Colloredové

Colloredové z Wallsee
Země	Itálie Itálie České království České království Rakouské císařství Rakouské císařství
Tituly	1588 svobodní páni (Rakousko) 1591 svobodní páni von Wallsee (Říše) 1711 titul vysoce urozený (Hoch- und Wohlgeboren) 1724 hrabata (Říše) 1763 knížata – dědičný knížecí stav pro prvorozeného syna (České království) 1763 knížata – dědičný knížecí stav pro prvorozeného syna (Říše) 1825 titul Jasnost (Durchlaucht) POZNÁMKY: 1723 nejvyšší dědičný stolník Českého království 1737 přijetí do švábského kolegia říšských hrabat 1765 uherský inkolát 1777/1789 spojení jmen a erbů Colloredo-Mannsfeld, dědic titulu hrabě z Mannsfeldu 1861 dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Rok založení	11. století (v Čechách od 17. století)
Větve rodu	Colloredové Asquilinova († 1693) bernardovská mantovská († 1813/1815) česká († 1859) Weikardova
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Colloredové (později Colloredové z Wallsee^{[pozn. 1][pozn. 2]} a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války. Svůj původ odvozují od rodu pánů z Waldsee.

(c) iw3rua, CC BY-SA 3.0

Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Jeho synové Liebhard (Heliabordus / Liabordo) a Jindřich (Henricus / Heinrich) doprovázeli o několik let později římského krále Konráda II. při jeho cestě do Říma, kde byl v roce 1027 korunován papežem Janem XIX. císařem Svaté říše římské. Bratr Jindřich se vrátil s císařem do Německa, kde rodová větev pánů z Waldsee Reinprechtem a jeho dcerou Barborou (provdanou von Schaumburg) vymřela. Heliabordus zůstal v Itálii. V roce 1025 mu aquilejský patriarcha Poppo dal lénem místohrabství ve Furlansku s hradem Mels.^[3]

Glizojův syn Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) prodal na počátku 14. století Venzone, a jelikož v té době nevlastnil žádné sídlo, které by jeho rodině poskytovalo bezpečí, požádal patriarchu Ottobuona de Razzi o svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedaleko vsi Colloreda. Povolení obdržel 14. prosince 1303 pod podmínkou, že nový hrad (gossitudinis Domini Guilelmi in Villa Colloreto Domum) bude lénem kostela v Aquileji (Basilica di Santa Maria Assunta). Ves byla pravděpodobně pojmenována podle tehdejšího okolního lískového porostu a lískového houští (latinsky Coryletum).^[4][5]

Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod, aby jej odlišil od dosavadních větví se sídly na hradě Albana (Castello di Albana, nyní součást obce Prepotto)^[6] a hradě Prodolone (Castello di Prodolone),^[7] (nyní součást obce San Vito al Tagliamento).^[8] Následně pak existovaly tři rodové větve: Mels-Albana, Mels-Prodolone a Mels-Colloredo.^[9][10]

Asquino I., prvorozený syn Viléma (Guglielmo) visconta z Melsu a pána z Venzone a Colloreda, se oženil s Amorosou, dcerou Asquina z Varmo (Vildivar) a Persu.^{[pozn. 3]} Z manželství pošli 4 synové, z kterých zanechal potomstvo jen Nicolaus (r. 1385) a to syny: 1. Heinricha, 2. Johanna, 3. Adalricha a 4. Asquina II; Johann zemřel bezdětný, Heinrich měl syna Otu († bez potomků) a Wilhelma (Viléma) II., jehož syny byli Heinrich II. a Anton († bez potomků); Adalrichovým synem byl Nicolaus III., jehož syny byli Pantaleone II. (bezdětný) a Asquino II., který po sobě zanechal syny: 1. Fiorina († svobodný); 2. Jakoba († svobodný); 3. Nicolause II., jež měl syny Bertina a Aldigeria, přičemž Bertinův rod žil ještě po dvě generace, Aldigerio po sobě zanechal jen jednoho syna Anton II. († 1500 svobodný); 4. Johanna III., jehož potomstvo se během osmi generací rozrostlo do několika rodových větví a kolem roku 1700 Ludvíkem IV. vymřelo po meči. Ludvíkova dcera Maria Josepha Colloredo se provdala za Norberta Ernesta hraběte Liebsteinsky z Kolowrat;^[11] 5. Friedricha II., jehož potomstvo získalo statky jejich příbuzných pánů z Waldsee, šlechtické hodnosti, privilegia a zřídilo si sídlo v Rakousku a Čechách.^[12]

Z manželství Friedricha II. pošli synové: 1. Johann Baptist, jehož syn Vicardo zemřel bezdětný († 1568); 2. Ludwig, který měl dva syny: Thomase a Augustina (oba svobodné); 3. Johann III., jehož syn Anton IV. nezanechal potomky; 4. Friedrich III., který byl r. 1511 zavražděn (Savorgnan) a jehož syny byli: 1. Hieronymus I. († svobodný); 2. Johann V. († svobodný); 3. Mario, který byl r. 1586 hejtmanem Gemony (nyní Gemona del Friuli) a zanechal po sobě syny: 1. Hieronyma II.; 2. Livia; 3. Sillu; 4. Fulvia; 5. Friedricha IV.; 6. Lelia; 7. Ludvíka II. († 1598).^[12]

Tři ze synů Maria (Marzio) z Colloreda dosáhli na rakouském dvoře významného postavení: 1. Fridrich IV., komorník císaře Ferdinanda I. a vyslanec na anglickém dvoře královny Alžběty, jež získal léno Dobra (Schönfeld, též Dobrovo) se vsí Flojanou (Bertoldsdorf, též Fojana, Fleana) a Cosarnem (nyní Kozarno); 2. Lelio, rytíř a komtur Maltézského řádu a kapitán kavalérie; 3. Ludvík II., ministr císaře Rudolfa II.; přičemž Ludvík II. a jeho bratr Lelio byli přijati do šlechtického stavu v hodnosti svobodných pánů na Gorizii (Görz) a uznáni se všemi privilegii potomky pánů z Waldsee. Císař Rudolf II. dne 19. března 1588 Fridrichovi, Leliovi a Ludvíkovi a všem ostatním členům z větve Asquina šlechtický stav potvrdil a dekretem z 31. července 1591 jim udělil dědičný titul říšských svobodných pánů (barona) s predikátem z Waldsee a potvrdil užívání tohoto rodového erbu.^{[13][pozn. 4]}

Ludvík III. hrabě z Colloreda a Waldsee (1631–1693), syn Jeronýma IV. (1582–1638), se 20. srpna 1661 oženil s Marií Susannou Eleonorou hraběnkou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704). Z manželství pošla jediná dcera Marie Josepha Antonie hraběnka z Colloreda a Waldsee (15. červenec 1672–1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Philippa knížete de Montecuccoli (1662–1698).^[15] Manželství zůstalo bezdětné.

Marie Josepha Antonie kněžna de Montecuccoli zdědila v roce 1673 po svém otci hraběti Ludvíku III. Colloredovi z Waldsee česká panství Dymokury a Smidary, dům ve Vídni a na předměstí zahradu. Po soudní při (1701–1704) musela část dědictví postoupit příbuznému Jeronýmovi IV. z Vicartovy větve. Fideikomisní panství Opočno a Počernice, dolnorakouské alodiální panství Staatz se dvorcem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a Velim (Föllim, nyní část obce Poysdorf) tak obdržel Jeroným IV. hrabě z Colloreda a Waldsee (1674–1726). Kamilovi IV. (1712–1797) z Bernardovy větve odkázala po otci zděděná léna Dobra (německy Schönfeld, italsky Dobra, slovinsky Dobrovo, nyní Občina Brda) a Floyana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, slovinsky Fojana, nyní Občina Brda), která Kamil kvůli dluhům prodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi.^[16]

Jeroným /Girolamo IV. Colloredo z Waldsee (1674–1726), syn Ferdinanda /Federica (1635–1689),^[17] přeložil sídlo své rodiny do Rakouska a Čech, v roce 1723 získal se svým bratrem Rudolfem (1676–1750) dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka (jídlonoše) Českého království (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a stal se zakladatelem knížecí linie Colloredo-Mansfeld. S chotí hraběnkou Janou Karolínou Kinskou (1675–1755)^[18] měl čtyři syny: Karla, rytíře a komtura Řádu německých rytířů, čestného majitele a plukovníka rakouského pěšího pluku, polního maršálka a zplnomocněného ministra v Rusku, Anglii a Flandrech; Filipa, klerika, jež zemřel v 19 letech v Římě; Antona, velkopřevora v Čechách, vrchního majitele rakouského pěšího pluku a maršála císařovny Marie Terezie a Rudolfa Josefa I.

Rudolf Josef I., rytíř zlatého rouna, skutečný tajný rada a konferenční ministr, nejvyšší komoří, dědičný nejvyšší zemský stolník v Čechách a říšský vicekancléř byl 29. prosince 1763 povýšen do říšského knížecího stavu s titulem urozeného pána a 24. prosince 1764 mu byl knížecí titul udělen dědičně v primogenituře. S chotí Marií Gabrielou ze Starhembergu měl čtyři syny: Hieronyma, salcburského knížete-arcibiskupa, vicekancléře Svaté říše římské a vyslance u Svatého stolce; Josefa, rakouského polního maršála; Václava, komtura Řádu německých rytířů, rakouského polního maršála a ministr války; a Františka Gundakara, říšského vicekancléře a vrchního komisaře u Říšské soudní komory a který se oženil s hraběnkou Maria Isabellou z Mansfeldu.^[19]

• 12. květen 1623: císař Ferdinand II. udělil titul „Wohlgeboren“ (Vysokorodný) Leliovi, Jeronýmovi a Rudolfovi z Colloreda
• 10. května 1624: císař Ferdinand II. povýšil do hraběcího stavu Rudolfa a Jeronýma z Colloreda hrabata z Waldsee a pány z Dobry (Schönfeld /Dobrovo) a Flegny (Flojana/Bertoldsdorf)
• 12. července 1646: český inkolát pro hraběte Horáce II. z Colloreda (1568–1646)
• 20. března 1666: moravský inkolát v panském stavu pro Ludvíka III. z Colloreda hraběte z Waldsee († 1693)
• 14. září 1671: český inkolát pro Ferdinanda (1635–1689) a Mikuláše z Colloreda hraběte z Waldsee
• 7. prosince 1694: český inkolát pro hraběte Jeronýma IV. z Colloreda (1674 - 1726)
• 27. února 1711: udělení titulu urozený pán (Hochwohlgeboren) bratrům Jeronýmovi IV. (1674–1726) a Rudolfovi (1676–1750) hrabatům z a na Colloredu, svobodným pánům z Waldsee, Opočna, Tloskova (Floskau) a Stožce (Staatz)
• 27. května 1715: moravský inkolát v panském stavu pro Jeronýma IV. hraběte z a na Colloredu (1674–1726)
• 24. prosince 1763: udělení říšského knížecího stavu a titulu urozeného pána, knížecí stav dědičný v primogenituře pro Rudolfa Josefa I. hraběte zu Colloredo (1706–1788)^[13]

Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Zemřel při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.

Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (1585–1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal natrvalo.

V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.

Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundakar I. (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.

Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (1842–1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.^[20][21]

Část rodiny se po roce 1918 vystěhovala do USA. Franz Ferdinand Colloredo-Mansfeld (1910–1944) se roku 1941 přihlásil jako dobrovolník do britské armády a roku 1944 padl jako stíhač RAF.

V září 1939 se Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) připojil k Národnostnímu prohlášení české šlechty, stejně jako jeho synové Josef (1910–1990), Jeroným (1912–1998) a Weikhard (1914–1946, ten se zúčastnil už první deklarace 17. září 1938).^[22] V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší.

Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.

Letecký pohled na zámek Dobříš a přilehlý rybník

Brána zámku Dobříš

Majetek Colloredo-Mannsfeldů; přírodní rezervace Hradec

Dobříš, rybník Papež, součást majetku

Hájovna Jelení Palouky u Malého Chlumce

Zámek Opočno, bývalé rodové sídlo, dnes předmětem restitučního sporu

Rodný dům Františka Kupky, dnes české sídlo Kristiny Colloredo-Mansfeld

Členové rodu v současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě také v Česku žije Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949), a sice právě na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví. Dobříšské pozemky byly vydány stejným dílem Jeromovi a jeho sestřenici Kristině, dceři Josefa Colloredo-Mansfelda († 1990) v roce 2006. V dobříšském zámku dnes sídlí dvě muzea a hotel s restaurací.^[23]

Rod uplatňoval restituční právo na zámek Zbiroh. Zámek byl Jeromovi Colloredo-Mansfeldovi vrácen již v roce 1990, ten jej však vzápětí prodal zpět českému státu.

O někdejší majetek opočenské větve rodu se vedou vleklé restituční spory. V roce 1991 byly Kristině Colloredo-Mansfeldové a jejímu bratranci Jeronýmovi v restituci vráceny lesy a nemovitosti s výjimkou opočenského zámku. Právě ten je od té doby předmětem restitučního sporu, který je veden ve dvou soudních procesech: jednak o zámek samotný, který skončil roku 2020 u Ústavního soudu a o rok později u Evropského soudu pro lidská práva, oba soudy rozhodly ve prospěch českého státu. Druhý proces, o mobiliář zámku Colloredo-Mansfeldové v roce 2023 vyhráli, ale stát se nejspíše odvolá. Dále roku 2000 bylo Colloredo-Mansfeldům navráceno 68 obrazů ze zámecké expoxice. ^[24]

Byli spojeni s Černíny z Chudenic, Auerspergy, Mansfeldy, Kolowraty, Collalty (et San Salvatore).

Původní erb hrabat z Colloreda byl štít v jehož černém poli bylo stříbrné břevno, později na břevno přidali císařského orla. Jako knížata pozměnili svůj znak, který byl čtvrceným štítem s původním znakem uprostřed. Do jednotlivých částí umístili erby dalších rodů.

• 
  Colloredo 1906
• 
  Knížata Colloredo
• 
  Colloredo-Mansfeld
• 
  Colloredo-Mansfeld
• 
  Colloredo-Mansfeld
• 
  Palác Colloredo-Mansfeld

Rodina knížat a hrabat Mansfeldů, případně rodu Mansfeld-Fondi se původně psala s jedním n. U příležitosti sňatku Františka Gundakara Colloreda (1731–1807) s Marií Isabelou Mansfeldovou, poslední příslušnicí rodu, byla v roce 1789 vyhotovena listina o sjednocení jména Colloredo-Mannsfeld, v níž bylo jméno Mansfeld chybně uvedeno se dvěma n. Přestože se jednalo o zjevnou chybu, od té doby je jediná oficiální a správná verze Mannsfeld.

Existuje ovšem jedna výjimka. Josef III. (1910–1990) se s ohledem na historickou pravdu začal psát s jedním n a tak to také zanesl v emigraci do svých dokumentů. Proto se také jeho dcera Kristina, která se po rozvodu vrátila k dívčímu příjmení, píše Colloredo-Mansfeldová s jedním n. Kromě ní a jejích potomků se všichni členové rodu píší Colloredo-Mannsfeld.^[25]

• Ludvík z Colloreda
• Lelius z Colloreda, syn Ludvíka
• Jeroným z Colloreda (1582–1638), komoří a polní maršál-poručík, syn Ludvíka
• Rudolf z Colloreda (1585–1657), polní maršál a velkopřevor řádu maltézských rytířů, syn Ludvíka
• Ludvík III. z Colloreda-Waldsee († 1693), polní důstojník, syn Jeronýma
• Jan Baptista II. z Colloreda (1598–1649), rakouský a benátský vojevůdce, polní maršál
• Jan Baptista z Colloreda († 1729), císařský vrchní dvorní maršálek (29. 8. 1726 – 12. 4. 1729)
• Kamil z Colloreda (1712–1797), zakladatel české větve rodu
• Jeroným z Colloreda (1674–1726), nejvyšší maršálek císařského dvora, habsburský guvernér v Miláně, moravský zemský hejtman, nejvyšší dvorský sudí Českého království
• Rudolf Josef I. z Colloreda (1706–1788), 1. kníže, říšský vicekancléř
• Jan Baptista František z Colloreda (1731–1815)
• František de Paula z Colloreda-Waldsee (1799–1859) rakouský diplomat, vnuk Jana Baptisty Františka

• Karel Ludvík z Colloreda (1698–1767), zakladatel mantovské větve rodu
• Karel Boromejský z Colloreda (1718–1789), zemský komtur Řádu německých rytířů ve Vídni
• Antonín Teodor z Colloreda (1726–1811), arcibiskup olomoucký
• Jeroným z Colloreda (1732–1812), kníže-biskup salcburský
• Josef z Colloreda (1735–1818), rakouský dvorský válečný rada
• František de Paula Karel z Colloreda (1736–1806), císařský ministr pro vnitřní záležitosti
• Václav Josef z Colloreda (1738–1822), rakouský polní maršál
• Filip z Colloreda-Melsu (1778–1864), místodržitel řádu maltézských rytířů

• František de Paula Gundakar I. z Colloreda-Mannsfeldu (1731–1807), 2. kníže, říšský vicekancléř, syn Rudolfa Josefa
• Rudolf Josef II. z Colloreda-Mannsfeldu (1772–1843), 3. kníže, skutečný první nejvyšší císařský hofmistr
• Jeroným VI. z Colloredo-Mansfeldu (1775–1822), polní podmaršálek (něm. Feldmarschall-Leutnant)
• Ferdinand z Colloredo-Mannsfeldu (1777–1848), rakouský politik a podnikatel
• František de Paula Gundakar II. z Colloreda-Mannsfeldu (1802–1852), 4. kníže, polní podmaršálek
• Josef I. František Jeroným z Colloredo-Mannsfeldu (1813–1895), 5. kníže, státník
• Jeroným VII. Ferdinand Rudolf Colloredo-Mannsfeld (1842–1881), politik, v letech 1875–1879 ministr zemědělství Předlitavska, později předák Strany ústavověrného velkostatku na Říšské radě
• Josef II. z Colloredo-Mannsfeldu (1866–1957), 6. kníže, c. k. rytmistr
• Hieronymus (Jeroným) VIII. Colloredo-Mannsfeld (1870–1942), námořní kapitán, doživotní ústřední ředitel všech colloredovských majetků v Československu
• Franz Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1910–1944), přihlásil se jako dobrovolník do britského letectva (RAF), kde působil jako stíhač
• Josef III. Colloredo-Mansfeld (1910–1990), 7. kníže, signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939, majitel statku Opočno, otec Kristiny
• Hieronymus (Jeroným) IX. Colloredo-Mannsfeld (1912–1998), 8. kníže, signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939, majitel statku Zbiroh
• Weikhard Colloredo-Mannsfeld (1914–1946), aktér a signatář Prohlášení české šlechty ze září 1938 a září 1939, majitel statku Dobříš
• Friedrich Colloredo-Mannsfeld (1917–1991), profesor literatury a historie
• Kristina Colloredo-Mansfeldová (* 1940), malířka, podnikatelka a žadatelka o restituci zámku Opočno
• Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949), 9. kníže, podnikatel, jediný přímý mužský potomek české větve rodu

• 
  Hrabě Rudolf z Colloreda (1585–1657)
• 
  Jeroným Colloredo-Waldsee (1674-1726)
• 
  Hrabě Jeroným z Colloreda (1732–1812), poslední kníže-biskup salcburský
• 
  František de Paula Gundakar z Colloreda-Mannsfeldu (1731–1807)
• 
  Kníže Josef Colloredo-Mansfeld (1813–1895)
• 
  Hraběnka Colloredo-Mannsfeld, od Philipa Alexia de László, 1913

• ZECHOVSKÁ, Markéta. Současné šlechtické rody pohledem médií (1990–2011). Dvě sondy: Colloredo-Mansfeldové a Kinský. Liberec, 2013 [cit. 2021-03-11]. 184 s. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. Vedoucí práce PhDr. Milan Svoboda, PhD.. Dostupné online.
• HOŘEJŠ, Miloš. Podnikatel z donucení? Podnikatelské aktivity Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda (1866–1957). Vydala Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě jako spis OU č. 176/2008. Výstup z mezinárodní konference Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. 2008, roč. Nobilitas in historia moderna, první ročník, s. 137–159. Dostupné online. 
• ZBORANOVÁ, Veronika. Obrazová sbírka šlechtického rodu Colloredo-Mansfeld na zámku Opočno se zaměřením na barokní neapolskou malbu. Brno, 2006 [cit. 2021]. 87 s. Diplomová práce. Seminář dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.. Dostupné online.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Colloredové, s. 34–35. 

• Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Colloredové na Wikimedia Commons
• Stránky rodu Colloredo-Mansfeld
• Historie rodu Archivováno 7. 6. 2011 na Wayback Machine. na hejkalkovo.opocno.sweb.cz
• Colloredové, Modrá krev, Česká televize
• Genealogie na stránkách Libro d'Oro della Nobiltà Mediterranea