Clam-Gallasův palác (Praha)

Clam-Gallasův palác v Praze
Nádvoří Clam-Gallasova paláce
Účel stavby
Městské sídlo rodu Clam-Gallasů
Základní informace
Sloh	Baroko
Architekti	Johann Bernhard Fischer z Erlachu
Výstavba	18. století
Materiál	Zdivo
Stavebník	Jan Václav z Gallasu
Další majitelé	Clam-Gallasové
Současný majitel	Hlavní město Praha
Pojmenováno po	Clam-Gallasové
Poloha
Adresa	Husova 158/20 Mariánské náměstí 158/3 Praha 1, Staré Město 110 00  Praha 1, Česko Česko
Ulice	Husova, Mariánské náměstí a Linhartská
Souřadnice	50°5′11,59″ s. š., 14°25′5,3″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	38155/1-2 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Clam-Gallasův nebo také Clam-Gallasovský palác je významná barokní palácová stavba v Praze na Starém Městě, situovaná ve významné centrální poloze na tzv. královské cestě. Palác má číslo popisné 158-I a tvoří blok na nároží ulice Husova (č.o. 20) a Mariánského náměstí (č.o. 3), u ústí ulice Linhartská. Z boční a zadní strany na něj navazují domy v Karlově ulici, na Malém náměstí a v ulici U Radnice.

Dějiny paláce

Středověk

Na místě jižní části paláce stával ve 14. století dům, přestavěný roku 1351 pro moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Po jeho smrti byl palác pronajímán pražským patricijům. Z původního domu se zachoval klenutý prostor sklepa (původně přízemí) v jižní části objektu. V 15. století patřil palác rodině zlatníka Otlína, proto byl nazýván Otlovský dům.^[1] Po majiteli z let 1499–1535 se dům nazýval Samuelovský.

Vrcholné baroko

Počátkem 17. století byl dům přestavěn na renesanční palác šlechtické rodiny Kinských, který po zavraždění Valdštejnova pobočníka Viléma Kinského v Chebu v roce 1634 císař zkonfiskoval a daroval císařskému generálovi Matyáši Gallasovi de Campo, pro kterého dům v letech 1685-1693 přestavěl Giacomo Antonio Canevalle v raně barokním slohu. Jeho vnuk Jan Václav z Gallasu v něm v letech 1690–1719 realizoval složitý architektonický projekt. Nejdříve přikoupil několik sousedních domů a parcel a na jejich místě dal vybudovat tříkřídlý barokní palác. Roku 1713 do Prahy povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Ten již roku 1714 dodal projekt (jehož výkresy a rytinu fasády později vydal knižně ve svazku svých návrhů). Stavba byla svěřena dvěma stavitelům, z nichž jménem je znám jen Tomáš Haffenecker. Současně byly zahájeny kamenické práce dvěma osově umístěnými mohutnými portály, s dvojicí gigantů (atlantů) a plastickými reliéfy Matyáše Brauna, kterými se palác řadí k nejpůsobivějším dílům pražského baroka. Vnitřek paláce je ukázkou velkolepého panského sídla svého budovatele. Palác byl v hrubé stavbě dokončen v roce smrti císařského diplomata a krátce neapolského místokrále, hraběte Jana Václava z Gallasu. Stavebník jej vybudoval jako symbol domácí reprezentace dvorské šlechty na nejvyšší úrovni bydlení vídeňského dvora.

Pozdní baroko a 19. století

Jeho dědicové, hlavně Filip Josef Gallas ve 20. letech 18. století, a nakonec Kristián Filip z Clam-Gallasu v závěru 18. století, dokončili vnitřní výzdobu a zařízení budovy, dali také upravit prostor soukromého divadla. V severním sousedství paláce stával gotický kostel Panny Marie Na louži s farou, farní školou a hřbitovem. Po jejich zrušení a zboření v roce 1791 byl areál paláce rozšířen o ohradní zeď do Mariánského náměstí a kašnu s nikou, do níž byla umístěna Prachnerova socha dívky, zvaná lidově Terezka. Část pozemku do poloviny 19. století zabírala Ringhofferova kotlárna.

Palác sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Gallasů (od roku 1757 Clam-Gallasů). Dále tu bylo jejich divadlo, plesové i koncertní sály, v nichž díky Kristiánu Kryštofovi z Clam-Gallasu (1771–1838) vystoupili například Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787, nebo Ludwig van Beethoven roku 1796. Tehdy byly interiéry prvního a druhého patra upraveny podle projektu Františka Hegera. Poslední úpravy v duchu druhého rokoka proběhly za Eduarda Clam-Gallase (1805–1891), který žil většinou ve Vídni, a proto palác pronajímal. K nájemcům patřili hrabě Hugo Wurmbrand, zemský advokát JUDr. Vilém Körbel nebo Německá technika.

20. století

Koncem roku 1918 bylo v budově umístěno první ministerstvo financí Československa. Roku 1945 byl palác znárodněn.

Současnost

Původní monumentální a reprezentativní pozdně barokní šlechtická rezidence od roku 1993 patří Magistrátu města Prahy. Po požáru Staroměstské radnice v květnu roku 1945 se zde usídlil Archiv hlavního města Prahy, jehož fondy, kanceláře i badatelny byly v letech 1990–2017 postupně zcela vystěhovány do nového areálu na Chodovci v Praze 4. Od roku 1993 se uskutečnila částečná rekonstrukce interiérů. Nyní magistrát plánuje druhou etapu obnovy;^[2] zatím tu pořádá různé kulturní a společenské akce, výstavy, odborné konference, ale i karnevaly a sály si lze najmout i pro privátní akce.

Architektura

Nynější podoba paláce pochází z let 1711–1715, kdy jeho tehdejší majitel rakouský diplomat hrabě Jan Václav z Gallasu hledal výraz pro reprezentaci českého patriota na nejvyšší úrovni soudobého stavitelství a oslovil jednoho z nejlepších evropských barokních architektů oné doby, Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Průčelí je omezeno úzkou ulicí, proto je členěno jen plochými rizality; bývá srovnáváno s klasicizující francouzskou architekturou Françoise Mansarta a přirovnáváno k dalšímu Fischerovu projektu, vídeňskému Zimnímu paláci Evžena Savojského. Sochařskou výzdobu obou osově symetrických portálů, stejně jako kašny a schodiště provedl Matyáš Bernard Braun se svou pražskou dílnou, kamenické práce vedl císařský dvorní kameník Giovanni Pietro della Torre.

Interiér

Jednotící ideou sochařské a malířské výzdoby je oslava síly, hrdinství a vzdělanosti majitelů. Sílu symbolizují sochařské práce: atlanti v průčelí nesoucí římsu portálu, s výjevy sedmi hrdinských činů Héraklových na soklech. Pohled průjezdem do 1. nádvoří uzavírá kašna s postavou Tritona s velkou mušlí v rukou. Je to dílo Matyáše Bernarda Brauna (kolem r. 1730), koncem 18. století upravené zídkou s mříží, na níž je emblém s iniciálami CCG Kristiána Clam-Gallase pod hraběcí korunkou. Hlavní schodiště má nízké schody, aby jimi návštěvníci mohli vyjet až do pater na koni.^[zdroj?] Bylo vybudováno v letech 1727–1729, balustráda a zábradlí jsou tesané z pískovce s reliéfy a vázami rovněž z Braunovy dílny. Na klenbě schodiště je vymalovaná freska Triumfu boha Apollóna ve slunečním voze s čtyřspřežím běloušů, který svým Světlem zahání mocnosti Temna a Času, představované třemi starci. Jde o dílo Carla Vincenza Carloneho a jeho dílny: perspektivními detaily architektury se na něm podílel jeho spolupracovník Gaetano Fanti, figury maloval Silvestro Fossati. Štukatury provedli Santino Bussi, G. G. Fiumberti a Rochus Bolla. Od Carla Carloneho jsou i malby bohů a bohyň na klenbách odpočívadel schodiště. Nejlepší práci Carlone odvedl ve dvou sálech 2. patra (tzv. piano nobile). V prvním vymaloval Shromáždění olympských bohů, které je variantou fresky provedené již předtím pro vídeňský palác Filipa Daun-Kinského. Druhý sál zdobí Korunování umění a věd: okřídlená Historie s knihou překonává čas reprezentovaný bohem Chronem, a na příkaz bohyně Athény je vyznamenána medailí na řetězu. Po stranách na obláčcích sedí alegorické postavy Malířství, Sochařství, Architektury, Hudby a Geometrie. Třetí freska v knihovně (později upravené na divadelní sál) představuje Nanebevzetí Ariadny a Jupiterův triumf nad giganty. Doprovází je Luna, Hélios a Hvězdy). Poslední malba zdobí Zrcadlový kabinet vedle knihovny ve druhém patře, sálek se štukováním a výzdobou ve slohu 2. rokoka z poloviny 19. století. Místnosti prvního patra jsou upraveny také rokokově.

Filmové místo

Prostory paláce se staly oblíbenou kulisou filmařů.

1993 Svatba upírů, Režie: Jaroslav Soukup

2022 Il Boemo, Režie: Petr Václav

Galerie

• 
  Slepý severní portál paláce v Husově ulici (pro symetrii fasády)
• 
  Erb na průčelí paláce
• 
  Kašna se sochou Tritona (atribut - mušle) od M. B. Brauna ve vnitřním nádvoří
• 
  Interiéry
• 
  Triumf Apollónův, nástropní malba nad schodištěm
• 
  Triumf Apollónův (detail fresky)
• 
  Interiéry
• 
  Mramorový sál
• 
  Supraporta s Venuší a amorem
• 
  Supraporta s maskaronem
• 
  Zámek dveří ve 2. patře s erbem Clam-Gallasů

Odkazy

Reference

Literatura

• KRUMMHOLZ, Martin; SVOBODA, Milan; KABELKOVÁ, Markéta, a kol. Clam-Gallasův palác – Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence. Clam-Gallasův palác, 30. 11. 2007–27. 1. 2008. Příprava vydání Martin Krummholz. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2007. 167 s. ISBN 978-80-86852-19-5. 
• POCHE Emanuel, PhDr., JANÁČEK Josef, PhDr., Prahou krok za krokem, nakl. ORBIS, edice Pragensie, r.v. 1963, str. 143, ilustroval Cyril Bouda, uspořádal prom. hist. Eduard Šimek
• HINTERKREUSER, Guido, Berlin-Wien-Prag, Andreas Schlüter, Johann Bernhard Fischer von Erlach und das Palais Gallas, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 59–75, ISBN 978-80-86852-30-0
• KRUMMHOLZ, Martin, Clam-Gallasův palác a jeho umělecký význam, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 77–89, ISBN 978-80-86852-30-0
• KONEČNÝ, Lubomír, Clam-Gallasův palác – emblematická architektura? Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 91–98, ISBN 978-80-86852-30-0
• POCHE, Emanuel - PREISS, Pavel: Pražské paláce. Praha : Odeon 1973, s. 56, 172-173.
• SEEGER, Ulrike, Městský palác prince Evžena ve Vídni jako možný vzor pro hraběte Jana Václava Gallase, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 109–124, ISBN 978-80-86852-30-0

Související články

• Clam-Gallasův palác (Vídeň)
• Královská cesta

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Clam-Gallasův palác na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Clam-Gallasův palác (Praha)
• Podrobnější informace na tiscali.cz
• Clam-Gallasův palác na hrady.cz