Centrum sociálně rehabilitačních služeb

Centrum sociálně rehabilitačních služeb je zařízení, ve kterém je poskytována sociální rehabilitace formou krátkodobých či dlouhodobých pobytů. Hlavním úkolem sociální rehabilitace je, aby byl člověk s postižením schopen přijmout své postižení či znevýhodnění a v maximální míře se integroval do společnosti.[1]

Komplex činností centra je zaměřován na individuální potřeby klienta a je záměrně koncipován tak, aby klienta stimuloval k dosažení co možná nejvyššího stupně samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti v péči o vlastní osobu. Účelem centra sociálně rehabilitačních služeb je začlenění klienta do společnosti, uplatnění jeho osobního potenciálu či (re)socializace ve smyslu aktivního společenského života nebo návratu do zaměstnání.[2][3]

Základní služby centra sociálně rehabilitačních služeb

  • Poskytnutí ubytování (zahrnuje pomoc při úklidu, praní, drobných opravách ložního prádla a ošacení, žehlení).
  • Poskytnutí stravy (tzn. zajištění stravy odpovídající věku a dietním potřebám jedince v rozsahu min. 3 hlavních chodů denně).
  • Pomoc při osobní hygieně nebo poskytování podmínek pro osobní hygienu (pomoc při úkonech osobní hygieny, pomoc při základní péči o vlasy a nehty, pomoc při použití toalety).
  • Nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění (nácviky obsluhy běžných zařízení a spotřebičů, péče o domácnost, nakupování, úklid, drobné údržbářské práce nebo nácviky dovedností potřebných k úředním úkonům např. podpis).
  • Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (nácviky schopností pro využívání dopravních prostředků, nácviky chování v různých společenských situacích, ale také nácviky běžných a alternativních způsobů komunikace, kontaktu a práce s informacemi).
  • Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti (upevňování získaných motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností).
  • Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (podávání informací o možnostech získávání rehabilitačních a kompenzačních pomůcek, informační servis vůbec a zprostředkování služeb).[2]

Cílové skupiny osob

Cílová skupina osob, kterým je služba určena není zákonem o sociálních službách jednoznačně definována. Klíčové kriterium pro správné vymezení cílové skupiny osob se však nijak neodlišuje od jiných druhů sociálních služeb. To znamená, že se jedná primárně o to, jak základní činnosti sociální služby odpovídají na potřeby člověka, který patří k určité cílové skupině lidí. Z charakteru základních činností služby je tedy možné vyvodit, že cílovými skupinami pro centra sociálně rehabilitačních služeb budou zejména tyto skupiny osob:

  • osoby s mentálním postižením,
  • osoby s tělesným postižením,
  • osoby se zrakovým postižením,
  • osoby se sluchovým postižením,
  • osoby s jiným zdravotním postižením,
  • osoby s kombinovaným postižením,
  • osoby s dlouhodobým duševním onemocněním a
  • osoby v krizi.

Sociální rehabilitace

Proces sociální rehabilitace charakterizujeme jako vývojovou fázi v životě člověka, ke které dochází po poškození normální kvality života.[4] Je poskytována zejména lidem s postižením či osobám v krizi. Mezinárodní klasifikace nemocí ICIDH rozlišuje postižení orientační, postižení ve fyzické a pohybové závislosti, v zaměstnání, ve společenské integraci, v hospodářské soběstačnosti a postižení ostatní.[5]

Společenský kontext sociální rehabilitace

Omezení postižením má více dimenzí a mezi nimi je i dimenze sociokulturní. Postižení nepostihuje pouze ty, kteří přímo postižením trpí, ale také ty, v nichž z různých příčin vzbuzuje postižení akulturní reakce. V Čechách nebyly v minulosti vytvořeny podmínky pro integraci. Většina osob s postižením byla nucena žít ve svém vlastním, uzavřeném vnitřním světě, který byl odtržen od společenské reality. Lidé s postižením byli až do listopadu 1989 zřetelně separováni od ostatních vrstev společnosti. Se změnou společenské a politické situace po listopadu 1989 se postupně měnila i péče o lidi s postižením v souladu s celosvětovými a evropskými trendy. Listina základních lidských práv a svobod jednoznačně vymezuje i práva této sociální skupiny. Plné realizaci však bránila řada objektivních překážek. Jednou z nich byl i vztah běžné veřejnosti ke spoluobčanům s postižením. Výchovu tzv. zdravé veřejnosti bylo tedy nutné začít pojímat systematicky a koncepčně v dlouhodobém procesu, kdy bylo a je třeba působit na všechny věkové skupiny obyvatelstva různými formami a metodami a zároveň uvést tento složitý proces do souladu s celosvětovým stavem v této oblasti.[4]

Velkými společenskými tématy se tedy pro dnešní dobu staly pojmy inkluze, integrace a inkluzivní vzdělávání. Význam tohoto procesu spočívá nejen v dopadu na kvalitu společenského postavení lidí s postižením, ale také v podílu na ozdravění mezilidských vztahů ve společnosti vůbec.[4] Jedním z hlavních kriterií tzv. zdravé společnosti je, že se rozvíjí jako celek aniž by kohokoli vytlačovala ze svého středu. A odmítá-li společnost přijmout mezi sebe slabé a nemocné, pak je to příznakem její vlastní slabosti.[6]

Sociální rehabilitace jako součást ucelené rehabilitace

O tzv. ucelené rehabilitaci se mluví tehdy, pokud důsledky nemoci či postižení nemohou být řešeny pouze zdravotnickými prostředky a stav je trvalý či dlouhodobý a pokud nemoc či postižení není možné léčbou plně odstranit. Jednotlivé složky ucelené rehabilitace na sebe vzájemně navazují a propojují se díky týmům odborníků, kteří mezi sebou úzce spolupracují za účelem dosažení individuálního cíle člověka s postižením. Na rehabilitaci léčebnou navazuje rehabilitace sociální, která u osob produktivního věku často směřuje přímo k rehabilitaci pracovní, čímž je dána člověku s postižením možnost příprav na pracovní uplatnění a zařazení se do pracovního procesu.[1]

Ucelená rehabilitace disponuje těmito prostředky:

Vlastní metody a formy sociální rehabilitace

Metody

Metody sociální rehabilitace představují způsoby záměrného uspořádání obsahu, prostředků i rehabilitační činnosti v souladu s principy, periodizací, organizací a řízením procesu sociální rehabilitace tak, aby vedly k naplnění cílů. Konkrétně se užívají metody slova, názorné ukázky, rozvoje ideomotorických představ, metody praktických cvičení, komplexní metody, analyticko-syntetické metody a metody zátěže. Další metody sociální rehabilitace, které se užívají jsou soubory psychorehabilitačních a relaxačních postupů, metody sociálního výcviku, metody působení s pomocí prostředků umění, práce a metody hry.[4]

Formy

Formy sociální rehabilitace se používají v závislosti na konkrétní situaci, často se vzájemně prolínají a vyžadují promyšlené kvalifikované jednání. Formy sociální práce se dělí na velké a malé podle míry organizační a materiálně technické přípravy včetně ohledu na dlouhodobý či krátkodobý charakter rozvíjení a působení dané formy.[4]

K tzv. velkým formám patří rehabilitační kurz, psychorehabilitační komunita, neformální, výchovné rehabilitační skupiny (kolektiv), formy dlouhodobé případové práce, zájmové kroužky s rehabilitační náplní, rekondice, soustavná rekreačně a rehabilitačně tělovýchovná činnost, některé druhy soutěží v rehabilitačních technikách či výkonech, některé druhy autotréninku a rehabilitace sebe sama.[4]

K tzv. malým formám sociální rehabilitace patří poradenství, situační hry, přímé samostatné řešení praktického úkolu, některé druhy seberehabilitace, autotréninku a meditace, některé druhy soutěží v reedukačních a kompenzačních výkonech.[4]

Procesy a programy sociální rehabilitace

Procesy

Proces sociální rehabilitace začíná vždy úvahou nad základní otázkou, zdali je člověk s postižením postižen od narození nebo získal postižení v průběhu života. Pokud jde o postižení získané, pak takový člověk prochází všemi rozlišenými fázemi procesu sociální rehabilitace. Pokud jde o člověka s postižením, který se svým handicapem žije od malička, pak zde neexistuje první fáze.[4]

Tři základní fáze procesu sociální rehabilitace jsou následující:

  1. Fáze normálního vývoje - předchází procesu rehabilitace a má smysl brát ji v úvahu v rozborech procesu rehabilitace samotné.
  2. Fáze narušeného vývoje - vzniká poškozením normální kvality života a je dále dělena na fázi akutní (zde se pracuje hlavně na akceptaci vady, na vyvolávání pozitivní motivace, resocializaci a odbourávání egocentrismu včetně přestavby schopností a vlastností člověka) a postakutní (kde se rozvíjí integrace, upevňuje se úsilí o soběstačnost a práceschopnost včetně úsilí o pracovní uplatnění, reintegrace člověka s postižením s partnerem a rodinou, narůstá míra samostatnosti v dosahovaných změnách - schopnost rehabilitace sebe sama).
  3. Fáze potenciálně ohroženého vývoje - začíná, když je člověk s handicapem integrován jako osobnost i jako člen společnosti a končí až úmrtím (v této fázi je již často schopen rehabilitačně působit na jiné a může se bez obtíží zařadit do výchovné rehabilitační skupiny).[4]

Programy

Programy sociální rehabilitace propracovávají obecné cíle do soustavy cílů konkrétních, které vycházejí z obsahu a respektují všechny nástroje i prvky systému sociální rehabilitace. Existují programy základní, rozšiřující a všeobecné.[4]

Základní programy předpokládají rozvoj aktivních životních postojů, schopností samostatné existence a zvládání běžných životních úkonů. Programy všeobecného charakteru jsou určeny všem lidem s postižením. Programy pro sociální rehabilitaci rodin představují paralelu všeobecných a diferencovaných programů. Programy pro získávání veřejnosti ovlivňují vztah veřejnosti k lidem s postižením a pěstují ve společnosti schopnosti partnerských interakcí a dovedností potřebných k poskytování lidsky důstojnost nesnižující pomoci. Základní diferencované programy řeší problémy jednotlivých skupin lidí s postižením podle druhu a stupně postižení.[4]

Rozšiřující programy podporují, doplňují nebo modifikují rozvoj postojů a schopností základní povahy na podkladě individuálních nebo i skupinových sklonů, potřeb a vloh. Jsou zde zvláštní programy pro lidi se sluchovým postižením, tělesným postižením, lidem nevidomým, lidem s chronickými nemocemi typu diabetes mellitus, roztroušená skleróza, kardiovaskulární onemocnění, epilepsie atd.[4]

Všeobecné programy sociální rehabilitace mohou být v případě potřeby specificky modifikované a bývají součástí všech ostatních programů:

  • programy vyrovnávání se s postižením a prevence,
  • programy vyladění partnerského a rodinného života,
  • programy resocializace, rozvoje společenské aktivity a asertivity a
  • programy poznání významu technik a postupů sociální rehabilitace v rodinách lidí s postižením i u široké veřejnosti.[4]

Reference

  1. ↑ a b NEUBAUEROVÁ, Lenka; JAVORSKÁ, Miroslava; NEUBAUER, Karel. Ucelená rehabilitace osob s postižením centrální nervové soustavy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 132 s. ISBN 978-80-7435-109-9. S. 18–21. 
  2. ↑ a b Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Sociální rehabilitace (§ 70) a sociálně terapeutické dílny (§ 67) [online]. 2012-06-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 70. [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. Vyláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, § 35. [cit. 2016-04-20]. Dostupné online.
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m FREY, Petr, a kol. Člověk a handicap: k problematice zdravotního postižení z hlediska speciálních oborů a sociální rehabilitace. Praha: Federace zdravotně postižených v ČSFR, 1991. 122 s. 
  5. ↑ World Health Organization. International Classification of Impairments, Disabilities, and Handicaps: A manual of classification relating to the consequences of disease. Ženeva: World Health Organization, 1980. 207 s. Dostupné online. 
  6. ↑ POKORNÁ, Věra. Inkluzivní a kognitivní edukace: sborník přednášek. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2006. 388 s. ISBN 80-7290-258-X. S. 8.