Carlo Lurago

Carlo Lurago
Narození	14. prosince 1615 Pellio Superiore
Úmrtí	12. října 1684 (ve věku 68 let) Pasov
Povolání	architekt a stavitel
Rod	(rodina) Lurago
Příbuzní	Antonio Loraghi[1], Tommaso Loraghi[1] a Anselmo Lurago[1] (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Carlo Lurago, celým jménem Carlo Antonio Lurago, také Loragho, Luraghi, Luragho (1615 Pellio Superiore,^[2] v oblasti jezera Como – 22. října 1684 Pasov) byl italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Byl jedním z nejvýznamnějších architektů českého a pražského raného baroka.

Carlo Lurago pracoval hlavně pro církevní řády, především pro jezuity. Upravoval také paláce pro šlechtu – Černíny, Lobkovice, Piccolomini a Thuny. Spolupracoval i na pražském opevnění na Vyšehradě a na Starém Městě.^[3]

Carlo Lurago pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Obec, z níž rodina Luragů pochází, leží v Lombardii na náhorní plošině v severoitalských Alpách ve výšce kolem 1000 m nad mořem. Vyučil se štukatérem a v jeho rodišti pro něj nebylo uplatnění. Již v roce 1635 se jako dvacetiletý objevil v Praze, když byl svědkem na svatbě Antonína Aichela^[2] v tehdy ještě gotickém kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Bezpečně je Lurago v Praze doložen od roku 1638. Pracoval jako štukatér na úpravě presbytáře jezuitského kostela Nejsvětějšího Salvátora v areálu Klementina. Mladý Lurago byl nejen šikovný řemeslník, ale i obratný obchodník a dobrý katolík, proto se zařadil především mezi církevní stavitele. Jeho první architektonickou zakázkou byla výstavba jezuitské koleje s kostelem sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici započatá v roce 1640. Se svým synovcem Francesco Anselmo Luragem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Mezi jeho žáky patřil stavitel a architekt Pavel Ignác Bayer.

S manželkou Alžbětou měl dva syny, kteří zemřeli mladí. Roku 1648 Lurago získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Pracoval jak na církevních stavbách, tak na pražském opevnění a na řadě šlechtických paláců.

Po roce 1668 působil v Pasově, kde vedl přestavbu biskupského dómu zničeného požárem. Zůstal zde až do své smrti v roce 1684.

Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově.

(c) Daniel Baránek, CC BY-SA 3.0

Klementinum, bývalá jezuitská kolej, je komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradě je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Na jeho rozsáhlé stavbě se vystřídalo mnoho významných osobností architektury.

V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Výstavba komplexu však pokračovala až po skončení třicetileté války. V letech 1654–1679 se na stavbě jezuitské koleje podílel a několik let práce řídil Carlo Lurago. V raně barokním slohu byla dostavěna západní část areálu: Stará kolej při Karlově ulici a Nová kolej podél Křižovnické a Platnéřské ulice. Byl také postaven letní refektář, společná jídelna mnichů. V této době bylo Klementinum vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.

Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl postaven na základech původního gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. Již v letech 1578–1581 jezuité položili základy stavby, poté vzniklo kněžiště a příčná loď. Na začátku 17. století bylo vybudováno celé trojlodí a západní mramorový portál s portikem. Kostel dostal vestavěné empory a štukovou výzdobu. Na konci 40. let 17. století byla nad svatyní zavěšena kupole, vyzdobená štukaturami z dílny Jana Jiřího Bendla.

Lurago podepsal smlouvu na stavbu průčelí kostela sv. Salvátora v roce1654. Upravil západní průčelí směřující ke Karlovu mostu. Inspiroval se jedním z modelů dómu Santa Maria del Fiori ve Florencii. Trojdílnou dekorativní sloupovou předsíň, tzv. portikus, uzavírala atika, na kterou byly umístěny sochy. Jednalo se celkem o třináct soch, které vytvořil sochař Jan Jiří Bendl. Na samém vrcholu se vyjímal Spasitel světa (Salvátor), pod ním po jeho stranách jsou sv. Lukáš, sv. Jan, sv. Matouš a sv. Marek a mezi nimi Panna Marie. Dále tu najdeme zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly a pod ním na balkóně světce Klimenta, Augustina, Vojtěcha a další.

Architektonickou soutěž na stavbu kostela sv. Ignáce z Loyoly v Praze vyhrál Carlo Lurago. Stavbou kostela ohromil, neboť použil řadu nových, ještě neznámých stavebních prvků, včetně fascinujícího průčelí. Kostel navrhl jako jednolodní prostor s řadou průchozích kaplí po obou stranách, nad nimiž se tyčily tribuny. Vítězný oblouk na hranici kněžiště a chrámové lodi byl nezvykle mohutný. Vysoký hlavní oltář s obrazem sv. Ignáce působil impozantně.

Socha sv. Ignáce nahoře na průčelí střechy způsobila skandál. Pražské řeholní řády si stěžovaly až u papeže, že kolem celého sv. Ignáce je svatozář. Ta podle nich náleží pouze Kristu a Panně Marii, nikoliv jakémukoliv světci. Jezuité neustoupili. Možná i to způsobilo, že v roce 1773 bylo papežským verdiktem Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno.

Na konci třicátých let 17. století se na příkaz císaře Ferdinanda III. začalo budovat opevnění Prahy. Vznikaly vysoké násypy, hradby, brány a bašty. Rozmístění staveb řídili zkušení armádní inženýři, ale stavební práce měli na starosti architekti, zpočátku Santino de Bossi a po něm Carlo Lurago.

Město podle plánů mělo mít dvě pevnosti. Stavba strahovské pevnosti nad Pražským hradem nikdy nebyla zahájena, vyšehradská pevnost Castello naopak rostla velmi rychle. Skládala se z bastionů a vnitřního systému bezpečnostních chodeb. Její hlavní brána nazvaná po císaři Leopoldova brána se stala reprezentativní stavbou nejen pevnosti, ale celé Prahy. Postavil ji v roce 1670 Carlo Lurago a je zjevné, že se nechal inspirovat Matyášovou branou na Pražském hradě.

• 1638–1648: Přestavba a výzdoba gotického kostela Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí
• 1649–1659: Oprava a přestavby hradeb na Novém Městě a Vyšehradě
• kolem 1650: Přestavba kostela Panny Marie pod řetězem na Malé Straně
• 1651: Přestavba Lobkovického paláce na Hradčanech
• 1651–1657: Palác Jana Antonína Losyho z Losinthalu, dnes Lidový dům
• 1654–1679: Klementinum, dnes Národní knihovna v Křižovnické ulici (patrně podle plánů Francesca Carattiho)
• 1665–1670: Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí

• 1657–1659: Stará radnice v Náchodě^[4]
• 1642–1650: Jesuitská kolej a kostel sv. Fr. Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici
• 1650–1659: Přestavba zámku v Náchodě
• 1650: Přestavba farního kostela Povýšení sv. Kříže v Kadani
• 1651–1656: kaple Všech svatých v blízkosti zíceniny Petrohradu^[5]
• 1653–1657: Kostel Nejsvětější Trojice (Zahořany)
• 1654–1666: Jesuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové
• 1654–1679: Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce v Klatovech
• 1655–1661: Přestavba zámku v Novém Městě nad Metují
• 1657–1661: Poutní kostel Svatý Jan pod Skalou, okres Beroun
• 1659–1674: Poutní kostel na Svaté Hoře u Příbrami
• 1663–1671: Přestavba kostela sv. Ignáce v Chomutově
• 1663–1668: Klášter Hájek u Kladna
• 1664: Nová hospoda Křižovnické rezidence v Tursku
• 1665–1670: Kostel Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Ohří
• 1666–1668: Zámek Humprecht u Sobotky

  

• 1660: Kaple kláštera v Hlohově
• 1653–1658: Zámek a kostel Grafenort v Kladském hrabství (česky: Arnoltov, německy: Arnsdorf, po 1670: Grafenort, od 1945 polsky Gorzanów)^[6]
• 1654–1690: Jezuitská kolej a konvikt v Kladsku

• 1668–1684: Oprava a přestavba dómu sv. Štěpána v Pasově
• 1641–1672: Karmelitánský kostel v Řezně

• 1670–1671: Poutní kostel Maria Taferl

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Lurago na německé Wikipedii.

• Ottův slovník naučný, sv. 16:479 nn.
• P. Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927
• P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy I./V. Praha 1999n.
• Hans Reuther, In: Neue Deutsche Biographie, Bd. 15, S. 527 f.
• Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder, Bd. II, S. 520, ISBN 3-486-52551-4
• VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 381–383. 
• VLČEK, Pavel. Slavné stavby rodiny Luragů v Čechách. [s.l.]: Kotěrovo centrum architektury o.p.s. a Foibos Books s.r.o., 2015. 88 s. ISBN 978-80-87073-83-4. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carlo Lurago na Wikimedia Commons
• Stránka o Carlo Luragovi – en