Ch-20

Ch-20 (AS-3 Kangaroo)
Střela Ch-20 jako muzejní exponát
Typ	střela vzduch-země
Místo původu	Sovětský svaz Sovětský svaz
Historie služby
Ve službě	60.–80. léta 20. století
Historie výroby
Konstruktér	Mikojan-Gurevič
Základní údaje
Hmotnost	12 000 kg
Délka	14,95 m
Náplň	termonukleární hlavice
Síla exploze	0,3–3 Mt

Ch-20 (v kódu NATO AS-3 Kangaroo) byla sovětská letecká nadzvuková střela s plochou drahou letu vyzbrojená jadernou a později termojadernou hlavicí. Ve výzbroji byla v letech 1960–1991. Jejím nosičem byl strategický bombardér Tupolev Tu-95K. Nejprve bylo jejím určením zasazovat jaderné údery cílům na území USA, později měla být využita proti válečným lodím. Vyřazena byla na základě odzbrojovací dohody START I.^[1]

Vznik a vývoj

Vývoj střely Ch-20 začal v roce 1954 pod označením Kometa K-20. Střela měla umožnit sovětským strategickým bombardérům Tupolev Tu-95K provádět jaderné údery z oblastí mimo dosah nepřátelské protivzdušné obrany. Vývojem střely byla pověřena Mikojanova konstrukční kancelář OKB-155. Vzhledem k tomu, že střela musela unést čtyřtunovou jadernou hlavici, měla podobu malého letounu s proudovým pohonem. Jeho koncepce byla ovlivněna experimentálním stíhacím letounem Mikojan-Gurevič I-7U. Vývojem naváděcího systému byla pověřena konstrukční kancelář KB-1. Prototyp střely Ch-20 byl testován v letech 1957–1958. Vojskové zkoušky byly dokončeny 1. listopadu 1959. Komplex K-20 byl oficiálně zařazen do výzbroje 9. září 1960.^[1]

Dva prototypy mateřského letounu Tu-95K vyrobil závod č. 18 v Kujbyševu. Tu-95K poprvé vzlétl 1. ledna 1956. Sériová výroba mateřských letounů v letech 1958–1962 dala celkem 48 kusů Tu-95K a tři cvičné Tu-95KU. Provoz komplexu Tu-95K/Ch-20 ukázal, že dolet letounu (hmotnost střely, zvýšený aerodynamický odpor) oproti jiným verzím poklesl na 2000 km. Proto byla vyvinuta verze Tu-95KD schopná doplňování paliva za letu. Vyrobeno bylo 23 nových Tu-95KD, přičemž na tuto verzi byly modernizovány i původní letouny.^[1]

Konstrukce

Střela měla šípová křídla o úhlu 55° a jednoduchou ocasní plochu. Neměla vztlakové klapky ani brzdicí štíty. Poháněl ji proudový motor Ljulka AL-7FK s tahem 60–70 kN. Nadzvukové vstupní ústrojí s centrálním kuželem bylo převzato z prototypu I-7U. Výzbroj střely představovala jaderná hlavice a později silnější termonukleární hlavice o síle až 3 Mt TNT. Alternativně mohla být nesena i hlavice konvenční.^[1]

Mateřský letoun Tu-95K nesl střelu Ch-20 polozapuštěnou pod trupem na speciálním závěsníku BD-206. Za letu ji chránil vysouvatelný aerodynamický kryt. Kvůli zvětšení doletu motor střely během spouštění odebíral palivo z nádrže na palubě mateřského letounu. Střela měla kombinovaný naváděcí systém pomocí autopilota. Při obvyklém nasazení byla střela vypuštěna 600 km od cíle a v první fázi letu byla naváděna pomocí autopilota. Když se cíl dostal do dosahu radiolokátoru JaD mateřského letounu Tu-95 (350–450 km), automatické radio-povelové řízení opravovalo trajektorii letu. Posledních 70 km pak střelu opět naváděl autopilot na zadané souřadnice. Ve chvíli zásahu cíle se mateřský letoun pohyboval ve vzdálenosti přibližně 250 km.^[1] Vypuštění probíhalo ve výšce 15 000 m a střela letěla rychlostí 1850 km/h ve výšce 20 000 m.^[2]

Verze

• Ch-20 – Základní verze střely s jadernou hlavicí.
• Ch-20M – Modernizovaná verze s termonukleární hlavicí.

Uživatelé

• Sovětský svaz Sovětský svaz

Specifikace (Ch-20M)

Údaje dle^[2]

Technické údaje

• Osádka: 0
• Rozpětí: 9,04 m
• Délka trupu: 14,96 m
• Výška: 3,015 m
• Nosná plocha:
• Hmotnost: 11 000 kg
• Vzletová hmotnost:
• Max. vzletová hmotnost:
• Pohonná jednotka: 1× proudový motor Ljulka AL-7FK
• Tah motoru: 60–70 kN

Výkony

• Maximální rychlost: 1850 km/h
• Dolet: 350–800 km

Výzbroj

• termonukleární hlavice do 3 Mt nebo konvenční o hmotnosti 2300 kg

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ch-20 na Wikimedia Commons