Claude Lanzmann

Claude Lanzmann
Narození	27. listopadu 1925 Bois-Colombes
Úmrtí	5. července 2018 (ve věku 92 let) 12. obvod
Místo pohřbení	Hřbitov Montparnasse
Alma mater	Condorcetovo lyceum Univerzita Tübingen
Povolání	novinář, spisovatel, filmový režisér, scenárista, francouzský odbojář, filmový producent, filmový scenárista, dokumentarista a režisér
Zaměstnavatel	European Graduate School
Ocenění	Verzetsprijs van de Stichting Kunstenaarsverzet (1993) čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1999) Goldener Ehrenbär (2013) velkokříž Národního řádu za zásluhy (2014) velkodůstojník Řádu čestné legie … více na Wikidatech
Choť	Judith Magre (1963–1971)[1] Angelika Schrobsdorff (od 1971)[1]
Partner(ka)	Simone de Beauvoirová (1952–1959)[2][3]
Příbuzní	Jacques Lanzmann a Évelyne Rey (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Lanzmann (27. listopadu 1925 Bois-Colombes – 5. července 2018 Paříž) byl francouzský publicista a režisér dokumentárních filmů.

Pocházel z rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy, jeho otec byl starožitníkem. Jeho mladší bratr Jacques Lanzmann (1927–2006) se stal úspěšným scenáristou a textařem. Doma se mu dostalo laické výchovy, přesto se jako student setkával s antisemitskými postoji. Za druhé světové války byl příslušníkem hnutí Résistance v oblasti Auvergne. Po válce vystudoval filosofii na univerzitě v Tübingenu, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně a na European Graduate School.

Publikoval jako externista v listech France-Soir a Le Monde. Byl milencem Simone de Beauvoir a spolupracoval s její společensko-kulturní revuí Les Temps modernes (od roku 1986 do své smrti byl jejím šéfredaktorem).^[4] Patřil k levicovým kruhům: podepsal Manifest 121 požadující odchod Francouzů z Alžírska, přátelil se s Frantzem Fanonem.

Na rostoucí antisionistické a antisemitské nálady v západoevropské společnosti reagoval v roce 1972 svým prvním filmem Pourquoi Israël.^[5] Jeho nejslavnějším dílem je Šoa, pojednávající o vyhlazování Židů v nacistickém Německu, jehož příprava mu zabrala jedenáct let a vznik financoval z vlastní kapsy.^[6] Film trvá devět a půl hodiny a neobsahuje žádné archivní záběry, režisér pouze nasnímal autentické výpovědi pamětníků z řad obětí i viníků.^[7] Také ve svých dalších filmech se Lanzmann zabýval obhajobou práva izraelského státu na existenci a zaznamenával vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Za svoji tvorbu obdržel v roce 1986 Čestného Césara a v roce 2011 se stal velkodůstojníkem Řádu čestné legie.

Filmografie

• Pourquoi Israël (1972)
• Šoa (1985)
• Tsahal (1994)
• Un vivant qui passe (1997)
• Sobibór, 14 octobre 1943, 16 heures (2001)
• Le Rapport Karski (2010)
• Poslední z nespravedlivých (2013)
• Napalm (2017)
• Čtyři sestry (2018)

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Claude Lanzmann na Wikimedia Commons
• Osoba Claude Lanzmann ve Wikicitátech
• Claude Lanzmann v Internet Movie Database (anglicky)