.

Samohlásky

Slovní zásoba

Zejména v počátcích byzantské říše přejala byzantská řečtina množství slov z latiny. Příkladem jsou slova Αὔγουστος (Augustus), ταβέρνα (tavern) a φλάσκα (flasco). Méně častá, ale rovněž zastoupená jsou i slova z jiných jazyků, s kterými byla byzantská říše ve styku, mj. z francouzštiny, z albánštiny, z turečtiny, arabštiny i ze slovanského jazykového okruhu.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Medieval Greek na anglické Wikipedii.