Carrie Mae Weems

Carrie Mae Weems
Narození20. dubna 1953 (71 let)
Portland, Oregon, USA
NárodnostAfroameričané
Alma materKalifornská univerzita v Berkeley
California Institute of the Arts
Kalifornská univerzita v San Diegu
Povolánífotografka, instalační umělkyně a video umělkyně
Manžel(ka)Jeffrey Hoone
Děti1
OceněníŘímská cena (2006)
Anonymous Was A Woman Award (2007)
MacArthurova cena (2013)
Cena Lucie (2014)
čestný doktorát Syracuské univerzity (2017)
Hasselblad Award
Webová stránkawww.carriemaeweems.net
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Carrie Mae Weems (* 20. dubna 1953 Portland) je vlivná afroamerická umělkyně známá svým multidisciplinárním přístupem k umění. Kromě fotografie se zaměřuje také na práci s textem, textilem, zvukem, digitálními obrazy a videoinstalacemi. Její fotografie, filmy a videa se věnují závažným problémům, kterým čelí současní Afroameričané, včetně rasismu, sexismu a osobní identity. Zabývá se uměleckou tvorbou, která se vyjadřuje ke společenským zkušenostem barevných lidí, zejména černošek, v USA. Do svých děl často vkládá sebe samu, čímž ztělesňuje a připomíná černošské ženské téma.

Weems studovala nejprve tanec a fotografii a v polovině osmdesátých let 20. století se zapsala na studium folkloristiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Na počátku 90. let nafotila kolekci Kitchen Table (Kuchyňský stůl), která ji proslavila. V roce 2014 měla jako první americká umělkyně černé pleti retrospektivní výstavu v newyorském Guggenheimově muzeu. Získala řadu ocenění, grantů a stipendií a v roce 2023 se stala první černoškou, která získala Hasselbladovu cenu. Její díla jsou mimo jiné ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, Muzea výtvarných umění v Houstonu, Muzea moderního umění v New Yorku, Muzea současného umění v Los Angeles a Tate Modern v Londýně.

Biografie

Mládí a studia (1953–1980)

Carrie Mae Weems se narodila v roce 1953 v Portlandu ve státě Oregon jako druhé ze sedmi dětí.[1] V roce 1965 se začala věnovat tanci a pouličnímu divadlu. Už jako čtrnáctiletá dívka věděla, že chce žít v New Yorku a že svou životní náplň najde ve světě umění. Věděla, že se stane umělkyní, ale nevěděla jakou.[2]

V sedmnácti letech se odstěhovala od rodičů a přestěhovala se do San Francisca,[3] kde studovala moderní tanec u Anny Halprin. V uměleckém vzdělávání pokračovala studiem na Kalifornském institutu umění v Los Angeles, kde ve svých 28 letech obdržela bakalářský titul. Magisterský titul získala v roce 1984 na Kalifornské univerzitě v San Diegu a poté absolvovala studium folkloristiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley (1984–1987).[4]

Kolem svých dvaceti let byla politicky aktivní v dělnickém hnutí jako odborová funkcionářka. Její první fotoaparát, který dostala od přítele k 21. narozeninám, sloužil nejprve k dokumentaci odborářské práce a teprve později k uměleckým účelům. K fotografování ji inspirovala kniha The Black Photographers Annual, která obsahovala snímky afroamerických fotografů, jako byli Shawn Walker, Beuford Smith, Anthony Barboza, Ming Smith, Adger Cowans a Roy DeCarava.[2] Zájem o fotografii ji přivedl do New Yorku do Studia Museum v Harlemu, kde se setkávala s dalšími umělci a fotografy, jako byli Coreen Simpson a Frank Stewart. V roce 1976 absolvovala ve studiu kurz fotografie, který vedl Dawoud Bey, a přitom si vydělávala jako asistentka Anthonyho Barbozy.[1] Poté se vrátila do San Franciska, ale zároveň učila ve Studiu Museum a komunitě fotografů v New Yorku. Od osmdesátých let 20. století se díla Carrie Mae Weems objevují po celém světě, svým poetickým a originálním přístupem k vyprávění inspirovala celou další generaci umělců. Je známá svým multidisciplinárním přístupem k umění, pracuje také s textem, textilem, zvukem, digitálními obrazy a videoinstalacemi.[5]

1980–2000

Její práce je často kritická vůči sociálním nerovnostem a stereotypům. Weems uvedla, že se v průběhu 80. let odvracela od žánru dokumentární fotografie a místo toho vytvářela snímky, které vypadaly jako dokumenty, ale ve skutečnosti byly naaranžované, a také začala pracovat s textem a používat vícenásobné obrazy, diptychy a triptychy a tvořila příběhy.[2]

V roce 1983 dokončila svou první sbírku fotografií, textu a mluveného slova nazvanou Family Pictures and Stories (Rodinné obrázky a příběhy). Snímky vyprávěly příběh její rodiny a Weems uvedla, že se v tomto projektu snažila zmapovat stěhování černošských rodin z amerického jihu na sever a svou rodinu použila jako model pro obecné téma.[2] Další sérii nazvanou Ain't Jokin' (Nežertuju) dokončila v roce 1988. Zaměřovala se na rasistické vtipy a rasismus.[6] Série nazvaná American Icons (Americké ikony, 1989) se rovněž zaměřila na rasismus.

Harvardova univerzita a Wellesley College poskytly Weems stipendia, rezidenční pobyty pro umělce a pozice hostujícího profesora. Koncem osmdesátých let 20. století vyučovala fotografii na Hampshire College. Dalším ústředním bodem pro ni byl sexismus. V kultovní sérii Kitchen Table (Kuchyňský stůl, 1989-1990) buduje emocionálně složitá vyprávění prostřednictvím jednoduše naaranžovaných černobílých fotografií, v nichž se staví do role milenky, přítelkyně, matky a osamělé ženy. Kolekce zobrazuje výjevy, které jsou univerzální a zároveň specifické pro život černochů.[7][5]

O sbírkách Kitchen Table a Family Pictures and Stories Weems uvedla: „Používám svůj vlastní vytvořený obraz jako prostředek ke zpochybnění představ o roli tradice, povaze rodiny, monogamii, polygamii, vztazích mezi muži a ženami, mezi ženami a jejich dětmi a mezi ženami a jinými ženami, zdůrazňuji kritické problémy a možnosti jejich řešení.“ Vyjádřila také znepokojení nad vyloučením obrazů černošské komunity, zejména černošských žen, ze sdělovacích prostředků a snažila se tyto vyloučené subjekty reprezentovat a oslovovat svou tvorbou.

Kolekce 22 Million Very Tired and Very Angry People (22 milionů velmi unavených a velmi naštvaných lidí, 1989-1990) představuje fotografie obyčejných lidí a poukazuje na jejich použití jako nástroje revoluce. Spojením s textovými bannery tištěnými sítotiskem dílo poukazuje na sílu kolektivní akce. V sérii From Here I Saw What Happened and I Cried (Odtud jsem viděl, co se stalo, a plakal jsem, 1995-96) Weems shromáždila z muzejních a univerzitních archivů fotografie zotročených mužů a žen a dalších černochů. Spojením těchto snímků se silnými texty odhaluje roli, kterou fotografie hrála při podpoře a formování rasismu.[7][5]

Po své první návštěvě Afriky vytvořila v roce 1993 soubor Africa Series (Africká série) a propojila fotografie afrických architektonických staveb s příběhem popisujícím počátky života.[4] V kolekci The Hampton Project (2000) zobrazila na zvětšených fotografiích původní obyvatele Ameriky „před“ a „po“ a zdokumentovala, jak se jejich tradiční vzhled a oděv proměnil vlivem bělochů. Vyvolává tak závažné otázky týkající se asimilace a odlišnosti.[6]

Po roce 2000

Weems je i nadále aktivní v uměleckém světě a kromě své sólové tvorby vedla kolektivní veřejné umělecké projekty a multidisciplinární představení. Spojila aktivisty, umělce, hudebníky, básníky, teoretiky a spisovatele a svolala akce jako Past Tense/Future Perfect v Guggenheimově muzeu a The Shape of Things v Park Avenue Armory. Verze The Shape of Things později putovala do LUMA Arles ve Francii.[5]

V sérii velkoformátových fotografií Roaming (Putování, 2006) pořízených v Itálii stojí umělkyně oblečená v černém a otočená k budovám zády k objektivu a dívá se na starý svět. Patří k němu nebo je vetřelec? Jako slavnostní múza, jako by se ptala: Kdo píše historii? Kdo ji přepisuje a kde a jaké je v ní naše místo?[6] V roce 2008 se ve svém projektu Constructing History: A Requiem to Mark the Moment (Tvorba dějin: rekviem na památku doby) na Savannah College of Art and Design v Atlantě vrátila k tanci. Se studenty a členy komunity spolupracovala na rekonstrukci doby společenských otřesů z šedesátých let 20. století a zásadních událostí hnutí za občanská práva.[7]

Její kolekce Slow Fade to Black (Pomalé zčernání, 2010) zkoumá ztracený obraz a paměť afroamerických baviček, zpěvaček, tanečnic a hereček z dvacátého století. Soubor fotografií představuje řadu významných afroamerických umělkyň z minulého století, například Josephine Baker, Marian Anderson a Billie Holiday, které se vytratily z naší kolektivní paměti. Rozmazané obrazy umělkyň slouží jako metafora pokračujícího boje afroamerických umělkyň o to, aby zůstaly viditelné a aktuální.[8]

Projekt Grace Notes: Reflections for Now (Poznámky o milosti: úvahy pro současnost, 2016) je multimediální představení, v němž se mísí hudba, mluvené slovo, tanec a video a zkoumá roli milosti v úsilí o demokracii.[7] Weems je jednou ze šesti kurátorů z řad umělců, kteří vybírali umělecká díla pro výstavu v Guggenheimově muzeu v letech 2019–2020.[9] Je rezidenční umělkyní na Syracuse University.[10]

Pro sezónu 2020/2021 ve Vídeňské státní opeře navrhla velkoformátový obraz (176 m²) Queen B jako součást výstavní série Safety Curtain.[11] V roce 2020 režírovala krátký film The Baptism, který vznikl na objednávku Lincolnova centra a který spojuje obrazy přírody, protestu a každodenního života s básní Carla Hancocka Ruxe na počest zesnulých aktivistů Johna Lewise a C. T. Viviana.[7]

Díla Carrie Mae Weems jsou mimo jiné ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, Muzea výtvarných umění v Houstonu, Muzea moderního umění v New Yorku, Muzea současného umění v Los Angeles a Tate Modern v Londýně.[5]

Osobní život

Dcera Faith se narodila, když bylo Weems 16 let a vychovávali ji převážně její teta a strýc.[1] S manželem Jeffreym Hoonem žije v Syracuse ve státě New York.[5]

Výstavy

První ucelená retrospektiva věnovaná třiceti letům jejího díla Carrie Mae Weems: Three Decades of Photography and Video proběhla v září 2012 v Nashvillu ve státě Tennessee.[6] Výstava později putovala do Portlandu a Clevelandu. V roce 2014 měla jako první americká umělkyně černé pleti retrospektivní výstavu v newyorském Guggenheimově muzeu.[12]

Vystavovala mimo jiné také v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, Centru výtvarného umění Iris & B. Geralda Cantora na Stanfordově univerzitě, Centro Andaluz de Arte Contemporáneo v Seville a v Barceloně, v Barbican Art Gallery v Londýně, ve Württembergischer Kunstverein Stuttgart (WKV) v Německu a Kunstmuseu Basel ve Švýcarsku.[7]

Ocenění

Získala řadu ocenění, grantů a stipendií a v roce 2023 se stala první černoškou, která obdržela Hasselbladovu cenu.[13] Mezi další ocenění patří Cena Bernda a Hilly Becherových, MacArthurův grant Genius, Medaile za umění udělovaná Ministerstvem zahraničí USA, stipendium Joseph Hazen Rome Prize udělované Americkou akademií v Římě, Cena Louise Comfort Tiffanyho a Cena za celoživotní dílo udělovaná Congressional Black Caucus Foundation.[7]

Publikace

  • Carrie Mae Weems: The Museum of Modern Art (N.Y.),[29] 1995.
  • Carrie Mae Weems : Image Maker,[30] 1995.
  • Carrie Mae Weems : Recent Work, 1992–1998,[31] 1998.
  • Carrie Mae Weems: In Louisiana Project,[32] 2004.
  • Carrie Mae Weems: Constructing History,[33] 2008.
  • Carrie Mae Weems : Social Studies,[34] 2010.
  • Carrie Mae Weems: Three Decades of Photography and Video,[35] 2012.
  • Carrie Mae Weems, Yale University Press, 2012.[36] První velký přehled kariéry Weemsové a kromě více než 200 děl obsahuje sbírku esejů od vědců.[37]
  • Carrie Mae Weems: Kitchen Table Series,[38] 2016.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carrie Mae Weems na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c O’GRADY, Megan. How Carrie Mae Weems Rewrote the Rules of Image-Making. The New York Times Style Magazine. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d Carrie Mae Weems by Dawoud Bey. web.archive.org [online]. 2011-08-14 [cit. 2024-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-14. 
  3. ↑ Dance, Bodies, and Aging. Art21 [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b www.artnet.com [online]. [cit. 2024-03-28]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f Biography. Carrie Mae Weems [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d WEI, Lilly. Carrie Mae Weems [online]. 2012-11-27 [cit. 2024-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f g Carrie Mae Weems [online]. [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ BERGER, Maurice. Black Performers, Fading From Frame, and Memory. Lens Blog [online]. 2014-01-22 [cit. 2024-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Artistic License: Six Takes on the Guggenheim Collection. The Guggenheim Museums and Foundation [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ MORROW, Kevin. Syracuse University Artist in Residence Carrie Mae Weems Launches Project Addressing the Impact of COVID-19 on Black, Latino and Native Communities. SU News [online]. 2020-05-26 [cit. 2024-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Eiserner Vorhang 2020/2021. museum in progress [online]. [cit. 2024-03-30]. Dostupné online. (německy) 
  12. ↑ Carrie Mae Weems. The Evidence of Things Not Seen. kunstmuseumbasel.ch [online]. [cit. 2024-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ FOUNDATION, Hasselblad. Carrie Mae Weems - 2023 Hasselblad Award Laureate. www.prnewswire.com [online]. [cit. 2024-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Rome Prize Ceremony [online]. [cit. 2023-04-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ Anonymous Was a Woman Award News [online]. Dostupné online. 
  16. ↑ CBCF to Celebrate African-American Leaders in Fine Arts – Congressional Black Caucus Foundation [online]. August 21, 2013. Dostupné online. 
  17. ↑ MacArthur Foundation [online]. Dostupné online. 
  18. ↑ BET Honors: Carrie Mae Weems Accepts the Visual Arts Award [online]. Dostupné online. 
  19. ↑ Carrie Mae Weems [online]. August 25, 2021 [cit. 2023-11-17]. Dostupné online. 
  20. ↑ ICP Spotlights: Carrie Mae Weems [online]. March 18, 2016. Dostupné online. 
  21. ↑ The Art of Change: Meet our visiting fellows [online]. April 7, 2015. Dostupné online. 
  22. ↑ W. E. B. Du Bois Medalists [online]. [cit. 2017-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 9, 2017. 
  23. ↑ ANDERSON RANCH ARTS CENTER ANNOUNCES 2016 NATIONAL ARTIST HONOREE AWARD, CARRIE MAE WEEMS, AND SERVICE TO THE ARTS AWARD RECIPIENTS, ELEANORE AND DOMENICO DE SOLE [online]. Anderson Ranch, February 24, 2016. Dostupné online. 
  24. ↑ HALEY, Kathleen. Syracuse University to Award Five Honorary Degrees at 2017 Commencement. SU News. April 19, 2017. Dostupné online [cit. April 19, 2017]. (anglicky) 
  25. ↑ Carrie Mae Weems – The Watermill Center [online]. September 28, 2016. Dostupné online. 
  26. ↑ Royal Photographic Society announces its 2019 award winners [online]. September 9, 2019 [cit. 2019-12-17]. Dostupné online. 
  27. ↑ Carrie Mae Weems [online]. [cit. 2022-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ {{{publisher}}}: Carrie Mae Weems 2022 Hasselblad Award, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  29. ↑ WEEMS, Carrie Mae; MUSEUM OF MODERN ART (N.Y.). Carrie Mae Weems.. New York: Museum of Modern Art, 1995. OCLC 501437361 (anglicky) 
  30. ↑ WEEMS, Carrie Mae; CONTEMPORARY ARTS CENTER (CINCINNATI, Ohio). Carrie Mae Weems: image maker. Cincinnati, OH: Contemporary Arts Center, 1995. OCLC 46328668 (anglicky) 
  31. ↑ WEEMS, Carrie Mae; PICHÉ, Thomas; GOLDEN, Thelma; EVERSON MUSEUM OF ART. Carrie Mae Weems: recent work, 1992–1998. New York; Syracuse, N.Y.: George Braziller; in association with Everson Museum of Art, 1998. ISBN 978-0-8076-1444-0. OCLC 40043580 (anglicky) 
  32. ↑ WEEMS, Carrie Mae; NEIL, Erik; CAHAN, Susan; METZGER, Pamela R.; NEWCOMB ART GALLERY. Carrie Mae Weems: the Louisiana Project. New Orleans: Newcomb Art Gallery, 2004. ISBN 978-0-9668595-5-3. OCLC 58961580 (anglicky) 
  33. ↑ WEEMS, Carrie Mae; HUGHLEY, Stephanie S; SAVANNAH COLLEGE OF ART AND DESIGN (ESTADOS UNIDOS). Carrie Mae Weems: constructing history a requiem to mark the moment. Savannah: Savannah College of Art and Design, 2008. ISBN 978-0-9797440-8-2. OCLC 959176508 (anglicky) 
  34. ↑ WEEMS, Carrie Mae; CENTRO ANDALUZ DE ARTE CONTEMPORÁNEO (SEVILLE, Spain). Carrie Mae Weems: social studies.. Sevilla: Centro Andaluz de Arte Contemporáneo, 2010. ISBN 978-84-9959-026-4. OCLC 688018319 (anglicky) 
  35. ↑ WEEMS, Carrie Mae; DELMEZ, Kathryn E; FRIST CENTER FOR THE VISUAL ARTS (NASHVILLE, Tenn.). Carrie Mae Weems three decades of photography and video: [Traveling exhibition, United States, Sept. 2012 – May 2014. Nashville, TN; New Haven: Frist Center for the Visual Arts; in association with Yale University Press, 2012. ISBN 978-0-300-17689-6. OCLC 835295353 (anglicky) 
  36. ↑ Carrie Mae Weems | Yale University Press [online]. [cit. 2017-03-16]. Dostupné online. 
  37. ↑ Carrie Mae Weems – Delmez, Kathryn E.; Gates, Jr., Henry Louis; Sirmans, Franklin; Storr, Robert; Willis, Deborah – Yale University Press [online]. [cit. 2015-11-18]. Dostupné online. 
  38. ↑ WEEMS, Carrie Mae; EDWARDS, Adrienne. Carrie Mae Weems – Kitchen table series. Bologna: Damiani, 2016. ISBN 978-88-6208-462-8. OCLC 951107988 (anglicky) 

Související články

Externí odkazy