Cenzura v Sovětském svazu

Cenzura v Sovětském Svazu byla všudypřítomná a důsledně uplatňovaná.

Cenzura byla prováděna ve dvou hlavních směrech:

• Státní tajemství byla zpracována Generálním ředitelstvím pro ochranu státního tajemství v tisku (také známý jako Glavlit), který měl na starosti prověření všech publikací a vysílání za účelem odhalení vyzrazení státního tajemství
• Cenzura, v souladu s oficiální ideologií a politikou komunistické strany, byla prováděna za účasti několika organizací:^[2]
  • Goskomizdat^{[pozn. 1]} cenzuroval všechny tiskoviny: noviny, časopisy, plakáty, beletrii, poezii, atd.
  • Goskino^{[pozn. 2]} prověřoval kinematografii (filmy)
  • Gosteleradio^{[pozn. 3]} dohlížel na rádiové a televizní vysílání.

Sovětská vláda prováděla masové ničení předrevolučních a cizích knih anebo časopisů z knihoven. Staré a „politicky nekorektní“ publikace byly potom k dispozici pouze ve „zvláštním oddělení“ (specchran),^{[pozn. 4]} které bylo přístupné pouze se speciálním povolením přidělovaným KGB (sovětská tajná služba).^[3]

Běžnou praxí knihoven v Sovětském svazu bylo omezovat přístup k výtiskům časopisů a novin starším než tři roky.^[4]

Sovětské knihy a časopisy také mizely z knihoven podle toho, jak se měnila sovětská interpretace historie. Mnozí sovětští občané raději zničili politicky nekorektní publikace a fotografie, aby se vyhnuli pronásledování.

Rezoluce přijatá na konferenci bolševické strany v dubnu 1917, v níž Lenin kritizoval Stalina pro „naprostou theoretickou negramotnost a praktickou bezpáteřnost“ a za to, že „povzbuzoval řadu anarchistických výtržností, skončivších neorganizovanými vraždami a loupežemi (Kronštadt), čímž se práce strany ocitla v nebezpečném sousedství se zločineckými živly“, se objevila pouze v prvním vydání Sebraných spisů Vladimíra Iljiče Lenina.^[1]

Po zatčení Beriji v roce 1953 všichni, kdo odebírali Velkou sovětskou encyklopedii, obdrželi stránku, aby mohli přelepit článek o Berijovi rozšířeným textem o irském filosofovi Berkeleym.^[zdroj?]

Překlady zahraničních publikací byly často kráceny o „nevyhovující“ pasáže, případně byly doplněny rozsáhlými opravnými poznámkami pod čarou. Například v ruském překladu publikace Basila Liddella Harta History of the Second World War (Dějiny druhé světové války) z roku 1970, byly pasáže, které popisují například sovětské zacházení se sousedními státy (které byly po válce okupovány/anektovány), podíl západních spojenců na vojenských úspěších Sovětského svazu (např. Lend-Lease), chyby a selhání Stalina a sovětských generálů, kritika Sovětského svazu a další, buď zcela vynechány nebo výrazně cenzurovány.^[5]

• Cenzura v Rusku
• Sovětská propaganda

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Censorship in the Soviet Union na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Cenzura v Sovětském svazu na Wikimedia Commons
• STELMAKH, V. D. Reading in the Context of Censorship in the Soviet Union. S. 143–151. Libraries & the Cultural Record [online]. Johns Hopkins University Press, 2001 [cit. 2024-09-27]. Roč. 36, čís. 1, s. 143–151. Dostupné online. doi:10.1353/lac.2001.0022. (anglicky)