Chan Tung-fang

Chan Tung-fang
Chan Tung-fang v roce 2019
Chan Tung-fang v roce 2019
Narození19. srpna 1963 (59 let)
Peking
Povoláníodborář, politik a advokát
Politická stranaDemocratic Party
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chan Tung-fang je čínské jméno, v němž Chan je příjmení.

Chan Tung-fang (čínsky pchin-jinem Hán Dōngfāng, znaky zjednodušené 韩东方; * 1963 Peking) je čínský disident a lidskoprávní aktivista zabývající se především právy pracujících. Je jednou z osobností protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, kde působil jako mluvčí Pekingské autonomní federace pracujících – první nezávislé odborové organizace v Číně.

Životopis

Chan se narodil v roce 1963 v Pekingu.[1] Jeho otec byl farmář a matka pracovala jako dělnice.[2] Když mu byly tři roky jeho rodiče se rozvedli. Následně žil s matkou a mladší sestrou na venkově v provincii Šan-si. V osmi letech se s rodinou přestěhoval zpět do Pekingu.[1] Po vystudování střední školy nastoupil k vojenské policii a právě tam začal pochybovat o údajné čínské beztřídní společnosti.[3] Po čtyřech letech služby začal pracovat jako elektrikář na železnici.[1][4]

Role v protestech na náměstí Nebeského klidu

Roku 1989 ve věku 26 let stál u zrodu čínských protestů, které požadovaly demokratizaci. Působil jako mluvčí první nezávislé odborové organizace v Číně – Pekingské autonomní federace pracujících.[1] Někdy se mu proto přezdívalo „čínský Lech Wałęsa“.[1][3][5][6] Při krvavém potlačení protestů čínskou lidovou armádou v noci na 4. června byl Chan proti své vůli eskortován skupinkou podporovatelů z náměstí pryč a po několik dní se ukrýval u přátel. Dne 8. června zamířil na kole na venkov.[1][7] Když zastavil u obchodu, zjistil, že jeho jméno figuruje na seznamu nejhledanějších osob. Kvůli slibu, který dal svým následovníkům[4] se 19. června dobrovolně vydal policii.[8] Po dvou letech ve vězení byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěn na svobodu a léčen s tuberkulózou.[6] Kvůli této chorobě má sníženou funkci jedné plíce.[2] V srpnu 1992 mu byl vydán pas a Chan odešel i s těhotnou manželkou do Spojených států.[9]

Život v exilu

Při pokusu vrátit se zpět do Číny přes Hongkong v srpnu 1993 byl zadržen, poslán zpět do Hongkongu a jeho pas byl anulován.[10] V Hongkongu se rozhodl zůstat a založil organizaci China Labour Bulletin, která publikuje o právech pracujících v Číně a ve světě.[1] Kromě toho také od roku 1997 spolupracuje s rádiem Svobodná Asie.[11][12] V roce 2019 stále žil a pracoval v Hongkongu.[4]

Ocenění

V roce 1993 získal za svou činnost Democracy Award (Cenu za demokracii) americké neziskové organizace National Endowment for Democracy[12] a roce 2005 mu byla udělena International Activist Award (Mezinárodní cena aktivistů) americké nadace Gleitsman Foundation. 50 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 1 200 000 korun českých při kurzu v roce 2005)[13] spojených s cenou věnoval fondu právní ochrany organizace China Labour Bulletin.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g TANG, Rose. Hong Kong Standard's Interview with CLB's Director Han Dongfang. China Labour Bulletin [online]. 2004-05-29 [cit. 2019-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-10. (anglicky) 
  2. ↑ a b Tiananmen figures: Worker. BBC [online]. 2009-05-28 [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b SCHELL, Orville, 1994. Mandate of heaven: the legacy of Tiananmen Square and the next generation of China's leaders. New York: Simon & Schuster. Dostupné online. S. 186. (anglicky) 
  4. ↑ a b c KYNGE, James. The road not taken: China after Tiananmen. www.ft.com [online]. 2019-05-24 [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ AIKMAN, David. The Lech Walesa of China?. Washington Examiner [online]. 2000-10-02 [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b KRISTOF, Nicholas. Defiant Chinese Dissident Tells of His Ordeal. The New York Times. 1992-04-16. Dostupné online [cit. 2019-11-04]. (anglicky) 
  7. ↑ Schell 1994, s. 188.
  8. ↑ Schell 1994, s. 189.
  9. ↑ Schell 1994, s. 196.
  10. ↑ Schell 1994, s. 414.
  11. ↑ a b Talk Show Host Han Dongfang Wins Gleitsman Prize. www.rfa.org [online]. Radio Free Asia, 2005-05-05 [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ a b Han Dongfang [online]. Forum 2000 [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. 
  13. ↑ USD průměrné kurzy 2005, historie kurzů měn [online]. Kurzy.cz [cit. 2019-11-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Han Dongfang (2019).jpg
Autor: Jindřich Nosek (NoJin), Licence: CC BY-SA 4.0
Han Dongfang, Chinese advocate for workers' rights (2019)