Camargský kůň

Camargský kůň
Camargský kůň v přirozeném prostředí
Základní informace
Země původu	Francie Francie
Směr užitkovosti	Nahánění černých býků, jezdectví, pastevectví
Tělesná charakteristika
Hmotnost	300 až 400 kg
Výška †	1,30 - 1,50 m
Barva	bílá, světle šedá
† výška uváděna v kohoutku

Camargští koně jsou velmi odolní bělouši nevelkého vzrůstu. Žijí ve slaných bažinách na jihu Francie, kde se živí tvrdými travinami a rákosem. Koně žijí polodivoce, jejich stáda se nazývají manady. Kůň camargský představuje jednoho z asi 200 různých plemen koní a poníků. Ačkoliv se camargský kůň řadí mezi pravé koně, dosahuje jeho výška zřídka 1,42 m, a měl by tedy spíše patřit k poníkům.^[1]

Historie plemene

Camargští koně pochází z delty řeky Rhôny, z oblasti Camargue. Pravděpodobně zde žijí již od pravěku, jejich kresby (17 000 let staré) byly nalezeny v jeskyních Lascaux a Niaux. V době stěhování národů se křížili s mongolskými, asijskými a berberskými koňmi. Plemeno bylo uznáno až roku 1968.

Charakteristika plemene

Toto plemeno je poměrně primitivní, má těžkou hlavu, krátký krk a strmé plece, ale také dobře stavěné nohy se širokými kopyty, která se vůbec nemusí kovat. Měří většinou kolem 142 cm, dospívají velmi pozdě (5-7let), ale jsou dlouhověcí. Co se chodů týká, je toto plemeno velmi pohodlné ve cvalu, krok má dlouhý s vysokou akcí kolen, ale krátký a nepohodlný klus.

Využití

Camargský kůň je stále nezbytný pro francouzské pastevce černých býků, kteří se nazývají gardiani. K jejich vybavení patří 11 m dlouhé laso z koňských žíní (používá se v ohradě) a trojzubec (používá se v terénu), používají zvláštní sedla a postroje (například klecové třmeny). Velké využití má i pro koridu.

Životní prostředí

Domovinou těchto divoce žijících koní jsou vlhké oblasti a slané naplaveniny v deltě řeky Rhôny v jižní Francii. Plemeno se dnes vyskytuje výlučně v kraji Camargue. Předpokládá se, že tito koně jsou přímými potomky prehistorických koní, kteří v těchto končinách žili.^[1]

Způsob obživy

Kůň je výlučně býložravec a jeho potrava se skládá z rozličných travin a bylin. Chrup koní je proto zcela přizpůsoben přijímání rostlinné potravy. V přední části horní i dolní čelisti má po šesti řezácích, kterými uškubává traviny nebo části rostlin. Kouše pomocí premolárů neboli třenových zubů a molárů čili stoliček, které vyrůstají v zadní části čelisti. Camargští koně se až 22 hodin denně toulají po kraji a při chůzi se neustále pasou.^[1]

Camargský kůň a člověk

Místní obyvatelé používali camargské plemeno jako pasteveckého a jezdeckého koně. Pravidelně každý rok se koná třídění camargských koní. Smysl této akce spočívá ve vyhledávání narozených hříbat, která jsou chycena a označena vypálením znamení (výžehu) se znakem a iniciálami majitelů jejich rodného stáda.^[1]

Důležité znaky

Rozmnožování

Pohlavní dospělost u klisny je v 18. měsíci, u hřebce v 1.–2. roce. Období rozmnožování je na jaře, samice je březí 11–13 měsíců. Většinou se rodí jediné hříbě, které zpravidla zůstává u matky po dobu několika měsíců, kdy se o něj matka neúnavně stará.^[1]

Způsob života

Camargský kůň žije ve stádech neboli manadách, které se volně pohybují po krajině. V těchto skupinách je vůdčí hřebec, který vyhání mladé hřebečky coby nastávající konkurenci. Tito hřebci se spojují do malých skupin, jakýchsi „mládežnických klubů“, v nichž žijí až do doby, kdy dospějí a jsou schopni si vydobýt vlastní stádo klisen. Při těchto náruživých divokých soubojích jsou hlavními zbraněmi hřebců kopyta a zuby.

Živí se především travou, ale také bylinami a listím. Jejich hlasové projevy přecházejí od tichého řehtání až po pronikavé hýkání. Délka života je 20–25 let.

Příbuzná plemena

Na území Francie žijí ještě dvě další původní polodivoká plemena koní. Kůň mérenský pochází z kraje na východních svazích pyrenejí podél řeky Ariége a svérázný pony Potiok z Baskicka.^[1]

Odkazy

Reference

Literatura

AUDA, Pavel. Encyklopedie zvířat. Praha: Grafia Press Production Kapitola savci, s. 131. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Camargský kůň na Wikimedia Commons