Cesare Pugni

Cesare Pugni
Základní informace
Narození	31. května 1802 Janov
Úmrtí	26. ledna 1870 (ve věku 67 let) Petrohrad
Místo pohřbení	Vyborgskoe Catholic cemetery
Žánry	opera, klasická hudba, duchovní hudba a balet
Povolání	hudební skladatel, choreograf a hudební pedagog
Nástroje	klavír
Významná díla	Ondine, ou La naïade
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cesare Pugni (31. května 1802 Janov – 26. ledna 1870 Petrohrad) byl italský klavírista, houslista a hudební skladatel, autor baletů, oper a instrumentální hudby.

Narodil se v Janově, brzy se však přestěhovali do Milána, kde jeho otec Philip byl hodinářem. Hudbu studoval od dětstvi. V sedmi letech napsal svou první symfonii a ve třinácti letech vstoupil na Královskou hudební konzervatoř v Miláně. Jeho učiteli byli Bonifazio Asioli (kompozice a kontrapunkt), Alessandro Rolla a Niccolò Paganini (housle) a Carlo Soliva (hudební teorie). Po dokončení konzervatoře hrál na housle v orchestrech divadel La Scala a Teatro alla Canobbiana Jako skladatel debutoval v opeře La Scala baletem Il Castello di Kenilworth v choreografii Gaetana Gioji. První velký úspěch zažil hned následujícího roku s baletem Elerz e Zulmida, který komponoval pro slavného francouzského choreografa Louise Henriho, který v té době ve Scale působil. Napsal pro něj i několik dalších baletů a stal se tak vyhledávaným autorem baletní hudby.

Navzdory těmto úspěchům v oblasti baletu, měl Pugni ctižádost stát se skladatelem opery. Jeho první opera Il disertore svizzero, ossia La nostalgia byla uvedena 28. května 1831 v divadle Teatro alla Canobbiana a následovala ji o rok později opera La vendetta, která byla uvedena ve Scale. Obě díla měla pozoruhodný úspěch.

Tyto úspěchy vedly k tomu, že se stal v roce 1832 v La Scale hlavním cembalistou a po smrti Vincenze Lavignyho v roce 1836, hudebním ředitelem divadla. Vedle toho učil na housle a kontrapunkt a komponoval symfonickou hudbu.

Přes počáteční úspěchy musel po dvou letech Scalu opustit, patrně kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Měl totiž zálibu v hazardních hrách a alkoholu, která ho přivedla do dluhů. Na začátku roku 1834 uprchl se ženou a dětmi před svými věřiteli z Milána do Paříže. Žil v naprosté chudobě a zoufale sháněl zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako kopista pro Théâtre Italien. V té době podvedl i svého přítele Vincenze Belliniho, když kopii rukopisu opery I Puritani prodal za jeho zády divadlu Teatro di San Carlo v Neapoli. Bellini byl sice jeho chováním šokován, ale nadále mu vypomáhal oblečením i penězi.

V roce 1836 dostal Pugni objednávku od Louise Henryho, choreografa několika ze svých prvních baletů, složit hudbu pro balet Liacone, který měl být proveden v Neapoli v divadle Teatro San Carlo. Henry v té době pracoval v Pařížské opeře, kde připravoval baletní části do opery Gioacchina Rossiniho Vilém Tell, pro které Henry využil hudbu z Pugniho baletu L'Assedio di Calais. Pugni pak odcestoval do Neapole asistovat u operních baletních částí. Brzy poté Henry zemřel na choleru a Pugni se vrátil do Paříže, kde pracoval pro Casino Paganini až do jeho uzavření v roce 1840. Pak sloužil jako bezejmenný skladatel pro Pařížskou operu v Théâtre de l’Académie Royale de Musique. Editoval, korigoval a instrumentoval téměř veškerou baletní hudbu uváděnou na jevišti divadla. Komponoval drobné vložky pro baletní sólisty. Patrně zkomponoval a instrumentoval valnou část baletu Giselle Adolpha Adama.

V roce 1843 se seznámil s Benjaminem Lumleym, ředitelem divadla Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Theatre) v Londýně, který mu zprostředkoval setkání s baletním mistrem divadla Julesem Perrotem. Ten mu pak nabídl zaměstnání v Londýně s titulem Composer of the Ballet Music to Her Majesty’s Theatre (Skladatel baletní hudby Divadla jejího veličenstva).

Na podzim roku 1843 se Pugni přestěhoval do Londýna a tím zahájil novou úspěšnou etapu svého života. V letech 1843–1850 zkomponoval sérii baletů pro největší choreografy té doby Julese Perrota, Arthura Saint-Léona a Paula Taglioniho. Jen v roce 1845 vytvořil šest nových baletů a jeho práce byla vysoko ceněna obecenstvem i kritikou. V té době se také podruhé oženil. Spřátelil se zejména s Julesem Perrotem. V druhé polovině čtyřicátých let spolu cestovali Evropou a uváděli Perrotovy choreografie na Pugniho hudbu.

V roce 1850 bylo Perrotovi nabídnuto postavení šéfa baletu carského imperátorského divadla v Petrohradě (Premier Maître de Ballet). Perrot měl podmínku, že současně s ním bude přijat i Pugni jako skladatel baletní hudby. Do té doby bylo v Petrohradě zvykem, že za hudbu k baletům odpovídal šéfdirigent. Pro Pugnu tedy byla vytvořena nová funkce baletního skladatele. V roce 1858 Perrot opustil Rusko a Pugni začal psát hudbu k baletům dalších slavných choreografů té doby: Maria Petipy a Arthura Saint-Léona. V roce 1861 ho Anton Rubinstein najal na petrohradskou konzervatoř jako profesora kompozice a kontrapunktu. Tuto funkci zastával až do konce svého života.

S postupujícím věkem se prohluboval Pugniho alkoholismus a vášeň pro hru. Stával se nespolehlivým. Kromě toho udržoval dvě domácnosti, když ke své manželce a sedmi dětem, které si přivezl z Londýna, si udržoval milenku, se kterou zplodil dalších osm dětí. Přesto mezi lety 1865–1868 zkomponoval dalších osm nových baletů.

Zemřel v naprosté chudobě 26. ledna 1870. Byl pohřben v Petrohradě na Vyborském katolickém hřbitově, který však byl v roce 1939 zrušen.

Jeho rodina zůstala v Rusku. Na její podporu byly uspořádány benefiční koncerty. Syn, Andrej Puni, se stal violoncellistou Mariinského divadla. Vnuk Aleksanr Viktorovič Širjajev byl tanečníkem a několik baletů svého děda obnovil na scéně Mariinského divadla. Další vnuk, Ivan Albertovič Puni, byl avantgardním malířem a po Bolševické revoluci emigroval do Francie.

• Symfonie (První skladba ve věku sedmi let 1809)
• Symfonie d moll (komponováno k úmrtí skladatele Giacoma Zucchi, Milán, 1822)
• Symfonie e-moll
• Symfonie F-dur
• Symfonie D-dur
• Symfonie D-dur: Sinfonia per una o due Orchestre (také Sinfonia a cànone, La Scala, 1830)
• Symfonie E-dur (Milán, okolo 1830, věnována Bonifaziu Asiolimu)
• Symfonie a-moll: L’ultima ora di un condannato per opinione (La Scala, 1826–1833)
• Symfonie o třech větách (hudební báseň, Villa Borghese, Petrohrad, 1855)

• Divertimento pro sólové housle (Milán, 1820)
• Divertimento pro sólovou flétnu (Milán 1821)
• Kvartet B-dur pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán 1824)
• Kvartet a-moll pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán. 1825)
• Kvartet a-moll pro flétnu, klavír, violu a violoncello (Milán 1825)
• Kvartet B-dur pro flétnu, anglický roh, housle a klavír
• Kvartet Es-dur pro klarinet, housle, violu, violoncello a (Milán)
• Malé trio C-dur pro klavír, housle a violoncello (Petrohrad, 1870)
• Serenáda c-moll pro violu, housle, violoncello
• Serenáda D-dur pro housle, violu a druhou violu nebo violoncello
• Serenáda Es-dur pro flétnu, anglický roh, klarinet, dva rohy a dva fagoty
• Ottavino F-dur pro flétnu, hoboj, fagot, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas
• Terzettino G-dur pro dvoje housle a violu (Milán)
• Redowa-polka A-dur pro sólové housle: Il Carnevale di Milán (Milán 1845)

• Mše pro dva tenory a bas, housle, anglický roh, tři violy, dvě violoncella a kontrabas (Milan,1827)
• Mše pro sóla, sbor a velký orchestr (Correggio 1831)
• Mše pro sólový tenor, několik basu a sbor La Scala (Bologna, bazilika Santa Maria dei Servi, 1832–1833)
• Kyrie a Gloria
• Mše, Kyrie a Gloria pro tři sólisty, sbor a orchestr
• Magnificat E-dur pro dva tenory, dva basy a orchestr

• Il disertore svizzero, ossia La nostalgia (melodramma semiserio, libreto Felice Romani). Teatro alla Cannobiana, Milán 1831)
• La vendetta (melodramma tragico, libreto Callisto Bassi, La Scala, Milán 1832)
• Ricciarda di Edimburgo (melodramma serio, libreto Callisto Bassi, Teatro Grande,Terst 1832)
• L'imboscata (melodrama buffo, libreto Luigi Romanelli, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833)
• Il carrozzino da vendere (melodramma buffo, libreto Callisto Bassi, Teatro alla Cannobiana, Milán, 1833
• Il contrabbandiere (melodramma buffo, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833)
• Un episodio di San Michele (melodramma giocoso, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1834

• Ai passi erranti
• Inno alla beneficenza (slova Felice Romani, La Scala, Milán,1833
• La Toussaint (k otevření Casina Paganini)
• Kantáta bez názvu komponovaná pro Casino Paganini (Paříž 1837])
• Ode lirica (slova John Oxenford, Her Majesty’s Theatre, Londýn 1847)

• Il Castello di Kenilworth, choreografie Gaetano Gioja, 1825
• Elerz e Zulmida, choreografie Louis Henri, 1826
• L'Assedio di Calais, choreografie L. Henri, 1827
• Pelia e Mileto, choreografie Salvatore Taglioni, 1827
• Don Eutichio della Castagna, ossia La Casa disabitata, choreografie S. Taglioni 1827
• Agamennone, choreografie Giovanni Galzerani, 1828
• Adelaide di Francia, choreografie L. Henri, 1829
• Macbeth choreografie L. Henri, 1830
• William Tell, choreografie L. Henri, 1833
• Monsieur de Chalumeaux, choreografie G. Galzerani, 1834

• L'Aurore, choreografie Jules Perrot, 1843
• Les Houris, choreografie J. Perrot, 1843
• Ondine, choreografie J. Perrot a Fanny Cerrito, 1843
• Hamlet, choreografie J. Perrot, 1843
• Le Délire d'un peintre choreografie J. Perrot. 3 agosto 1843
• La Esmeralda, choreografie J. Perrot, 1844
• Myrtelde, ou La Nymphe et le papillon, choreografie J. Perrot, 1844
• La Polka, choreografie J. Perrot, 1844
• La Vivandière, choreografie Arthur Saint-Léon, 1844
• Zélia, or La Nymphe de Diane, choreografie J. Perrot, 1844
• La Paysanne Gree Dame, choreografie J. Perrot, 1844
• Jeanne d'Arc, choreografie J. Perrot, 1844
• Éoline, ou La Dryade, choreografie J. Perrot, 1845
• Kaya, ou L'amour voyageur, choreografie J. Perrot, 1845
• La Bacchante, choreografie J. Perrot, 1845
• Rosida, ou Les Mines de Syracuse, choreografie A. Saint-Léon a F. Cerrito, 1845
• Pas de Quatre, choreografie J. Perrot, 1845
• Diane choreografie J. Perrot, 1845
• Catarina, or La Fille du Bandit, choreografie J. Perrot, 1846
• Lalla Rookh, choreografie J. Perrot, 1846
• Le Jugement de Parigi, choreografie Perrot, 1846
• Coralia, ou Le Chevalier inconstant, choreografie Paul Talgioni, 1847
• Méphistophéla, choreografie P. Taglioni, 1847
• Théa, ou Le Fée aux fleaus, choreografie P. Taglioni, 1847
• Orinthia, ou Le Camp des Amaones, choreografie P. Taglioni, 1847
• Le Eléments, choreografie J. Perrot 1847
• Fiorita et la Reine des elfrides, choreografie P. Taglioni 1848
• Les Quatre saisons, choreografie J. Perrot, 1848
• Electra, ou La Pléiade perdue, choreografie P. Taglioni, 1849
• La Prima Ballerina, ou L'embuscade, choreografie P. Taglioni, 1849
• Les Plaisirs de l'hiver, ou Les Patineurs, choreografie P. Taglioni, 1848
• Les Métamorphoses, choreografie P. Taglioni, 1850
• Les Graces, choreografie P. Taglioni, 1850
• Les Délices du sérail, choreografie Louis François Gosselin 1850

• La Guerre des femmes, ou Les Amazons du neuvième siecle, choreografie Jules Perrot 1852
• Gazelda, ou Les Tziganes, choreografie Jules Perrot, 1853
• Marcobomba, choreografie Jules Perrot, Marius a Jean Petipa, 1854
• Armida, choreografie Jules Perrot, 1855
• La Débutante, choreografie Jules Perrot, 1857
• La Petite marchande de bouquets, choreografie Jules Perrot a Marius Petipa, 1857
• L'Ile des muets, choreografie Jules Perrot, 1857
• Un Mariage sous la Régence, choreografie Marius Petipa 1858
• Le Marché des parisien, choreografie Marius Petipa, 1859
• Le Dahlia bleu, choreografie Marius Petipa, 1860
• Graziela, ou Les Dépits amoureux, choreografie Arthur Saint-Léon, 1860
• Les Nymphes et le satyre, choreografie Arthur Saint-Léon, 1861
• La Figlia del Faraone, choreografie Marius Petipa, 1862
• La Belle du Liban, ou L'Esprit des montagnes, choreografie Marius Petipa, 1863
• Il cavallino gobbo, choreografie Arthur Saint-Léon, 1864
• The Traveling Dancer, choreografie Marius Petipa, 1864
• Florida, choreografie Marius Petipa, 1866
• Le Roi Candaule choreografie Marius Petipa, 1868
• The Due Stars, choreografie Marius Petipa, 1869

• L'Etoile de Grenade (choreografie Marius Petipa, Palác velkovévodkyně Jeleny Pavlovny, 1855)
• Terpsichore (choreografie Marius Petipa, Imperiální divadlo Carskoje Selo, 1861)
• Titania (choreografie Marius Petipa, Palác velkovévodkyně Jeleny Pavlovny 1866)
• L'Amour bienfaiteur (choreografie Marius Petipa, Divadlo imperiální baletní školy, 1868´)
• L'Esclave (choreografie Marius Petipa, Ermitážské divadlo, 1868)

• Beaumont, Cyril W. Complete Book of Ballets.
• Edgecombe, Rodney Stenning. Cesare Pugni, Marius Petipa, and 19th Century Ballet Music'. Musical Times, Summer 2006.
• Marius Petipa. Memorie, a cura di Valentina Bonelli, Gremese, 2011.
• Guest, Ivor Forbes. Cesare Pugni: A Plea For Justice. Pubblicato in Dance Research - Vol. 1, no. 1, pp. 30-38
• Guest, Ivor Forbes, ed. Letters from a Balletmaster - The Correspondence of Arthur Saint-Léon
• Wiley, Role John. Dances from Russia: An Introduction to the Sergeyev Collection . Pubblicato in The Harvard Library Bulletin – 24. 1º gennaio 1976.
• Wiley, Role John, ed. e translator. A Century of Russian Ballet: Documents e Eyewitness Accounts 1810–1910.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Cesare Pugni na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od Cesara Pugniho v projektu IMSLP
• Životopis (Společnost Petipa) (anglicky)
• Cesare Pugni v Petrohradě (anglicky)