Carlo Ancelotti

Carlo Ancelotti
Ancelotti v roce 2016
Osobní informace
Celé jméno	Carlo Ancelotti
Datum narození	10. června 1959 (65 let)
Místo narození	Reggiolo, Itálie
Výška	179 cm
Hmotnost	81 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	záložník
Současná funkce	trenér Realu Madrid
Mládežnické kluby
1975–1976 Parma
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly) 1976–1979 1979–1987 1987–1992 Parma Řím Milán 055 (13) 171 (12) 112 (10)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1980 1979–1988 1981–1991 Itálie U21 Itálie (olympijský výběr) Itálie 03 (0) 11 (1) 26 (1)
Trenérská kariéra***
Roky Klub 1992–1995 1995–1996 1996–1998 1999–2001 2001–2009 2009–2011 2011–2013 2013–2015 2016–2017 2018–2019 2019–2021 2021– Itálie (asistent) Reggiana Parma Juventus Milán Chelsea PSG Real Madrid Bayern Mnichov Neapol Everton Real Madrid
Úspěchy
Mistrovství světa 1990 Itálie Mistrovství Evropy 1988 Itálie Pohár mistrů evropských zemí 1988/89 Milán 1989/90 Milán Liga mistrů UEFA 2002/03 Milán – trenér 2006/07 Milán – trenér 2013/14 Real Madrid – trenér 2021/22 Real Madrid – trenér 2023/24 Real Madrid – trenér Superpohár UEFA 1990 Milán 2003 Milán – trenér 2007 Milán – trenér 2014 Real Madrid – trenér 2022 Real Madrid – trenér 2024 Real Madrid - trenér Mistrovství světa klubů 2007 Milán – trenér 2014 Real Madrid – trenér 2022 Real Madrid – trenér Interkontinentální pohár 1989 Milán Italská fotbalová liga 1982/83 Řím 1987/88 Milán 1991/92 Milán 2003/04 Milán – trenér Italský fotbalový pohár 2002/03 Milán – trenér Anglická fotbalová liga 2009/10 Chelsea – trenér Německá fotbalová liga 2016/17 Bayern – trenér Francouzská fotbalová liga 2012/13 PSG – trenér Španělská fotbalová liga 2021/22 Real Madrid – trenér 2023/24 Real Madrid – trenér
Další informace
Děti	David Ancelotti
Web	www.carloancelotti.it
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu. *** Trenérské působení aktuální k 1. 6. 2024
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Ancelotti (* 10. června 1959, Reggiolo) je italský profesionální fotbalový trenér a bývalý profesionální fotbalista, který je od června 2021 trenérem španělského Realu Madrid. Je považován za jednoho z nejlepších a nejúspěšnějších fotbalových trenérů v historii. Je jediným trenérem, který dokázal vyhrát španělskou La Ligu, francouzskou Ligue 1, italskou Serii A, německou Bundesligu i anglickou Premier League.^[1]

Dříve hrál na pozici záložníka. V období 80. let nastupoval také za italskou reprezentaci, se kterou si zahrál na mistrovství Evropy 1988 a mistrovství světa 1990. Na obou turnajích získala Itálie bronzové medaile.

Během své trenérské kariéry získal pětkrát trofej pro vítěze Ligy mistrů UEFA (2002/03, 2006/07, 2013/14, 2021/22, 2023/24) a od té poslední, čtvrté, je v soutěži rekordmanem.^[2] Vyhrál domácí ligovou soutěž v Itálii (AC Milán), Anglii (Chelsea), Francii (PSG), Německu (Bayern Mnichov) a Španělsku (Real Madrid).^[1][3] Dále vyhrál řadu domácích pohárů, domácích superpohárů, evropských pohárů a dvakrát zvítězil na mistrovství světa klubů se dvěma různými týmy (AC Milán, později Real Madrid).^[3]

Carlo Ancelotti je znám pro svůj klidný přístup a lidské jednání s hráči.^[4] Kritiky je označován za „měkkého“, se silnou osou v AC Milán (Ševčenko, Kaká, Seedorf, Pirlo, Cafú, Nesta, Maldini) dokázal za osm let získat jen jeden ligový titul, jeden domácí pohár a jeden domácí superpohár.^[4]

Mladý Carlo začal hrát fotbal ve svém rodném městě Reggiolo. V 16 letech nastoupil do akademie klubu z Parmy. Svůj první zápas odehrál v sezóně 1976/77. V následující sezoně již odehrál 21 utkání a vstřelil osm branek. V sezoně 1978/79 byl už součástí klubu. Jako trenér jej vedl Cesare Maldini, který vycítil Carlovi schopnosti záložníka, ale také jeho cit pro branky, a nasadil jej jako ofenzivního záložníka. Pomohl klubu postoupit do druhé ligy. To už jej sledoval velký klub z Říma. Po jednání se přestupová částka zastavila na 750 milionů lir.

V klubu AS Řím si jej přál trenér Nils Liedholm a ten se rozhodl přesunout Carla do zadní řady zálohy - defenzivní záložník. První utkání odehrál 16. září 1979 proti Milánu (0:0). V první sezoně v dresu Giallorossi získal trofej za vítězství v domácím poháru. V příštím ročníku si vítězství zopakoval. A navíc s klubem skončil na 2. místě v lize. Během sezóny 1981/82 se u něj začaly projevovat problémy s koleny. Za celou sezonu odehrál celkem 8 utkání. Nakonec nebyl vybrán do národního týmu pro MS 1982.

Sezona 1982/83 byla pro Carla výborná.^[zdroj?] Uzdravil se ze zranění a pomohl klubu získat po 41 letech druhý titul v historii. V následující sezoně se v prosinci zranil a nezahrál si ve finále poháru PMEZ. V něm klub prohrál na penalty s Liverpoolem. S klubem získal domácí pohár.

V následující sezóně převzal klub nový trenér Sven-Göran Eriksson. Carlo se stal kapitánem a vůdcem záložní řady. V sezoně 1985/86 skončil s klubem na 2. místě v tabulce, ale opět slavil vítězství v domácím poháru. Poslední sezona za Giallorossi byla 1986/87. Klub skončil až na 7. místě v tabulce a prezident klubu Viola byl přesvědčen, že už z Carla „vymačkal“ to nejlepší, a tak jej nechal po osmi letech odejít. Za osm sezon odehrál celkem 227 utkání a vstřelil 17 branek. S Giallorossi získal titul a čtyři domácí poháry.

Nový trenér AC Milán Sacchi věřil, že hráč jako Carlo je důležitý pro klub Rossoneri. Přesvědčil klubového prezidenta Berlusconiho, aby Carla koupil a do AS Řím poslal částku 5,8 miliard lir.^[zdroj?] Okamžitě se prosadil a pomohl získat titul v sezoně 1987/88.

Sezona 1988/89 se Carlovi vydařila. V lize sice skončili Rossoneri na 3. místě, ale v poháru PMEZ slavili vítězství. Také pomáhá vyhrát první ročník italského superpoháru. V následující sezoně si oslavu zopakoval v poháru PMEZ. Navíc pomohl Rossoneri získat trofeje: evropský superpohár i interkontinentální pohár, a to 2krát po sobě.

V sezoně 1991/92 získal s klubem titul již s novým trenérem Capellem. Zdravotní problémy vedly po sezoně k Ancelottiho rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru ve věku 33 let. V posledním utkání 17. května 1992 vstřelil dvě branky a pomohl k vítězství 4:0. Za pět sezon v dresu Rossoneri odehrál celkem 160 utkání a vstřelil 11 branek a získal celkem 8 trofejí.

Za národní tým Itálie nastoupil celkem do 26 utkání a vstřelil jednu branku. Zúčastnil se dvou turnajů MS (1986 a 1990) ale jen domácím turnaji 1990 si zahrál a získal bronzové medaile. Nastoupil i do turnaje ME 1988.

Jeho jediná branka byla vstřelená 6. ledna 1981, v zápase v kterém i debutoval proti Nizozemsku (1:1) na turnaji Mundialito. Zranění kolena mu brání v účasti na MS 1982.

V roce 1988 patří do týmu, který se pod vedením Viciniho dostal do semifinále ME 1988. Poslední utkání za reprezentaci odehrává 13. listopadu 1991 v kvalifikačním utkání na ME 1992 proti Norsku (1:1).^[5]

Sezóna	Klub	Liga			Ligové poháry			Kontinentální poháry			Celkem
		Soutěž	Zápasy	Góly	Soutěž	Zápasy	Góly	Soutěž	Zápasy	Góly	Zápasy	Góly
1976/77	Parma	Serie C	1	0	-	0	0	-	0	0	1	0
1977/78		Serie C	21	8	-	0	0	-	0	0	21	8
1978/79		Serie C1	33	15	-	0	0	-	0	0	33	5
Celkem za Parmu			55	13	-	0	0	-	0	0	55	13
1979/80	Řím	Serie A	27	3	IP	9	0	-	0	0	36	6
1980/81		Serie A	29	2	IP	6	2	PVP	2	1	37	5
1981/82		Serie A	5	0	IP	0	0	PVP	3	1	8	1
1982/83		Serie A	23	2	IP	3	0	PU	6	0	32	2
1983/84		Serie A	9	0	IP	5	0	PMEZ	4	0	18	0
1984/85		Serie A	22	3	IP	2	0	PVP	3	0	27	3
1985/86		Serie A	29	0	IP	4	0	-	0	0	33	0
1986/87		Serie A	27	2	IP	7	1	PVP	2	0	36	3
Celkem za Řím			171	12	-	36	3	-	20	2	227	17
1987/88	Milán[6]	Serie A	27	2	IP	7	0	PU	4	0	38	2
1988/89		Serie A	28	2	IP+IS	2+1	0	PMEZ	7	1	38	3
1989/90		Serie A	24	3	IP	4	0	PMEZ+ES+IP	6+0+1	0	35	3
1990/91		Serie A	21	1	IP	4	0	PMEZ+ES+IP	4+2+0	0	31	1
1991/92		Serie A	12	2	IP	6	0	-	0	0	18	2
Celkem za Milán			112	10	-	24	0	-	24	1	160	11
Celkově			338	35	-	60	3	-	44	3	442	41

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 1988	1. zápas ve skupině	10. 6.	NSR	90	0	1:1[7]
		2. zápas ve skupině	14. 6.	Španělsko	90	0	1:0[8]
		3. zápas ve skupině	17. 6.	Dánsko	90	0	2:0[9]
		Semifinále	22. 6.	SSSR	90	0	0:2[10]
	MS 1990	1. zápas ve skupině	9. 6.	Rakousko	45	0	1:0[11]
		Čtvrtfinále	30. 6.	Irsko	26	0	1:0[12]
		O 3. místo	7. 7.	Anglie	90	0	2:1[13]

Branky za A-tým Itálii

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre	Výsledek	Soutěž
010	6. 1. 1981	Estadio Centenario, Montevideo, Uruguay	Nizozemsko	0:1	1:1	Mundialito

• vítěz Italské ligy (3x)
  

Řím: 1982/83
Milán: 1987/88, 1991/92

• vítěz Italského poháru (4x)
  

Řím: 1979/80, 1980/81, 1983/84, 1985/86

• vítěz Italského superpoháru (1x)
  

Milán: 1988

• vítěz Poháru PMEZ (2x)
  

Milán: 1988/89, 1989/90

• vítěz Superpoháru UEFA (2x)
  

Milán: 1989, 1990

• vítěz Interkontinentálního poháru (2x)
  

Milán: 1989, 1990

• 2× na MS (1986, 1990 - bronz)
• 1× na ME (1988 - bronz)
• 1× na ME U21 (1980)

Řád zásluh o Italskou republiku (30. 9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie^[14]

Řád italské hvězdy (6. 2. 2014)^[15]

Začínal s týmem Reggiana poblíž jeho rodného města, a hned ve svém prvním roce ho dovedl do Serie A. To přilákalo pozornost Parmy, klubu, kde Ancelotti s fotbalem začínal. Vytáhl Parmu na druhé místo, její nejlepší ligové umístění v historii. V následující sezóně se tým propadl na šesté místo a "Carletto" byl poněkud překvapivě vyhozen. Všimli si toho v Juventusu a Ancelottiho angažovali i přesto, že dříve dlouho hrával za konkurenční AS Řím a AC Milán.

Během dvou let v Juve dvakrát skončil v lize druhý, jednou o bod, podruhé o dva. Do týmu přivedl Zambrottu nebo Van der Sara a mužstvo postavené okolo Zidana, Inzaghiho nebo Del Piera mělo k titulu blízko. Jenže blízko vedení Juventusu nestačilo a proto se vrátil Marcello Lippi – muž, kterého Carlo ve vedení Staré dámy předtím nahradil.

V listopadu 2001 se ve 42 letech stal trenérem AC Milán, ve kterém dříve jako hráč působil.^[16] Sezónu 2001/02 zakončil na čtvrtém místě o bod před Chievem Verona a zajistil tak předkolo Ligy mistrů.^[17]

Praktikování defenzivního fotbalu jej dostalo pod palbu kritiky klubového majitele a prezidenta Silvia Berlusconiho.^[4] V jeho druhé sezóně se začala projevovat spolupráce útočné dvojice Inzaghi–Ševčenko, která tým vynesla do finále Ligy mistrů proti Juventusu.^[18] Ševčenkův gól ve finále sice nebyl rozhodčím uznán, ale když po prodlouženém utkání došlo na penaltový rozstřel, tu rozhodující proměnil právě Ševčenko.^[18] Ancelotti se tak může chlubit tím, že jako jeden ze sedmi mužů získal trofej pro vítěze Champions League/PMEZ jako hráč i trenér

V následující ligové sezóně proměnil Carletto svůj tým v mašinu na vítězství, titul byl získán s pohodlným náskokem jedenácti bodů.^[19] Ofenzivní záložník Andrea Pirlo se přesunul do pozice před obránci,^[20] aby začal plnit roli tvůrce hry v hloubi pole. Výše pak hráli další záložníci jako Clarence Seedorf, Rivaldo nebo Rui Costa.^[21] V taktickém ohledu přešel k rozestavení 4–2–3–1 nebo 4–3–2–1.^[4][21] Útok se dokázal vyrovnat se zraněním Inzaghiho, Ševčenko se stal s 24 góly nejlepším střelce v italské lize.^[18] Cesta za obhajobou Ligy mistrů vypadala po domácím čtvrtfinále proti Deportivu La Coruña nadějně – na San Siru milánský klub vyhrál 4:1 vstřelením čtyř gólů během osmi minut.^[22] Na galicijském stadionu Riazor ale během prvního poločasu jeho tým prohrával 0:3 a během druhého ještě jeden inkasoval. Namísto postupu tak přišlo neočekávané vyřazení. Bylo to poprvé, kdy byl tým v Lize mistrů vyřazen poté, co si v úvodním utkání vybudoval třígólový náskok.^[23]

Ve finále Ligy mistrů v ročníku 2004/05 se střetl s Liverpoolem a přes poločasové vedení 3:0 jeho tým nakonec ve finále neuspěl, nakonec totiž padl v penaltovém rozstřelu.^[24]

Konkurenční suverénní Juventus Turín ve dvou po sobě jdoucích sezónách 2004/05 a 2005/06 vybojoval Scudetto (italský mistrovský titul). AC Milán skončil až druhý se ztrátou 7, respektive 3 bodů. Úplatkářská aféra Calciopoli ale Juventus o oba tituly připravila. Trest neminul ani milánský celek, kterému bylo v sezónách 2005/06 a 2006/07 odebráno 30, respektive 8 bodů.^[25][26]

S odchodem Ševčenka do Chelsea v roce 2006 se Ancelotti uchýlil k rozestavení 4–3–2–1 s ojedinělým Inzaghim na hrotu, poté co zklamali zranění Ronaldo a Gilardino. Ofenzivní podporu pak měli na starost Seedorf a Kaká.^[27] Sezóna 2006/07 byla navzdory zraněním (Nesta) úspěšnou na evropské frontě.^[28][29]

Po vyřazení CZ Bělehrad v předkole byl klub nalosován do jedné ze snazších skupin Ligy mistrů.^[30] Milánští si poradili s konkurenty v podobách Anderlechtu, Lille a AEK Athény a postoupili do další fáze a v osmifinále čekal skotský Celtic. Po remíze 0:0 ve Skotsku se stejný výsledek opakoval na San Siru a utkání dospělo k prodloužení. To po průniku rozhodl jediným gólem Kaká.^[30] Čtvrtfinále proti Bayernu Mnichov skončilo remízou 2:2. Ovšem v Mnichově se podařilo vyhrát 2:0 zásluhou gólového střelce i asistenta Seedorfa. Protagonistou semifinále s Manchesterem United se stal opět Kaká. Ancelottiho svěřenci zareagovali na venkovní prohru 2:3 domácí výhrou 3:0 a putovali do „reprízy“ finále proti Liverpoolu. Finále se odehrálo na Olympijském stadionu v Athénách a rozhodl jej dvougólový Inzaghi. Liverpool v závěru stačil jen zkorigovat na 2:1.^[30] Ancelotti již podruhé triumfoval v nejprestižnější evropské soutěži.

V roce 2009 dne 1. června se stal oficiálně trenérem anglické Chelsea a s londýnským klubem Romana Abramoviče podepsal tříletou smlouvu. Ancelottiho ambicí bylo vyzkoušet si Premier League, navzdory jeho deficitní angličtině.^[31] Ancelotti převzal mužstvo opírající se o hráče jako Didier Drogba, Nicolas Anelka (oba útok), Michael Ballack a Frank Lampard (oba záloha), kteří však byli zároveň třicátníky. Chelsea posílila odkoupením 25letého ruského záložníka či obránce Jurije Žirkova z CSKA Moskva.^[32] V úspěšné přípravě na další sezónu začal využívat tzv. diamantové rozestavení 4–4–2. V něm mohl do středu pole začlenit vedle Lamparda a Ballacka také Deca, Essiena nebo Obi Mikela. Taktika spoléhala také na aktivitu krajních obránců Ashleyho Colea a Josého Bosingwy.^[33] V útoku se Ancelotti rozhodl vsadit na dvojici Drogba–Anelka, přičemž v soubojích silnější Drogba operoval více vpředu a rychlejší Anelka za ním.^[34] Začátek sezóny v podobě utkání o Community Shield se vyvedl, jeho svěřenci dokázali v penaltovém rozstřelu uspět proti Manchesteru United trenéra Fergusona.^[35] Již v úvodní sezóně 2009/10 se mu podařilo anglickou Premier League opanovat, navrch přidal triumf v poháru FA. Zejména jízda v Premier League, během které dvakrát porazil všechny týmy "velké čtyřky", byla úžasná.^[zdroj?] Neuspěl jen v Lize mistrů, kde se jeho tým musel už v osmifinále sklonit před pozdějším vítězem Interem Milán.

V následující sezóně nedokázal tyto úspěchy zopakovat a skončil na 2. místě v Premier League. Následně byl odvolán z funkce.

Koncem prosince 2011 byl jmenován do funkce trenéra francouzského týmu Paris Saint-Germain několik hodin poté, co byl vyhozen Antoine Kombouaré.^[36] Stal se druhým nejlépe placeným fotbalovým trenérem po José Mourinhovi, jeho mzda v Paříži činila 13,5 milionu eur ročně.^[37] Do PSG si s sebou přivedl také svého asistenta Paula Clementa, jehož služby využíval již v Chelsea.^[38] Pařížský „projekt“ financovaný katarskou společností Qatar Sports Investments si od nákupu klubu v létě 2011 kladl jen ty nejvyšší cíle. V polovině ledna prožil vítěznou premiéru na lavičce PSG v ligovém zápase s Toulouse, díky brance Nenêho a další brance rekordní posily Javiera Pastoreho, kterého klub koupil hned v létě 2011. Večerní výhra 2:0 na stadionu Parc des Princes ponechala Paříži první místo v tabulce před dotírajícím Montpellierem.^[39] Ancelotti do sestavy zakomponoval nově příchozího levého obránce Maxwella, který pod ním odehrál 14 z 19 zápasů jarního pokračování Ligue 1.^[40] Titul ale nakonec získal Montpellier.

Do další sezóny tým vkročil již se zvučnými posilami (Zlatan Ibrahimović, Thiago Silva a další). Ancelottiho tým získal jistotu titulu vítězstvím 1:0 nad Lyonem na jeho půdě ve 36. kole, se dvěma zápasy navíc „k dobru“. O jediný gól se postaral útočník Jérémy Ménez.^[41] Pro PSG to byl v pořadí třetí titul v historii a vůbec první od roku 1994.^[42]

V Lize mistrů dokráčel s PSG až do čtvrtfinále, kde jeho svěřenci vypadli až po dvou remízách s FC Barcelona.

V červnu 2013 převzal Real Madrid, kde nahradil José Mourinha, který se vrátil zpátky do londýnské Chelsea.^[43] Podepsal smlouvu na tři roky.^[43] Zinédine Zidane a Paul Clement mu měli trenérsky asistovat.^[44]

Na rozdíl od svého předchůdce se Ancelotti rozhodl hru zpomalit a více držet míč, k čemuž přišla vhod posila v podobě 21letého tvořivého Isca. Mladého Španěla odkoupil Real za částku 27 milionů eur den po Ancelottiho příchodu.^[45] Italský trenér zahájil své madridské angažmá ligovou výhrou 2:1 nad Betisem dne 18. srpna, během níž se v brankovišti prezentoval Diego López namísto dlouholeté jedničky Ikera Casillase.^[45] Novým cílem se stalo zapracování křídelníka Garetha Balea do sestavy – Velšan se stal nejdražším přestupem, klub za něho zaplatil 100 milionů eur.^[46] Ancelotti se zprvu uchýlil k rozestavení 4–2–3–1 s Iscem jako „desítkou“, za nímž mohli nastoupit rovněž technicky zdatní Xabi Alonso či Luka Modrić, případně fyzičtí hráči Casemiro a Sami Khedira.^[47] Postupem času a nejen vlivem zranění Khediry přešel k rozestavení 4–3–3 s křídelníkem Ángelem Di Maríou na levém kraji zálohy. Tento tah byl úspěšný a Di María vnesl do záložní řady potřebnou energii, motivován úsilím dostat se do základní sestavy, kterou mu svým příchodem sebral Bale.^[47] První trofej Ancelotti vybojoval 16. dubna 2014, když ve finále národního poháru Copa del Rey vyzrál na Barcelonu i bez zraněného Cristiana Ronalda a vyhrál 2:1.^[48][49]

Na konci dubna Real „zdemoloval“ Bayern Mnichov v semifinálovém dvojzápase Ligy mistrů 5:0 (1:0 doma a 4:0 venku) a prvně od roku 2002 dokráčel do finále.^[50] Pronásledování dua Atlético Madrid—Barcelona v čele tabulky však po semifinále inkasovalo ránu, když Real dvakrát remizoval s Valencií a Valladolidem a mistrovský titul získal jeho městský rival.^[51] V lisabonském finále 24. května zvítězil Real nad Atlétikem 4:1 v prodloužení a podesáté (La Décima) vybojoval trofej Ligy mistrů/Poháru mistrů evropských zemí.^[52][53] Sám Ancelotti se stal druhým trenérem po Bobovi Paisleym, kterému se zdařilo tuto evropskou soutěž třikrát vyhrát.^[54]

V sezóně 2014/15 nezískal s Realem žádnou velkou trofej a v květnu 2015 byl z funkce odvolán.^[55]

Po červnovém vyhazovu z Realu Madrid byl Carlo Ancelotti jednu celou sezónu bez angažmá. Generální manažer Bayernu Mnichov Karl-Heinz Rummenigge 20. prosince 2015 oznámil Ancelottiho příchod po sezóně 2015/16, vystřídat měl Španěla Pepa Guardiolu. Ancelotti obdržel smlouvu na tři roky.^[56] První trénink vedl 11. července 2016, ten den rovněž prvně čelil otázkám médií jako trenér mnichovského týmu.^[57] První zápas odtrénoval 16. července, předsezónní střet s SV Lippstadt 08 dopadl výhrou 4:3.^[58] Bavorskou štaci zahájil triumfem v německém superpoháru s Borussií Dortmund dne 14. srpna, jeho svěřenci zvítězili výsledkem 2:0.^[59] Úvodní zápas začínající ligové sezóny proti Werderu Brémy skončil dne 26. srpna vítězně 6:0.^[60]

Ancelotti s Bayernem pátý ligový titul v řadě a 27. titul celkem, o čemž 29. dubna 2017 rozhodla výhra 6:0 nad Wolfsburgem. V minulosti se žádnému německému týmu série pěti titulů mistra nezdařila.^[61] Ve stejné době ovšem neuspěl ve čtvrtfinále v Lize mistrů, kde hráči Bayernu Mnichov podlehli Realu Madrid napříč dvojzápasem, také vlivem nezdařilého rozhodování ze strany rozhodčích.^[62] Ambice získat tzv. double zlomila semifinálová porážka 2:3 v německém DFB-Pokalu s Borussií Dortmund také na konci dubna.^[63]

Nová sezóna započala 5. srpna 2017 dalším superpohárovým střetnutím s Borussií Dortmund, které tentokráte rozhodl až penaltový rozstřel. V něm uspěli hráči Bayernu Mnichov poměrem 5:4, poté co základní hrací doba a prodloužení přinesly nerozhodnuté skóre 2:2.^[64]

Nicméně, 28. září 2017 byl Ancelotti na vlastní žádost propuštěn, a to z důvodu porážky 3:0 s Paris Saint-Germain.^[65] Jednalo se o nejhorší porážku bavorského klubu v základních skupinách Ligy mistrů.

Dne 23. května 2018 byl Ancelotti oficiálně jmenován hlavním trenérem SSC Neapol.^[66] Šlo o jeho první italské angažmá od roku 2009, kdy opustil AC Milán. Ancelotti a klubový předseda Aurelio De Laurentiis se domluvili na tříletém kontraktu. Na úvod jeho svěřenci vybojovali domácí ligovou výhru 2:1 nad Laziem Řím, přestože po gólu Immobileho prohrávali.^[67] Neapolští útočníci Arkadiusz Milik a Lorenzo Insigne ale utkání otočili.

V ročníku 2018/19 s týmem vybojoval druhé místo v Serii A. Na podzim 2018 bojoval ve skupině Ligy mistrů o postup do osmifinále, ale nakonec postoupil anglický Liverpool (později vítěz LM) kvůli lepší gólové bilanci.

V průběhu sezóny 2019/20 byl odvolán, navzdory prosincové domácí výhře 4:0 v Lize mistrů nad belgickým Genkem zajišťující jarní osmifinále.^[68] Důvodem byly především špatné ligové výsledky.

Koncem roku 2019 převzal anglický klub Everton.^[69] Na úvod jej čekala zkouška v podobě duelu na Goodison Park proti Burnley v rámci Premier League. Everton doma zvítězil 1:0 gólem Dominica Calvert-Lewina. Ancelotti využil rozestavení 4–4–2 a na závěr zápasu vyslal jako žolíka mladého útočníka Keana.^[70]

Začátkem nového roku jeho svěřenci utrpěli v rámci 3. kola FA Cupu porážku 0:1 od městského rivala v podobě Liverpoolu. Porážku umocnil fakt, že soupeř nasadil převážně mladíky. Ancelotti následně přiznal, že po zápase měl s hráči v kabině ostrý střet.^[71]

Začátkem června 2021 se po šesti letech vrátil do role trenéra Realu Madrid. S klubem podepsal tříletou smlouvu.^[72] Dne 19. září 2021 dosáhl Ancelotti hranice 800 odtrénovaných ligových zápasů v nejvyšších evropských ligách.^[73] Po stabilní sezóně v La Lize si Ancelottiho tým zajistil titul 30. dubna 2022 po výhře 4:0 proti RCD Espanyol se čtyřmi zápasy k dobru a stal se prvním manažerem, který vyhrál všech 5 nejlepších evropských lig.^[74]

Popáté v kariéře dosáhl finále Ligy mistrů, když v jejím finále 28. května 2022 čelil v Paříži na stadionu Park princů Liverpoolu. Navzdory soupeřově tlaku zejména v prvním poločase vyhrál Real Madrid díky gólu Viníciuse 1:0 a získal v soutěži 14. trofej.^[2]

Sezóna	Klub	Liga						Ligové poháry						Kontinentální poháry						Celkem
		Soutěž	Zápasy	Výhry	Remízy	Prohry	Umístění	Soutěž	Zápasy	Výhry	Remízy	Prohry	Úspěch	Soutěž	Zápasy	Výhry	Remízy	Prohry	Úspěch	Zápasy	Výhry	Remízy	Prohry
1995/96	Reggiana	Serie B	38	16	13	9	3. místo (postup)	IP	3	1	1	1	-	-	0	0	0	0	-	41	17	14	10
1996/97	Parma	Serie A	34	18	9	7		IP	1	0	0	1	-	PU	2	1	0	1	-	37	19	9	9
1997/98		Serie A	34	15	12	7	6. místo	IP	8	4	3	1	Semifinále	LM	8[75]	4	3	1	Zákl. skupina	50	23	18	9
Celkem za Parma			68	33	21	14	-	-	9	4	3	2	-	-	10	5	3	2	-	87	42	27	18
1998/99	Juventus	Serie A	14+2[76]	8	3+2	3	nastoupil v úno., 7. místo	IP	0	0	0	0	-	LM	4	1	2	1	Semifinále	20	9	7	4
1999/00		Serie A	34	21	8	5		IP	4	3	0	1	-	Int.+PU	6+8	3+5	3+1	0+2	+ Osmifinále	52	32	12	8
2000/01		Serie A	34	21	10	3		IP	2	0	1	1	-	LM	6	1	3	2	Zákl. skupina	42	22	14	6
Celkem za Juventus			84	50	23	11	-	-	6	3	1	2	-	-	24	10	9	5	-	114	63	33	18
2001/02	Milán	Serie A	25	10	10	5	nastoupil v lis., 4. místo	IP	6	3	2	1	Semifinále	PU	8	4	1	3	Semifinále	39	17	13	9
2002/03		Serie A	34	18	7	9		IP	8	4	4	0		LM	19[75]	10	4	5		61	32	15	14
2003/04		Serie A	34	25	7	2		IP+IS	6+1	4+0	0+0	2+1	Semifinále	LM+ES+IP	10+1+1	5+1+0	2+0+0	3+0+1	+ Čtvrtfinále	53	35	11	7
2004/05		Serie A	38	23	10	5		IP+IS	4+1	3+1	0+0	1+0		LM	13	9	2	2		56	36	12	8
2005/06		Serie A	38	28	4	6		IP	4	3	0	1	-	LM	12	5	5	2	Semifinále	54	36	9	9
2006/07		Serie A	38	19	12	7	4. místo	IP	6	3	1	2	Semifinále	LM	15[75]	9	3	3		59	31	16	12
2007/08		Serie A	38	18	10	10	5. místo	IP	2	0	1	1	-	LM+ES+MSK	8+1+2	4+1+2	2+0+0	2+0+0	Osmifinále++	51	25	13	13
2008/09		Serie A	38	22	8	8		IP	1	0	0	1	-	PU	8	4	4	0	3. kolo	47	26	12	9
Celkem za Milán			283	163	68	52	-	-	39	21	9	9	-	-	98	54	24	20	-	420	238	101	81
2009/10	Chelsea	Premier League	38	27	5	6		AP+ALP+AS	6+3+1	6+2+0	0+1+1	0+0+0	+	LM	8	4	2	2	Osmifinále	56	39	9	8
2010/11		Premier League	38	21	8	9		AP+ALP+AS	3+1+1	1+0+0	2+0+0	0+1+1	-	LM	10	6	1	3	Čtvrtfinále	53	28	11	14
Celkem za Chelsea			76	48	13	15	-	-	15	9	4	2	-	-	18	10	3	5	-	109	67	20	22
2011/12	PSG	Lique 1	19	11	6	2	nastoupil v led.,	FP	4	3	0	1	-	-	0	0	0	0	-	23	14	6	3
2012/13		Lique 1	38	25	8	5		FP+FLP	4+2	3+1	1+1	0+0	-	LM	10	6	3	1	Čtvrtfinále	54	35	13	6
Celkem za PSG			57	36	14	7	-	-	10	7	2	1	-	-	10	6	3	1	-	77	49	19	9
2013/14	Real Madrid	Primera División	38	27	6	5		ŠP	9	8	1	0		LM	13	11	1	1		60	46	8	6
2014/15		Primera División	38	30	2	6		ŠP+ŠS	4+2	2+0	1+1	1+1	-	LM+ES+MSK	12+1+2	8+1+2	2+0+0	2+0+0	Semifinále++	59	43	6	10
2016/17	Bayern	Bundesliga	34	25	7	2		NP+NS	5+1	4+1	0+0	1+0	Semifinále +	LM	10	6	0	4	Čtvrtfinále	50	36	7	7
2017/18		Bundesliga	6	4	4	4	propuštěn v zář.	NP+NS	1+1	1+0	0+1	0+0		LM	2	1	0	1	-	10	6	2	2
Celkem za Bayern			40	29	8	3	-	-	8	6	1	1	-	-	12	7	0	5	-	60	42	9	9
2018/19	Neapol	Serie A	38	24	7	7		IP	2	1	0	1	-	LM+EL	6+6	2+3	3+0	1+3	Zákl. skupina + Čtvrtfinále	52	30	10	12
2019		Serie A	15	5	6	4	propuštěn v pro.	IP	0	0	0	0	-	LM	6	3	3	0	-	21	8	9	4
Celkem za Neapol			53	29	13	11	-	-	2	1	0	1	-	-	18	8	6	4	-	73	38	19	16
2019/20	Everton	Premier League	20	8	6	6	nastoupil v pro., 12. místo	AP	1	0	0	1	-	-	0	0	0	0	-	21	8	6	7
2020/21		Premier League	38	17	8	13	10. místo	AP+ALP	4+4	3+3	0+0	1+1	-	-	0	0	0	0	-	46	23	8	15
Celkem za Everton			58	25	14	19	-	-	9	6	0	3	-	-	0	0	0	0	-	67	31	14	22
2021/22	Real Madrid	Primera División	38	26	8	4		ŠP+ŠS	3+2	2+2	0+0	1+0	- +	LM	13	9	0	1		56	39	8	9
2022/23		Primera División	38	24	6	8		ŠP+ŠS	6+2	5+0	0+1	1+1	+ -	LM+ES+MSK	12+1+2	8+1+2	2+0+0	2+0+0	Semifinále++	61	40	9	12
2023/24		Primera División	38	29	8	1		ŠP+ŠS	2+2	1+2	0+0	1+0	- +	LM	13	9	4	0		55	41	12	2
Celkem za Real Madrid			190	136	30	24	-	-	32	22	4	6	-	-	69	51	9	9	-	291	209	43	39
Celkově			795	470	183	142	-	-	108	62	24	22	-	-	218	122	51	45	-	1121	654	258	209

Juventus FC

• 1× Pohár Intertoto (1999)

AC Milán

• 1× vítěz italské ligy (2003/04)
• 2× vítěz italského poháru (2003)
• 1× vítěz italského superpoháru (2004)
• 2× vítěz Ligy mistrů (2002/03, 2006/07)
• 2× vítěz evropského superpoháru (2003, 2007)
• 1× vítěz mistrovství světa klubů (2007)

Chelsea FC

• 1× vítěz anglické ligy (2009/10)
• 1× vítěz anglického poháru (2010)
• 1× vítěz anglického superpoháru (2009)

Paris Saint-Germain

• 1× vítěz francouzské ligy (2012/13)

Real Madrid

• 2× vítěz španělské ligy (2021/22, 2023/24)
• 2× vítěz španělského poháru (2013/14, 2022/23)
• 2× vítěz španělského superpoháru (2022, 2023)
• 3× vítěz Ligy mistrů (2013/14, 2021/22, 2023/24)
• 2× vítěz evropského superpoháru (2014, 2022/23)
• 2× vítěz mistrovství světa klubů (2014, 2022/23)

FC Bayern Mnichov

• 1× vítěz německé ligy (2016/17)
• 2× vítěz německého superpoháru (2016, 2017)

• 2× nejlepší trenér Serie A (2001, 2004)
• 1× nejlepší trenér Lique 1 (2013)
• 1× nejlepší trenér Primera División (2015)
• 1× trenér roku UEFA (2003)
• 1× trenér roku podle ESM (2003)
• 1× trenér roku podle Globe Soccer Awards (2014)
• 2× trenér roku podle IFFHS (2007, 2014)
• 1× Národní cena Enza Bearzota (2014)

V roce 2014 byl uveden do Síně slávy italského fotbalu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Ancelotti na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carlo Ancelotti na Wikimedia Commons
• Profil Archivováno 2. 6. 2020 na Wayback Machine. na FIFA.com (anglicky)
• Profil trenéra na Transfermarktu (anglicky)
• Profil na UEFA.com (anglicky)