Cecilia Mangini

Cecilia Mangini
Narození31. července 1927
Mola di Bari
Úmrtí21. ledna 2021 (ve věku 93 let)
Řím
Povolánífotografka, scenáristka, dokumentaristka a filmová režisérka
Manžel(ka)Lino Del Fra
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cecilia Mangini (31. července 1927 v Mola di Bari – 21. ledna 2021 v Římě)[1] byla italská dokumentaristka, scenáristka a fotografka.[2][3][4] Je považována za první a nejdůležitější italskou dokumentaristku poválečného období. Mangini často pracovala se svým manželem Linem Del Fra, ale také s dalšími italskými intelektuály, jako byl Pier Paolo Pasolini. Její práce byly vždy sociálně kritické a komunistické.

Životopis

Dětství a mládí

Její matka pocházela z Florencie, její otec pocházel z Apulie a obchodoval s kůží. V roce 1933 – Cecilii bylo šest let – opustila rodina jih Itálie, která byla těžce zasažena hospodářskou krizí, a přestěhovala se do Florencie. Tam se stejně jako mnoho jejích současníků stala horlivým zastáncem fašismu. Začala se zajímat o výtvarné umění a kino a navštěvovala místní „Cinegufs“: filmové kruhy organizované fašistickými univerzitními skupinami. Teprve po válce objevila pro sebe neorealismus a komunismus, stala se pravidelnou návštěvnicí florentských filmových klubů a založila filmový klub „Controcampo“ (v němčině „Gegenschuss“). V roce 1952 se přestěhovala do Říma, kde pracovala pro organizaci italských filmových klubů. Tam potkala svého budoucího manžela, který tam také pracoval, dokumentaristu Lina Del Fra.[2]

Filmová kritička

Stejně jako ostatní italští filmaři i Del Fra zahájila svou kariéru jako filmová kritička: od počátku 50. let psala recenze pro levicový filmový časopis Cinema Nuovo; kromě toho psala také pro Cinema '60 a Eco del cinema. Dále také psala příspěvky do lexikonu „Enciclopedia Cinematografica Conoscere“.[2]

Fotografie

Díky hlubokému zakořeněni ve světě filmu začala autorka fotografovat během natáčení.[2] V roce 1952 odcestovala do Lipari na svou první fotoreportáž. Tam dokumentovala náročné pracovní podmínky a každodenní život pracovníků v lomu na pemzu na fotoaparát Zeiss Super Ikonta 6 × 6. Na ostrově Panarea fotografovala každodenní práci místních dětí, například rybolov nebo v cestovním ruchu. Fotografie vypadají jako momentky, ale jsou pečlivě komponovány a naznačují blízkost Mangini k neorealismu. Některé z nich byly publikovány až v roce 2017.

Mangini pracovala jako fotografka až do roku 1958. Její nejdůležitější fotoreportáží však byla část o životních podmínkách v zemi během války ve Vietnamu, která se objevila až v roce 1965 v levicovém L'Espresso a ve feministickém časopise Noi donne. Původně cestovala do Vietnamu s Lino Del Fra na filmový projekt. Ti dva však museli po čtyřech měsících zemi opustit kvůli rostoucímu nepřátelství; film nikdy nebyl natočen.

Podle jejího vlastního prohlášení Mangini ukončila svou kariéru fotografky poté, co se narodil její syn Luca.

Filmografie

Jako režisérka

  • Ignoti alla città (1958), krátký film
  • Maria e i giorni (1959)
  • Firenze di Pratolini (1959)[5]
  • La canta delle Marane (1960), krátký film
  • Stendalì – Suonano ancora (1960), krátký film
  • La passione del grano (1960), spolu s Lino del Fra
  • Fata Morgana (1961), spolu s Lino del Fra
  • All’armi, siam fascisti! (1962), spolu s Lino Del Fra a Lino Micciché
  • La statua di Stalin (1963), dokumentární krátký film, spolu s Lino Del Fra
  • Divino Amore (1963)
  • Trieste del mio cuore (1964)
  • Pugili a Brugherio (1965)
  • Tommaso (1965)
  • Felice Natale (1965)
  • Essere donne (1965)
  • Brindisi ’66 (1966)
  • Domani vincerò (1969)
  • La briglia sul collo (1974)
  • In viaggio con Cecilia, spolu s Mariangela Barbanente (2013)
  • Le Vietnam sera libre, spolu s Paolo Pisanelli (2018)
  • Due scatole dimenticate – un viaggio in Vietnam, spolu s Paolo Pisanelli (2020)[6]

Jako scenáristka

  • Stendalì – Suonano ancora (1960)
  • All’armi, siam fascisti! (1962)
  • La statua di Stalin (1963)
  • La torta in cielo, Regie: Lino Del Fra (1970)
  • La villeggiatura, Regie: Marco Leto (1973)
  • Antonio Gramsci – Die Jahre im Kerker, Regie: Lino Del Fra (1977)
  • Klon, Regie: Lino Del Fra (1994)
  • Regina Coeli, Regie: Nico D’Alessandria (2000)
  • In viaggio con Cecilia (2013)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cecilia Mangini na německé Wikipedii.

  1. ↑ È morta Cecilia Mangini, fu la prima donna documentarista italiana. Pioniera del cinema del reale, Rai Storia la dedica una serata [online]. 2021-01-22 [cit. 2021-01-23]. Dostupné online. (italsky) 
  2. ↑ a b c d POVOLEDO, Elisabetta. A Legendary Documentary Maker Closes 'an Open Wound'. The New York Times. 24. ledna 2020. Dostupné online [cit. 22. ledna 2021]. (anglicky) 
  3. ↑ Cécilia Mangini [online]. Vienna International Film Festival [cit. 2021-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Addio a Cecilia Mangini, la prima documentarista d'Italia. La Repubblica. 2021-01-22. Dostupné online [cit. 2021-01-23]. (italsky) 
  5. ↑ Università degli Studi di Milano [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (italsky) 
  6. ↑ Luce Cinecittá. Two Forgotten Boxes – A trip to Vietnam (Due scatole dimenticate – Un viaggio in vietnam) – 2020 – documentaries – films & docu [online]. Dostupné online. (italsky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Cécilia Mangini - IFFR 2020.jpg
Autor: Vera de Kok, Licence: CC BY-SA 4.0
Cécilia Mangini at the IFFR 2020 promoting "Due scatole dimenticate"