Ciborium

Termín ciborium pochází z řeckého slova kiborion. Je to liturgická nádoba používaná v katolické církvi a v církvích majících eucharistii k uchovávání proměněných (konsekrovaných) hostií – tedy eucharistie.

Historie

V raně křesťanské době se užívaly schránky ze dřeva, slonoviny, pálené hlíny, textilu či obecného kovu se smaltovanou výzdobou, shodné s pyxidami, počeštěně "puška". Od pozdního středověku (15. století) je tvar ciboria podobný u kalichu, ale samotná nádoba (kupa, latinsky cuppa) má větší objem a je opatřena víkem. Na vrcholu víka je velmi často úchytka s křížkem. Jako materiál kupy je v římskokatolické a řeckokatolické církvi povinný drahý kov, nejčastěji stříbro na vnitřních stěnách zlacené. V chudých kostelích, v období reformace (utrakvismu) či v dobách nouze (za třicetileté války a po ní, za napoleonských válek) se užívala také ciboria cínová či měděná. Na víku ciboria může být pověšen malý závoj, tzv. „ciboriové velum“. Ciborium je uloženo ve svatostánku v kostele a bývá odtud vzato při svatém přijímání. Pro zdůraznění úcty k Eucharistii může uchopit neprázdnou nádobu pouze kněz, jáhen, případně akolyta.

V rané křesťanské církvi slovo ciborium znamenalo původně baldachýn v bazilikách podepřený sloupy. Oltář, nad kterým je postaven baldachýn, se proto nazývá cibóriový oltář.

V těchto dobách také Eucharistie nebyla uchovávána v kostelích z obav o svatokrádež nebo znesvěcení. Později se začala ciboria uchovávat v domácnostech, aby mohlo být svaté přijímání podáno nemocným nebo umírajícím při Posledním pomazání. V období baroka se místo uchovávání přesunulo do kostelů, uzamykalo se do svatostánku, jako je tomu často dodnes.