Cenobitství

Cenobitství je formou křesťanského asketismu, kterou charakterizuje život ve společenství. Existovala zároveň s poustevnictvím jako formou zaměřenou na samostatný život v odloučení. První známé cenobitské společenství založil Pachomios v roce 318. Svatý Benedikt z Nursie definuje cenobity jako ty, kdo „žijí v klášteře, podrobeni řeholi a představenému (abbas)“.[1] Zjednodušeně řečeno jde o formu organizovaného soužití mnišského společenství.

Pachomiovo cenobitské společenství

První klášter založil Pachomios v roce 318 a vytvořil pro cenobitní společenství speciální pravidla – řeholi – která stanovovala režim dne, rovnoměrné rozdělení práce a modliteb apod. Tahle forma mnišského života není vyloženě klášterním společenstvím v dnešním slova smyslu. Mniši sice tráví určitou část dne společně, ale každý obývá vlastní malou celu a většinu dne tráví osamoceně. Mniši nemají vlastní majetek; všechno, co potřebují dostanou v klášteře a výsledky jejich práce rovněž připadnou klášteru.

Pachomios původně věřil, že k soužití ve společenství postačí výuka příkladem ve vztahu mezi učitelem a žákem. Na základě vlastní špatné zkušenosti s neposlušnými mnichy byl ale nucen vytvořit striktní pravidla klášterního života.[2]

Ke konci Pachomiova života žilo v klášteře zhruba 3000 mnichů obojího pohlaví – Pachomiova řehole neoddělovala přísným způsobem muže a ženy, jako tomu bylo později.

V Pachomiově cenobitním společenství se údajně objevovala tzv. acédie, což by se v dnešním jazyce dalo nazvat vyhořením. Mnich začne přemýšlet o jiném životě, který by třeba byl lepší než ten v klášteře a nakonec z kláštera odchází. Lékem proti tomu měla být pravidelná manuální práce.[3] Představeným cenobitního společenství byl převor nebo převorka, kterého si volilo samo společenství. Byl především duchovním vůdcem a učitelem.[3]

Vliv Pachomiova cenobitství

Cenobitní forma společenství se postupně rozšířila přes Palestinu do Konstantinopole a od roku 340 i směrem na západ.

Pachomiova řehole se stala základem pro další podobné texty, navázala na ni například Benediktova řehole.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ STEWART, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 83.
  2. ↑ STEWART, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 90-91
  3. ↑ a b STEWART, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 89
  4. ↑ STEWART, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 93.

Literatura

  • STEWART, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, 150 s. ISBN 80-7192-793-7.
Autoritní data: GND: 4191010-2