Cistovníkovití

Cistovníkovití
Cistovník rákosníkový (Cisticola juncidis)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	ptáci (Aves)
Řád	pěvci (Passeriformes)
Nadčeleď	Sylvioidea
Čeleď	cistovníkovití (Cisticolidae) Sundevall, 1872
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cistovníkovití^[1][2] (Cisticolidae) představují čeleď pěvců.

Za popisnou autoritu čeledi Cisticolidae je pokládán švédský ornitolog Carl Jakob Sundevall (1872).^[3] Její zástupci byli dlouhodobě sdružováni v rámci čeledi pěnicovití (Sylviidae), jež představovala takzvaný sběrný taxon pro různé zástupce „pěnicím podobných pěvců“ a neodrážela tak věrně jejich příbuzenské vztahy. Již průkopnický Sibleyho a Ahlquistův systém ptáků, založený na hybridizaci DNA, odhalil, že převážně africké formy sdružované do rodů Cisticola, Apalis, Prinia a dalších tvoří distinktní evoluční linii a zasluhují uznání na úrovni samostatné čeledi oddělené od pěnicovitých.^[4]

Co se týče vnější systematiky, cistovníkovití tvoří součást početného kladu sylvioidních zpěvných ptáků. Tento klad zahrnuje mj. jak většinu zástupců původních pěnicovitých, tak další problematické sběrné skupiny timáliovitých (Timaliidae); jak pěnicovití, tak timáliovití zde vystupují na úrovni samostatných čeledí, ovšem podstatně „okleštěných“ od svého původního pojetí. Přesná poloha cistovníkovitých v rámci kladu Sylvioidea je sporná a jednotlivé fylogenetické analýzy poskytly různé protichůdné výsledky, na což poukazují například Winkler & kol., 2015.^[5] Studie Oliveros & kol., 2019 cistovníkovitým přiřkla relativně bazální postavení v rámci kladu Sylvioidea, resp. v jejich pojetí kladu Sylviida.^[6]

Přesnější vymezení čeledi cistovníkovitých umožnily až molekulárně-fylogenetické studie založené na sekvencích DNA. V rámci současného systému tak do této čeledi spadají rody Eremomela, Micromacronus, Neomixis (s výjimkou timálie klínoocasé, odb. N. flavoviridis, nyní řazené do rodu Hartertula v čeledi Bernieridae), Phyllolais, Poliolais či Orthotomus (s výjimkou dvou druhů přeřazených do rodu Phyllergates v čeledi Cettiidae). Naproti tomu prinie z rodu Rhopophilus našly své místo mezi zástupci čeledi Paradoxornithidae, prinie dlouhoocasá (pův. Prinia burnesii) a světlebřichá (pův. P. cinerascens) pak coby rod Laticilla v čeledi Pellorneidae.^[7] Z dalších významných zjištění lze zmínit např. odhalení rodu Apalis jako polyfyletického, v rámci nově vymezeného rodu Oreolais tak vystupují jeho původní zástupci, a sice prinie černolímcová (O. pulcher) a zairská (O. ruwenzorii).^[8] Tradičně uvažované rody Urorhipis a Heliolais se naopak evolučně odvozují v rodu Prinia, v rámci něhož tak došlo k jejich synonymizování.^[9]

Následující abecední seznam rodů vychází z IOC World Bird List (verze 14.1).^[10] Kladogram včetně podčeledí se zakládá na studii Olsson & kol., 2013, jež poskytla jak předpokládanou fylogenezi cistovníkovitých, tak shrnula předchozí pohledy na jejich taxonomii.^[9]

• Apalis Swainson, 1833
• Artisornis Friedmann, 1928
• Bathmocercus Reichenow, 1895
• Calamonastes Sharpe, 1883
• Camaroptera Sundevall, 1850
• Cisticola Kaup, 1829
• Drymocichla Hartlaub, 1881
• Eminia Hartlaub, 1881
• Eremomela Sundevall, 1850
• Euryptila Sharpe, 1883
• Hypergerus Reichenbach, 1850
• Incana Lynes, 1930
• Malcorus Smith, A, 1829
• Micromacronus Amadon, 1962
• Neomixis Sharpe, 1881
• Oreolais Nguembock & kol., 2008
• Oreophilais Clancey, 1991
• Orthotomus Horsfield, 1821
• Phragmacia Brooke & Dean, 1990
• Phyllolais Hartlaub, 1881
• Poliolais Alexander, 1903
• Prinia Horsfield, 1821
• Scepomycter Grant, CHB & Mackworth-Praed, 1941
• Schistolais Wolters, 1980
• Spiloptila Sundevall, 1872
• Urolais Alexander, 1903

Cistovníkovití se velikostně pohybují od asi 9 cm a 5 g až po asi 20 cm a 25 g. Početně převažují jejich menší zástupci a nadpoloviční většina druhů svou hmotností nepřesahuje 10 g. Samci v průměru dosahují větších rozměrů oproti samicím, nicméně rozdíly mezi pohlavími často stírá vnitrodruhová variabilita. Pohlavní dvojtvárnost je v rámci celkové tělesné velikosti výrazná zvláště u konkrétních zástupců rodu Cisticola; u některých cistovníkovitých však samci mívají výrazně zvětšený spíše ocas, přičemž křiklavý případ tohoto fenoménu poskytuje prinie zelenohřbetá (Urolais epichlorus), u jejíž populace z ostrova Bioko mají samci v průměru o 90 % delší ocas než jejich samičí protějšky. Délka ocasu je v rámci celé této čeledi značně rozmanitá a variability může tento znak dosahovat i napříč zástupci některých početných rodů, sezónně dokonce i u konkrétních druhů. Tělo většiny cistovníkovitých je spíše gracilní stavby, někteří zástupci, jako je cistovník světlebřichý (Cisticola robustus), však bývají relativně robustní.^[11] Křídla jsou zaoblená, končetiny středně dlouhé až dlouhé. Menší až středně velkou hlavu nese zavalitý krk, zobák je rovný, tenký a na konci špičatý. Zbarvení se typicky pohybuje v hnědých odstínech, přičemž hřbet mohou často zdobit proužky, zatímco spodní partie bývají světle zbarvené a zdobené skvrnkami. U některých druhů však může být hřbet žlutý či zelenavý. Samci mohou mít o něco pestřejší zbarvení oproti samicím.^[5]

Cistovníkovití zahrnují přes 160 druhů, přičemž nejdiverzifikovanější je tato čeleď v Africe, řada cistovníkovitých žije i v Asii a několik druhů v Austrálii.^[5] Na evropském kontinentu se vyskytuje cistovník rákosníkový (Cisticola juncidis) a prinie jihoasijská (Prinia lepida).^[3] Lze shrnout, že cistovníkovití obývají zvláště relativně teplé oblasti mezi 40° severní šířky a 40° jižní šířky, přičemž osídlili rozmanité typy biotopů, včetně travnatých a křovinatých stanovišť, mokřadů i tropických deštných lesů. Za nízkou druhovou bohatost cistovníků v severněji položených areálech nejspíš může jejich nízká tolerance k chladnému klimatu. Současně však netrpí ani aridní podmínky s malým ši žádným vegetačním krytem. Houževnatým zástupcem je zejména zmíněný cistovník rákosníkový, jenž se vyskytuje napříč všemi uvedenými kontinenty, toleruje široký rozsah biotopů a je schopen přizpůsobit cykly hnízdění a přepeřování příslušným klimatickým podmínkám.^[12]

Cistovníkovití se živí především různými bezobratlými, někdy loví i menší obratlovce a příležitostně se přikrmují i plody, semeny, či dokonce nektarem. Hnízdí v kopulovitých či miskovitých hnízdech, někteří zástupci hnízda navíc obalují velkými listy, jež pospojují dohromady pomocí pavoučího hedvábí či rostlinných vláken. Toto chování je charakteristické například pro krejčiříky. U většiny druhů snůška činí 2 až 5 vajec, inkubační doba trvá 12 až 15 dní a mláďata se opeří za 13 až 16 dní. Vývoj mláďat bývá extrémně rychlý, pohlavní dospělosti mohou dosáhnout již necelé čtyři týdny po opuštění hnízda. Cistovníkovití většinou vytvářejí monogamní páry, někdy však bývají i polygynní, tj. jeden samec se páří s větším počtem samic. Některým hnízdním párům pomáhají příbuzní jedinci, tzv. „helpers“, a to zejména s obranou území.^[5]

Mezinárodní svaz ochrany přírody ke květnu 2024 hodnotil 138 druhů cistovníkovitých mezi málo dotčenými, 10 mezi téměř ohroženými, 6 mezi zranitelnými, 4 mezi ohroženými a 2 mezi kriticky ohroženými. K celkem 3 druhům chybí údaje a jejich stav ohrožení zůstává nejasný.^[13] Oba dva kriticky ohrožené druhy, krejčiřík mozambický (Artisornis moreaui) a prinie taitská (Apalis fuscigularis), mají společný omezený areál rozšíření v horských lesích Tanzanie a Mosambiku, respektive pohoří Taita Hills v Keni.^[5]

• DEL HOYO, J.; ELLIOTT, A.; CHRISTIE, D. A. Old World Flycatchers to Old World Warblers. Barcelona: Lynx Editions, 2006. (Handbook of the Birds of the World; sv. 11). ISBN 84-96553-06-X, ISBN 978-84-96553-06-4. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu cistovníkovití na Wikimedia Commons
• Taxon Cisticolidae ve Wikidruzích