Convair F-106 Delta Dart

F-106 Delta Dart
F-106A při odpalu střely AIR-2 Genie
Určení	záchytný stíhač
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Convair General Dynamics
První let	26. prosince 1956
Zařazeno	červen 1959
Vyřazeno	srpen 1988 (ANG)
Uživatel	USAF
Vyrobeno kusů	342 (2 prototypy, 277 F-106A, 63 F-106B)
Cena za kus	4,7 milionu $
Vyvinuto z typu	Convair F-102 Delta Dagger
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Convair F-106 Delta Dart byl americký záchytný stíhací letoun, schopný provozu za každého počasí. Letoun, vyrobený v sérii 340 kusů, nebyl nikdy bojově nasazen.

Firmě Convair byl vývoj nového stíhacího letounu pro protivzdušnou obranu USA zadán v lednu 1949 s tím, že do služby by typ měl vstoupit v roce 1954. Jelikož se však ukázalo, že letoun, který by plně splňoval armádní požadavky, nemůže být dokončen včas, vyvinul Convair nejprve zjednodušený typ Convair F-102 Delta Dagger. Výkonnější a dokonalejší verze byla dále vyvíjena pod názvem F-102B. Výsledný letoun se však od původního F-102 lišil natolik, že dostal zcela nové typové označení F-106 Delta Dart.

Vývoj letounu se stal předmětem sporů o financování v kongresu. Původně odpůrci projektu požadovali zastavení buď programu F-102B, anebo programu, ze kterého později vznikl typ McDonnell F-101 Voodoo. Projekt se podařilo zachránit za cenu zmenšení počtu objednaných kusů z původních 1000 na konečných 340. K prvnímu letu prototypu (číslo 56-451) došlo 26. prosince 1956 ze základny Edwards s pilotem R. L. Johnsonem. Od dubna 1957 pokračovaly testy v kalifornské poušti Mojave na zkušební základně Edwards AFB u Los Angeles. Letoun byl během služby několikrát modernizován a byl používán až do roku 1988.

Do sériové výroby se dostala jen jednomístná stíhací verze F-106A (227 kusů) a dvoumístná verze F-106B (63 kusů), jejíž zálet byl proveden 9. dubna 1958. Zdokonalená varianta F-106C vznikla jen jako přestavba dvou kusů F-106A a poté byl projekt, společně s dvoumístnou variantou F-106D, zrušen. Také verze F-106E a F-106F nebyly realizovány. Sériová výroba skončila 29. prosince 1960. Ještě v roce 1961 vznikla rozsáhle modernizovaná verze F-106X, zamýšlená jako konkurence typu Lockheed YF-12, ale vývoj se nedostal dále, než byla stavba makety pro zkoušky v aerodynamickém tunelu.

Jednalo se o dolnoplošník s trojúhelníkovou nosnou plochou. Letoun měl bezocasou konfiguraci a jeho svislá ocasní plocha měla na rozdíl od typu F-102 useknutou horní část a u jejího kořene byla rozevíratelná aerodynamická brzda. Podvozek byl příďový, přičemž přední noha měla zdvojená kola a zadní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu letounu. Letoun mohl nést dvě přídavné nádrže. Pohonnou jednotkou se stal proudový motor s axiálním kompresorem Pratt & Whitney J75 ve verzích J75-P-9 a J75-P-17. Starší letouny měly na palubní desce kruhové přístroje, zatímco novější série dostaly modernější přístroje v podobě svislých stupnic.

Letoun byl prošpikovaný elektronickými systémy. Ke komunikaci s pozemním zabezpečením používal spojovací systém Datalink. Byl vybavený radiolokátorem, přičemž centrem jeho řízení palby a navedení byl systém Hughes M-1. Díky propojení s pozemními středisky byla práce pilota velice usnadněna a systém mu dodával informace o všech důležitých parametrech k zachycení nepřátelských letounů. Naopak později vedlo rušení systému Datalink k tomu, že byl letoun velice náročný na obsluhu.

Výzbroj letounu byla umístěna v trupové pumovnici a skládala se obvykle ze čtyř řízených střel AIM-4 Super Falcon a jedné neřízené střely AIR-2A Genie s jadernou hlavicí (alternativně se mohlo jednat i o čtyři Super Falcony bez Genie či dvě Genie bez Super Falconů). U střely Super Falcon byly používány verze AIM-4F s poloaktivním radiolokačním zaměřováním a AIM-4G s infračerveným samonaváděním. Od roku 1972 byl do strojů novějších sérií montován šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan.

K operačním jednotkám se první kusy letounu dostaly v květnu roku 1959, první jednotkou s F-106 se stala 539. FIS. V témže roce 15. prosince vytvořil major Joseph W. Rogers nový světový rychlostní rekord s F-106A, když nad základnou Edwards dosáhl rychlosti 2455,736 km/h.

Jednotka 498. FIS na Geiger AFB ve státě Washington se pak stala první operační jednotkou se stroji Delta Dart. Postupně je používalo 21 squadron USAF a 6 squadron americké národní gardy. První jednotkou ANG se 3. dubna 1972 stala Montana Air National Guard, následovaná leteckými gardami států Kalifornie, Floridy, Massachusetts, Michiganu a New Jersey. 15. prosince 1959 dosáhl major Joseph W. Rogers na Delta Dartu rychlostního rekordu 2455,79 km/h.

Přesto, že letouny F-106 sloužily na základnách v USA, Aljašce, Kanadě, Islandu a krátce i v Německu na základně Hahn (během cvičení Cold Fire 75) a Jižní Koreji na Osan AFB a uvažovalo se o jejich nasazení ve Vietnamu, nebyly nikdy bojově nasazeny. V průběhu 70. let byl typ nahrazován novými letouny F-15 Eagle a letouny byly postupně přeřazovány k národní letecké gardě, kde zůstaly v provozu až do 20. dubna 1988. Piloti tvrdili, že se s Delta Darty létalo skvěle.

Několik kusů F-106B používala NASA pro zkoušky různých pohonných jednotek a atmosférických jevů.

Od roku 1986 bylo 192 strojů přeznačeno na QF-106A a přestavěno firmou Sperry na rádiem řízené bezpilotní terče. Poslední z nich byl zničen roku 1998.

• F-102B: Původní označení letounu F-106A.
• F-106A: Jednomístný záchytný stíhač pro každé počasí.
• F-106B: Dvoumístná cvičná verze. Původně byla označena TF-106A.
• NF-106B: Označení pro dva stroje F-106B dočasně použité NASA jako pokusné pro výzkum počasí a blesků.
• F-106C: Nerealizováno, pouze dva prototypy byly přestavěny z verze F-106A. Varianta měla mít zdokonalený trup, nový radar a výkonnější motor.
• F-106D: Nerealizováno
• F-106E: Nerealizováno
• F-106F: Nerealizováno
• F-106X: Nerealizováno, pouze maketa

• Osádka: 1
• Rozpětí: 11,67 m
• Délka: 21,55 m
• Výška: 6,19 m
• Nosná plocha: 61,52 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 11 029 kg
• Vzletová hmotnost: 14 280 kg
• Max. vzletová hmotnost: 17 779 kg
• Profil křídla: NACA 0004-65 mod root and tip
• Zero-lift drag coefficient: 0,083
• Štíhlost křídla: 2,1
• Plošné zatížení: 255 kg/m²
• Poměr tahu k hmotnosti: 0,71
• Lift-to-drag ratio: 12,1
• Pohonná jednotka: 1× proudový motor Pratt & Whitney J75-17 s přídavným spalováním
  • Tah pohonné jednotky: 109 kN

• Maximální rychlost: 2455 km/h
• Dostup: 17 374 m
• Stoupavost: 202 m/s
• Dolet: 2897 km
• Přeletový dolet: 4345 km

• 1 × šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan ráže 20 mm
• 4 × raketa AIM-4 Falcon, obvykle 2× AIM-4F a 2× AIM-4G, plus 1× AIR-2A Genie s jadernou hlavicí

• POKORNÝ, Pavel. Convair F-106 Delta Dart. HPM. 1993, roč. III, čís. 2, s. 11–16. ISSN 1210-1427. 
• DONALD, David. Vojenské proudové letouny. 1. vyd. Praha: Svojtka&Co., 1998. ISBN 80-7237-135-5. S. 40 a 41. 
• DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 142 až 145. 
• NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. 
• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 114. 
• NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Americké stíhací letouny. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Convair F-106 Delta Dart na Wikimedia Commons
• Galerie Convair F-106 Delta Dart na Wikimedia Commons
• (česky) Podrobná historie typu na Military.cz
• (anglicky) F-106 Delta Dart Ultimate Interceptor, by Pat's World
• (anglicky) Kamufláže letounu Convair F-106 Delta Dart Archivováno 15. 6. 2015 na Wayback Machine.
• (anglicky) Fotogalerie letounu Convair F-106 Delta Dart