Cung-tu

Cung-tu (čínsky pchin-jinem zǒngdū, znaky zjednodušené 总督, tradiční 總督) byla vysoká úřední funkce v administrativě mingské a čchingské Číny, tj. od 15. do začátku 20. století. Úřad vznikl v 15. století, když mingští císaři začali vysílat ad hoc jmenované hodnostáře do regionů a pověřovali je „celkovým dohledem“, cung tu, nad určitými záležitostmi, podle okolností hospodářskými či vojenskými. V čchingském období, od poloviny 17. století, se pověřenci cung-tu stali generálními guvernéry s převážně vojenskými pravomocemi. Byli nadřazeni provinčním guvernérům sün-fu a stáli v čele jedné nebo více provincií.

V letech 1519–1551 byli velitelé cung-tu přejmenováni na cung-č’ (čínsky pchin-jinem zǒngzhì, znaky zjednodušené 总制, tradiční 總制). Neformálně byli nazýváni č’-tchaj 制臺, č’-ťün 制軍, č’-sien 制憲 nebo č’-fu 制府.[1]

V říši Ming – nejvyšší velitelé

Pověřenci cung-tu byli příležitostně jmenovaní zmocněnci ústřední vlády podřízení císaři, vyslaní do regionů obvykle k řešení vojenských problémů zpravidla přesahujících jednu provincii.[2]

Vysíláni byli od poloviny 15. století, koncem století jich přibylo a v 16. století se stali poměrně běžnými.[2] Tak roku 1441 byl ministr vojenství Wang Ťi vyslán do Jün-nanu a s titulem cung-tu ťün-wu (总督军务)[3] pověřen celkovým řízením vojenských operací proti Lu-čchuanu,[4] nebo roku 1452 Wang Ao dohlížel na vojska v provinciích Kuang-tung a Kuang-si (dohromady zkráceně nazývaných Liang-Kuang). Nankingští ministři vojenství dostávali titul nejvyšší velitel metropolitní posádky cung-tu ťing-š’ (總督京師).[1] Někdy cung-tu řešili hospodářské záležitosti, tak od roku 1451 byl úřad velitele operací spojených s dopravou rýže vybrané na daních po Velkém kanálu do Pekingu a údržbou kanálu pojmenován cchao-jün cung-tu (漕運總督). Úřad trval do roku 1905.[5]

Od roku 1469 byl úřad cung-tu Liang-Kuangu obsazován víceméně trvale. Vznikla také funkce cung-tu pro „tři velitelství“ v Šen-si. Další cung-tu byli jmenováni různě případ od případu ve střední a jižní Číně,[1] například v letech 1554–1555 nankingský ministr vojenství Čang Ťing velel armádám v šesti pobřežních provinciích jihovýchodu, kompetence jeho nástupců byla však omezena na Nan č’-li, Če-ťiang a Fu-ťien.

Nejvyšší velitelé cung-tu byli nejvýše postavení úředníci v provinciích, podléhali jim velcí koordinátoři sün-fu a stáli nad běžnou provinční a místní administrativou.[1] Mívali titul ministra nebo náměstka ministra vojenství a současně vysoké funkce v kontrolním úřadu. Dohlížel-li nejvyšší velitel cung-tu na více provincií, měl zpravidla pro svou sídelní provincii i titul velkého koordinátora sün-fu.[2] Neměli vlastní úřad, k nezbytnému zpracování dokumentů si proto za své peníze najímali soukromé tajemníky mu-fu.[2]

V říši Čching – generální guvernéři

Správní obvody generálních guvernérů cung-tu v 19. a na počátku 20. století, regiony spravované generálními guvernéry jsou žluté, ostatní území říše Čching červené

V říši Čching byl generální guvernér cung-tu stálým úřadem, jehož nositelé měli hlavní druhou (2a) úřední hodnost. Drželi současně titul nejvyššího kontrolora. Někdy dostali i titul ministra vojenství, pak měli vedlejší první (1b) hodnost.[2] Podřízení byli přímo císaři, resp. státní radě ťün-ťi-čchu.[1]

Čchingští cung-tu byli nejvýše postavenými úředníky provinční správy, kterým podléhala celá provinční administrativa v čele s guvernéry provincií sün-fu, řídícími civilní správu svěřené provincie (v jejímž čele stál provinciální správce pu-čeng-š’ a provinční soudce an-čcha-š’)[6] Ve své sídelní provincii obvykle vykonávali i funkci provinčního guvernéra sün-fu.[2]

Generální guvernéři cung-tu řídili jednu nebo více provincií, v 19. století se jejich počet stabilizoval na osmi, kteří spravovali regiony[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge – a universal guide for China studies [online]. Rev. 2016-6-23 [cit. 2017-11-15]. Kapitola zongdu 總督, governor-general. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 534. 
  3. ↑ GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. Heslo Chu Ch'i-chen, s. 290. (anglicky) 
  4. ↑ TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 305–342, na s. 315. (anglicky)
  5. ↑ Theobald. Rev. 2015-12-21 [cit. 2017-11-15]. Kapitola caoyun zongdu 漕運總督, Director-general of Grain Transport. 
  6. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 74. 

Literatura

  • GUY, R. Kent. Qing Governors and their Provinces: The Evolution of Territorial Administration in China, 1644–1796. Seattle: University of Washington Press, 2010. ISBN 978-0-295-99018-7. (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. 

Média použitá na této stránce

Qing viceroys.png
Autor: SY, Licence: CC BY-SA 4.0
Map of viceroys in Qing Dynasty of China