Cimbál

Cimbál (latinsky cembalo ungarico^[1]) je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou v případě velkého maďarského cimbálu naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C–a³ (někteří hráči si nejhlubší struny podlaďují, aby dosáhli většího rozsahu nástroje i za cenu neúplné chromatiky), starší lidové cimbály byly diatonické a s menším rozsahem. Jde o jistý druh stolní citery, obdoba německého hackbrettu.^[1] Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista/cimbalistka. Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy na rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón je nataženo 1 až 4 strun. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou.

Konstrukce cimbálu

Velký cimbál^[2] má chromatické ladění v rozsahu C–a3, tzn., že má 58 tónů včetně půltónů, které jsou v ploše cimbálu rozmístěny poněkud chaoticky (hlavně vyšší tóny fis–a3). Každý tón je vydáván jednou až čtyřmi strunami napnutými přes pražce a kobylky nad rezonanční deskou, která je z rezonančního smrku (tj. s velkou hustotou letokruhů). Ocelových strun je na cimbálu celkem 133^[3], z toho 53 opřádaných^[4] měděným drátem a 80 holých.

Historie cimbálu

Jednou z nejstarších paličkových citer byl perský (Írán) "Santur", který měl lichoběžníkový tvar s horizontální polohou strun. Tento nástroj je stár asi 2000 let, ale jeho prototyp se používal už mnohem dříve v Babylonské říši (dnešní Irák). Paličkové citery se objevují v oblastech jako je Indie, Blízký východ, jihovýchodní Asie, Čína, střední Evropa (Maďarsko, Česko, Slovensko, Polsko, Rakousko, Bavorsko, Švýcarsko), Balkán, Východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina). Na nástroje se hraje ale i ve Velké Británii a v USA, kde se nazývají dulcimer.

Nejstarší záznamy o výskytu paličkové citery v podobě dnes známého cimbálu v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku.

Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem.

Cimbál se stal nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové.

Vznik koncertního cimbálu

Cimbál byl zdokonalen do koncertní podoby v Maďarsku, a to již v osmdesátých letech 19. století. Jeho tvůrcem byl Václav József Schunda (původem z Dubče u Říčan). V roce 1874 vytvořil pevný pedalizační systém. Tímto revolučním činem započala éra využívání cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje.

Pokračovatelem a posléze také konkurentem firmy Schunda se od roku 1900 stala firma Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. srpna 1870 v obci Kvetná (teď na Slovensku). Už před první světovou válkou se stal velkým konkurentem V. J. Schundy. Ten uznal jeho nový pedalizační systém a začal ho též používat u svých nástrojů. Po smrti L. Boháka přebral firmu jeho syn Lajos Bohák ml.

Profesionální výroba velkých cimbálů v Československu byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena „v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní“. Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.

Cimbál ve vážné hudbě

Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům. Mezi skladatele soudobé hudby, kteří komponovali pro cimbál patří Pierre Boulez, Peter Maxwell Davies, Peter Eötvös, György Kurtág, Louis Andriessen a Peter Machajdík.

Hráč hrající na cimbál

Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, jedná-li se o ženu, pak cimbalistka. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes již mohou studovat hru na cimbál na základních uměleckých školách, konzervatořích (v Brně, Ostravě, Kroměříži), v zahraničí i na vysokých školách (např. na Akademii Ference Liszta v Budapešti, Akadémii umení v Banskej Bystrici). Takto vystudovaní hráči se poté mnohdy věnují sólové hře na cimbál.

Mezi známé české cimbálové interprety patří Zuzana Lapčíková, Gabriela Jílková, Eduard Tomaštík, Vlaďka Křenková, a další.

Hra paličkami

Paličky jsou většinou dvě. Mohou mít úderné hlavice tvrdé nebo měkké, rukojeti pevné nebo pružné, s úchopovou částí pro prsty nebo bez ní. Cimbáloví hráči v Česku, na Slovensku a v Maďarsku používají dřevěné pružné paličky s ohnutými hlavicemi obalené vatou či plstí a s úchopnou částí pro prsty, na Ukrajině se používají kratší dřevěné paličky bez obalení vatou a existují též kovové paličky, které způsobují cinkavější zvuk.

Hra pizzicato

Pizzicato je způsob cimbálové hry, kdy cimbalista rozeznívá strunu pomocí drnkání, a to většinou vlastními nehty či trsátkem.

Některá díla

• Ferenc Liszt - Ungarischer Sturmmarsch, 1876
• Ferenc Liszt - 6. Uherské rapsodie
• Béla Bartók - Rapsodie č. 1 pro housle a orchestr, 1928

Reference

Související články

• Cembalo
• dulcimer

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu cimbál na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo cimbál ve Wikislovníku
• Konstrukce, hráči, obrázky, ukázky Archivováno 9. 12. 2006 na Wayback Machine. MP3