Cap Arcona

Cap Arcona
Cap Arcona (1927)
Cap Arcona (1927)
vlajka německého námořnictva (1938-1945)
vlajka německého námořnictva (1938-1945)
Základní údaje
Typtransatlantický parník pro pravidelnou kombinovanou dopravu osob a nákladu
Třída"Cap-"
MajitelHamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft
Domovský přístavGdyně
Objednána1926
StavitelBlohm & Voss
Zahájení stavby1926
Spuštěna na vodu14. května 1927
Uvedena do službylistopad 1927
Panenská plavba30. října 1927
Osud3. května 1945,
později sešrotována
Poloha vrakuBaltské moře
Technická data
Prostornost27 561 BRT[1]
Výtlak11 500 t
DélkaLOA = 205,90 m;
LPP= 195,0 m
Šířka25,70 m
Ponor8,67 m
(výška trupu 16,90 m)
Pohončtyřstupňová soustava turbín; 2 lodní šrouby
17 650 m
Rychlostpřibližně 20 uzlů
Kapacita1 434 lůžek

Cap Arcona byla luxusní německá zaoceánská loď, která byla spuštěna na vodu v květnu roku 1927. Na konci druhé světové války byla potopena po útoku britského letectva dne 3. května 1945 v Lübecké zátoce. Při jejím potopení, které je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva, přišlo o život zhruba 4 500 lidí, zejména vězňů z koncentračních táborů.

Historie

Cap Arcona byla druhou lodí ze série "Cap-". Jednalo se o řadu lodí určených pro kombinovanou přepravu osob a nákladu. Výroba lodi byl zadaná rejdařstvím Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft loděnici Blohm & Voss roku 1926. Loď byla spuštěna na vodu 14. května 1927 a do služby uvedena v listopadu stejného roku.[1]

Loď byla projektována pro přepravu maximálně 1434 pasažérů plus náklad na 15 dní trvajících plavbách na trase mezi Hamburkem a Jižní Amerikou. Měla poměrně nízký ponor, vzhledem k nutnosti plaveb v mělkých plavebních hloubkách řeky La Plata. Vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno tropickým podmínkám, pro které byla loď určena. Typické byly vzdušné jídelny s vysokým stropem umístěné nikoli pod hlavní palubou, ale na ní. V Německu i v zámoří byla považovaná za nejkrásnější loď své doby.[1]

Během let 1928 a 1929 se na své trase podílela na přepravě 60 000 vystěhovalců, které v tomto období rejdařství přepravilo. V době světové hospodářské krize a po nástupu nacistů k moci poklesla její rentabilita a proto byla roku 1939 po téměř 100 úspěšných plavbách přeložena do přístavu Gdyně a byla přeměněna na kasárna německého válečného loďstva.[1]

Roku 1940 byla zařazena k jako přepravní loď na Baltském moři. V této době posloužila i jako kulisa v propagandistickém snímku Titanic z roku 1943. Film nakonec na rozkaz Goebbelse nebyl nasazen do kin. V roce 1944 přepravovala Cap Arcona uprchlíky z východního Pruska na západ.

Potopení lodi

Hořící Cap Arcona krátce po útoku.

V dubnu roku 1945 kotvila loď spolu s nákladní lodí Thielbek v Lübecké zátoce. 26. dubna bylo na tato plavidla naloděno přes 6 500 vězňů z blízkého koncentračního tábora Neuengamme, jenž byl před příchodem spojenců narychlo vyklizen, a přes 400 vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube. Jedna z často citovaných tezí, že plánem nacistů bylo vyvézt tyto dvě lodě na otevřené moře a tam je s vězni potopit, se z dnešního historického pohledu jeví málo pravděpodobná. Obě lodě kotvily v zátoce s poruchou strojů a nebyly schopné manévrování. Také malé množství paliva v nádržích postačovalo jen k pohonu palubních agregátů a neumožnilo by plavbu na větší vzdálenost. Mnohem spíš byli vězni na lodích pouze nouzově ubytováni, protože v danou dobu v této lokalitě jiná k tomu účelu vhodná možnost nebyla. Dne 3. května však provedlo na obě lodi nálet britské letectvo a obě lodi byly potopeny. Uvádí se mj. také, že k výbuchu na Cap Arconě došlo uvnitř a že výbuch provedli Němci, ovšem jedná se pouze o nedoložená tvrzení. Proč k tomuto útoku došlo, se přesně neví, z hlediska vedení války neměl v dané situaci téměř žádný praktický význam. Zřejmě se jednalo o nedorozumění v rámci organizačních zmatků v závěrečné fázi války.

Na palubě Cap Arcony se v době potopení nacházelo zhruba 4 500 vězňů původem z Belgie, Československa, Dánska, Itálie, Jugoslávie, Finska, Francie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rumunska (Justra), Řecka, Sovětského svazu, Španělska, Švýcarska a USA, 400 vojáků a 10 členů posádky. Přežilo pouze asi 400 lidí, mezi nimi Emil František Burian. Potopení Cap Arcony je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva.

Pomník Cap Arcona, Neustadt/Holstein

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d DUDSZUS, Alfred; KÖPCKE, Alfred; HENRIOT, Ernest, Friedrich Krumrey. Das grosse Buch der Schiffstypen: Schiffe, Boote, Flösse unter Riemen un Segel, Dampfschiffe, Motorschiffe, Meerestechnik. 1.. vyd. Augsburg: Weltbild Verlag, 1995. 320 s. ISBN 3-89350-831-7. (německy) 

Literatura

  • ČERVINKA, Stanislav. Kdo zabil Arconu. 1. vyd. Praha: Tempo, 1991. 170 s. ISBN 80-900695-1-7. 
  • ČERVINKA, Stanislav. Kdo zabil Arconu : (a přežil Danteho peklo?). 2. vyd. Praha: Tempo, 2010. 154 s. ISBN 978-80-903814-4-5. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Cap Arcona burning.jpg
The burning Cap Arcona shortly after the attack.
Cap Arcona 1.JPG
Pic "Cap Arcona"