Cipriano Palafox y Portocarrero

Cipriano Palafox y Portocarrero
Rodné jméno	Cipriano Palafox y Portocarrero
Narození	15. září 1784 Madrid
Úmrtí	15. března 1839 (ve věku 54 let) Peñaranda de Duero
Povolání	politik
Ocenění	velkokříž Řádu Karla III.
Choť	Manuela Kirkpatricková[1]
Děti	Evženie z Montijo Františka z Teby Francisco Portocarrero-Palafox y Kirkpatrick de Closeburn[2]
Rodiče	María Francisca de Sales Montijo
Příbuzní	Eugenio Eulalio Portocarrero (sourozenec) Napoleon Evžen Ludvík Bonaparte (vnuk)
Funkce	member of the Senate of Spain
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cipriano Palafox y Portocarrero (15. září 1784, Madrid – 15. března 1839, Peñaranda de Duero) byl španělský grand voják a politik. Náležel mu titul hraběte z Teby a od roku 1834 také hraběte z Montija, etc^{[pozn. 1]}. Jeho dcerou byla poslední francouzská císařovna Evženie.

Život

Cipriano náležel k větvi předního španělské rodu Guzmánů. Byl nejmladším synem Filipa Palafoxe († 1790, 2. syn markýze z Arizy) a hraběnky Marie Františky Portocarrero (1754–1803). Měl staršího bratra hraběte Evžena z Montija (1773–1834) a čtyři sestry. Nejstarší sestra Marie Ramona (1777–1823) se provdala za hraběte z Parcentu, druhá sestra Marie Gabriela (1779–1820) za Luise Palafoxe, další sestra Marie Tereza (1780 – 1835) za vévodu z Medina-Sidonia a nejmladší ze sester Marie Benta (1782–1818) se stala manželkou markýze z Villamayoru.

Vojenská kariéra

V patnácti letech vstoupil do armády, studoval na dělostřelecké škole v Segovii a v roce 1805 se jako podporučík zúčastnil bitvy u Trafalgaru, v níž utrpěl vážné zranění levé paže.^[5] Povýšen na důstojníka byl pak, na Napoleonovu žádost, králem Karlem IV. vyslán do Toulouse, aby se zde ujal řízení vojenské slévárny. K císaři Francouzů choval po celý život velkou úctu a obdiv.^[6]

Po dosazení Napoleonova bratra Josefa na španělský trůn se, jako příslušník španělského dělostřeleckého pluku pod francouzským velením, zúčastnil napoleonských válek. V jedné z bitev byl raněn do nohy a přišel o oko.^[5] V roce 1814 pak velel pluku Polytechnické školy, s nímž se marně snažil čelit kozáckému útoku na Paříž.

Ač poražen byl králem Ludvíkem XVIII. jmenován rytířem Čestné legie a mohl se vrátit do vlasti, jako místo pobytu mu bylo určeno město Málaga.^[6]

Ve vyhnanství

Dne 15. prosince 1817 se po souhlasu staršího bratra oženil s o deset let mladší Manuelou Kirkpatrickovou. Ta, ačkoliv svůj původ odvozovala od rodu Stuartovců, byla pouze movitou a krásnou dcerou skotského emigranta, který zbohatl obchodováním a získal společenskou vážnost jako americký konzul, a baronesy z Grevigné. Poprvé se s ní setkal v roce 1813 u hraběnky z Lessepsu, která byla její sestrou. Temperamentní a veselá dívka, která hovořila pěti jazyky, uměla zpívat i malovala jej samozřejmě okouzlila.^[7]

Manželé museli pobývat v Granadě, protože Cipriano byl jako bonapartista pod stálým policejním dohledem. V roce 1820 se ovšem neopomněl připojit k liberálům, kteří po králi Ferdinandovi VII. požadovali ústavu. Zatčení a vypovězení do Galicie jej ale neodradilo od kritiky starých pořádků. Za účast na spiknutích proti režimu pobýval často ve vězení, z nichž mu na svobodu pomáhal Bourbonům oddaný bratr Evžen.^[5]

Za jeho nepřítomnosti si manželka užívala radostí života. V jejím salonu na calle Gracia vítězilo veselí a svoboda mravů nad obvyklou upjatostí. Výdaje krásné choti byly ovšem vyšší než si mohl dovolit a její nevázané chování vyvolalo po narození dcer Františky a Evženie pomluvy, týkající se jeho otcovství.^[8]

Místo senátora

V roce 1830 dostal povolení přesídlit s rodinou do Madridu, protože králi Ferdinandovi VII. se konečně narodil potomek, ale pouze dcera Izabela, jejíž nástupnictví salijský zákon neumožňoval a král tak potřeboval pro podporu pragmatické sankce zastání ze všech stran. Zatímco Manuela s dcerami žila na calle del Sordo nebo na zděděném venkovském statku Quanta Miranda^{[pozn. 2]} v Carabanchelu, Cipriano raději pobýval v liberálnější Francii a rodinu pouze navštěvoval. Při jedné cestě z Toleda se seznámil s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem a pozval ho k návštěvě. Ten pak zůstal rodinným přítelem až do své smrti.^[9]

V roce 1834 zemřel jeho bratr Evžen a Cipriano zdědil rodinný majetek i titul hraběte z Montija. Vzhledem k politické situaci v zemi, která se po smrti krále Ferdinanda VII. neustále zhoršovala a nakonec vyústila v občanskou válku, byl ovšem nucen vydat se s manželkou a dětmi na náročnou a nebezpečnou cestu přes Barcelonu, Zaragozu, Perpignan a Toulouse do Paříže, kam dorazili na jaře 1835.

Rodinu zanechal na rue de la Ville-l'Evêque a sám se vydal zpět do Madridu, protože byl jmenován senátorem.^[10] Často si dopisoval s dcerami, zejména s Evženií, která mu mj. napsala: Toužím po tom, abych Vás mohla políbit, tatínku, a až budu opět u Vás na druhé straně Pyrenejí, bude moje srdce plné radosti.^[11]

Do Paříže naposledy zavítal v roce 1837, aby zde dva měsíce pobyl s dcerami. Zemřel za přítomnosti své manželky 15. března 1839 v Madridu, dcery se na cestu do Španělska vydaly až pět dnů po jeho smrti.

Potomci

• Františka (1825–1860 ∞ 1844 vévoda Jakub I. z Alby
• Evženie (1826–1920) ∞ 1856 francouzský císař Napoleon III.

Odkazy

Literatura

• AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Překlad Lavalová Magdalena. Praha: Mladá fronta, 1995. 376 s., 16 obr. ISBN 80-204-0561-5. 
• HERRE, Franz. Císařovna Evženie : femme fatale francouzského dvora. Překlad Houbová Věra. Praha: Ikar, 2002. 288 s. ISBN 80-7202-981-9. 

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Cipriano Palafox y Portocarrero na Wikimedia Commons
• Portrét Cipriana Palafoxe