Ca-ťü

Ca-ťü (čínsky pchin-jinem zájù, znaky zjednodušené 杂剧, tradiční 雜劇) je čínský středověký divadelní žánr. Hlavní období jeho rozvoje spadá do 13. – 14. století za dynastie Jüan. Je významný jak z historického hlediska, tak jako zdroj inspirace pro divadelní umění, resp. čínskou operu v následujících staletích.

Historie

Pojem ca-ťü, „rozmanité hry“, se objevil v 11. století pro různá komická i vážná představení a scénky hrané na jevištích zábavních center ve městech sungské Číny. Hry zahrnovaly pěvecká, hudební i taneční vystoupení, dramatické scény i dialogy. Za Ťinů byla taková vystoupení nazývána jüan-pen, resp. chang-jüan-č’-pen, „texty ze zábavních středisek“.[1] Z tohoto období se nedochovaly texty, ale pouze cca 700 titulů her. Soudě podle názvů, mezi nimiž jsou i historické postavy a názvy identické s pozdějšími známými hrami, archeologických nálezů figurek herců i zmínek v soudobé literatuře, měly patrně už sungské hry dosti rozvinutou příběhovou složku.[2]

V jihosungském období hry ca-ťü obsahovaly hudební předehru s tancem, úvod, dvoudílnou hlavní část, závěr a hudební dohru.[3] Počátkem jüanského období (v 2. polovině 13. století) vznikl na severu Číny typ ca-ťü s pevně stanovenou strukturou a vysokou literární úrovní, když je kromě herců začali ve větším měřítku psát i vzdělaní literáti, kteří v Mongoly ovládané Číně měli mizivé šance na úspěšnou úřední kariéru. Z následujícího století rozkvětu žánru jsou známa jména cca 170–180 dramatiků a 730–740 titulů. Nejznámější jejich sbírkou je Jüan-čchü-süan roku 1616 vydaná Cang Mao-sünem, obsahující stovku her, v moderních vydáních rozšířená na 162 her.[4]

Centrem tvorby ca-ťü byl zprvu Peking, hlavní město říše Jüan, a později i Chang-čou, kde jüanské ca-ťü dočasně vytlačily jižní hry nan-si. Popularita her nebyla omezena jen na města, v jüanské době se významně rozšířily se i na venkově.[4]

Jüanská ca-ťü měla čtyři dějství a mezihru, která mohla být kdekoliv, zpravidla však stála na začátku.[4] Ca-ťü si zachovaly některé rysy původních divadelních vyprávění z městských zábavních středisek, tak zůstalo zachováno sebepředstavování postav při každém vstupu na scénu (původně aby nově příchozí diváci měli přehled o minulém ději). Hry byly psány jazykem blízkým hovorovému. Autoři volili náměty z běžného života, často reflektující sociální a politické poměry doby, byť hry byly z opatrnosti zasazeny do minulosti. Hlavním a nejdůležitějším prvkem hry byly písně, dle jejichž kvality se poměřovala úroveň hry. Ve hrách dialogy posouvaly děj a písně ho následně rozváděly. Vždy zpívala pouze jedna, hlavní, postava, která v písních rekapitulovala děj a vyjevovala své myšlenky, úvahy a city. Nápěvy autoři brali z lidové kultury severní Číny, ale i literárních zdrojů.[5]

K nejvýznamnějším autorům a hrám 13./14. století patří Kuan Chan-čching a jeho Tou O jako oběť příkoří, Ťi Ťün-sing, autor Sirotka z rodu Čao, Wang Š’-fu a jeho Příběh ze západního křídla kláštera, Po Žen-fu, Li Čchien-fu (Křídový kruh), Ma Č’-jüan a Podzim v chanském paláci.

Žánr ca-ťü žil i po vyhnání Mongolů z Číny a nastolení dynastie Ming, byť jako menšinový, zastíněný jižními hrami čchuan-čchi.[6] V první polovině 15. století byli nejslavnějšími autory ca-ťü dvě knížata z vládnoucí dynastie – Ču Čchüan a Ču Jou-tun. Po delší přestávce žánr ožil až v 16. století.[7] Celkem je z mingského období známo 520 her od stovky autorů.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ PALÁT, Augustin; PRŮŠEK, Jaroslav. Středověká Čína : Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2001. 376 s. ISBN 80-85905-39-6. S. 204. [Dále jen Palát, Průšek]. 
  2. ↑ Palát, Průšek, s. 205.
  3. ↑ Palát, Průšek, s. 206.
  4. ↑ a b c Palát, Průšek, s. 209.
  5. ↑ Palát, Průšek, s. 210.
  6. ↑ HU, John. Ming Dynasty Drama. In: MACKERRAS, Colin. Chinese Theater: From Its Origins to the Present Day. Honolulu: University of Hawaii Press, 1983. ISBN 0-8248-0813-4. S. 60–91, na. s. 62–63. (anglicky)
  7. ↑ BRYANT, Daniel. Poetry of the Fifteenth and Sixteenth Centuries. In: MAIR, Victor H. The Columbia History of Chinese Literature. New York: Columbia University Press, 2001. ISBN 0-231-10984-9. S. 399–409, na s. 399. (anglicky)
  8. ↑ Hu, s. 77.

Literatura

  • CRUMP, J. I. Chinese Theater in the Days of Kublai Khan. Reprint. vyd. Ann Arbor: University of Michigan Center for Chinese Studies, 1990. ISBN 0-89264-093-6. 
  • Min Tian. “Stage Directions in the Performance of Yuan Drama,” Comparative Drama 39.3/4 (Fall 2005-06): 397-443.
  • SIEBER, Patricia. Theaters of Desire: Authors, Readers, and the Reproduction of Early Chinese Song-Drama, 1300-2000. New York: Palgrave Macmillan, 2003. ISBN 978-1-4039-6194-5. 

Externí odkazy