Chou (titul)

Chou (čínsky pchin-jinem hóu, znaky 侯) byl vysoký aristokratický titul v čínských státech, překládaný do evropských jazyků jako markýz, případně kníže. Titul je jedním z nejstarších a byl zařazen mezi tradiční patero titulů (kung, chou, po, c’, nan).

Historie

Titul chou se objevil se v Číně za dynastie Šang, společně s titulem po jako hodnost vládců či správců závislých na Šanzích.[1] Chou přitom měli užší vztahy k Šangům než po, snad proto, že byli jejich příbuzní, kdežto po nepříbuzní.[2]

V čouském období patřil titul chou k nejvyšším aristokratickým hodnostem, k vysoké čouské aristokracii náleželi také nositelé titulů kung, po, c’ (子) a nan (男). Obecným termínem pro údělné vládce bylo ču-chou (諸侯, knížata, doslova „všichni chou“). Pozdější čínští historikové jejich tituly seřadili do systému patera titulů, ale v čouském období fakticky pevná hierarchie titulů neexistovala, samotné tituly byly s lehkostí zaměňovány[1] a posmrtně polepšovány.

Patero titulů bylo:

  1. kung (公, vévoda);
  2. chou (侯, markýz);
  3. po (伯, hrabě);
  4. c’ (子, vikomt);
  5. nan (男, baron).[1]

V říši Čchin existoval odlišný systém aristokratických titulů, v následující říši Chan byl titul chou zakladatelem říše Liou Pangem obnoven pro jeho zasloužilé generály, později ho dostávali i mladší synové knížat wang, významní úředníci, a příbuzní císařoven a vlivných eunuchů. Titul byl dědičký. Markýzů chou bylo více stupńů – sien-chou (縣侯, markýz okresu), siang-chou (鄉侯, markýz újezdu), tching-chou (亭侯, markýz obce), časem počet stupňů vyrostl až na devatenáct. Obecný termín pro markýzy všech úrovní byl čche-chou, později – kvůli tabuizaci vlastního jména císaře Wu-ti – změněný na lie-chou (列侯). Markýzové vyšších stupňů dostávali léno, jehož název byl součástí titulu (markýz okresu XY), nižní stupně nebyly spojeny s lénem.[1] Vyšší stupně dostávali zejména generálové a úředníci za vynikající službu, nižší tituly dostávali osoby za přiměřené zásluhy, například za dodávky obilí v časech nouze.[1]

V říši Wej byly tituly markýzů chou nejvyššími tituly dosažitelnými pro nečleny císařského rodu, udělováno bylo několik stupňů titulu:[3]

  • sien-chou (縣侯, markýz okresu), nejvyšší titul dosažitelný pro nečleny císařského rodu;
  • siang-chou (鄉侯, markýz újezdu);
  • tching-chou (亭侯, markýz obce);
  • kuan-nej-chou (關內侯, markýz kraje Za průsmykem, či markýz oblasti Kuan-nej);
  • ming-chao-chou (名號侯, volně „proslulý markýz“);
  • kuan-čung-chou (關中侯, markýz kraje Uvnitř průsmyků, či markýz oblasti Kuan-čung);
  • kuan-waj-chou (關外侯, markýz kraje Před průsmykem, či markýz oblasti Kuan-waj).[3]

V rámci systému devíti hodností měli markýzové okresu, újezdu a obce po řadě 3, 4 a 5 hodnost, markýzové oblasti Kuan-nej a nižší pouze 6 hodnost.[4]

V říši Ťin (resp. koncem říše Wej) bylo obnoveno „patero titulů“, druhý nejvyšší z patera byl titul markýze chou (ve dvou stupních). Kromě toho zůstaly zachovány nižší tituly markýzů okresu, újezdu atd.[5]

V tchangském období byl markýz okresu sien-chou sedmým z deseti aristokratických titulů.[6] V říši Sung byl markýz chou devátý z dvanácti aristokratických titulů. V říši Jüan byl markýz komandérie ťün-chou pátý z osmi aristokratických titulů.[1]

V říši Ming byly nečlenům císařského rodu udělovány některé z patera titulů, markýz chou (v několika stupních) byl druhý u nich.[7] V říši Čching byl markýz chou také druhý nejvyšší titul pro nečleny císařského rodu.[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2010-9-16 [cit. 2022-02-19]. Kapitola wu jue 五爵, the Five Ranks of Nobility. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 9. 
  3. ↑ a b HRUBÝ, Jakub. The System of Titled Nobility of the Western Jin Dynasty (265-316 AD). Praha, 2012. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav Dálného východu. Vedoucí práce Olga Lomová. s. 46–47. [Dále jen Hrubý (2012)]. (anglicky)
  4. ↑ Hrubý (2012), s. 59.
  5. ↑ Hrubý (2012), s. 103–104.
  6. ↑ РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. S. 109–110. (rusky) 
  7. ↑ HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 9–10. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 

Externí odkazy