Dělostřelectvo

Britští dělostřelci během bitvy u Gallipoli (1915)

Dělostřelectvo (zastarale artilerie, z latinského ars tollendi – umění v házení) je druh vojska zajišťující hlavní palebnou podporu na bojišti. Hlavňové dělostřelectvo představují děla (kanóny a houfnice) a minomety, zatímco raketové dělostřelectvo je vyzbrojeno raketami odpalovanými z raketometů. Dělostřelecké zbraně se dále dělí na tažené, samojízdné (tažená děla s pomocným motorem) a samohybné.[1]

Obranné dělostřelectvo

Na tuto kapitolu jsou přesměrována hesla obranné dělostřelectvo a dělostřelecká obrana.

Kromě mobilního dělostřelectva existuje i poziční, tedy obranné dělostřelectvo: Místo pohyblivých lafet používá pevně ukotvéné, proto mívá i větší ráže a dostřel. Historicky šlo například o obranu přístavů (Například silná turecká palebná postavení byla namířená na moře, Arabové je však obešli po poušti a dobyli, jak je zmíněno v příběhu Lawrence z Arábie;) nebo nějak jinak strategických míst, například horských sedel jako průchodů přes hory. (Např. italskofrancouzské pomezí, kde na vrcholku dosud stojí kanón z první světové války.)

Konstrukčně obdobná byla lodní děla moderních bitevních lodí: Původně připevněná k lodi pak po jejím poškození stále byla cenná, bylo možno je přesunout na břeh a používat i dále, pro místní obranu a ostřelování projíždějících nepřátelských lodí, prodlužovat tak jejich trasy nebo jim úplně zamezit průjezd.

Palebné postavení

Na tuto kapitolu jsou přesměrována hesla palebné postavení a palpost.

I pevná děla stále mají svůj rozsah možných pohybů a z toho vyplývající ostřelované palebné pole: Kromě náměru do výšky jimi lze v omezeném úhlu otáčet i do stran. S příchodem letectva a bombardovacích útoků vznikla potřeba palebných postavení typicky před městy, tzv. protiletecké obrany, která používá rychlopalná děla s vysokým, téměř až svislým náměrem: Extrémním (a sebezničujícím) případem pak mohla být i její přehradná palba bez míření, s upřednostněním rychlosti a množství před přesností.

Palebné pole

Na tuto kapitolu jsou přesměrována hesla palebné pole, dopadová plocha a cílová plocha.

Azimutem, náměrem, sílou nálože a hmotností projektilu je dán dostřel děl a celková ostřelovaná oblast, tedy palebné pole: Co se vystřelí také někam dopadne, bez ohledu, zda šlo zásah cíle, anebo ne. Obzvláště pro nepřímou palbu je typické, že ostřelovaná oblast a palebné postavení nesouvisejí, na mapě se ani nedotýkají. Například naše dřívější dělostřelecké cvičiště a letecká střelnice ve výcvikovém prostoru Jince v Brdech se z palebného postavení střílelo na až šest různých cílových ploch.

Historie

Historické dělo na lafetě
Historická děla (do 1900)

Dělostřelectvo se na bitevních polích začalo objevovat společně s nástupem těžších palných zbraní. Nejstarší známá děla pocházejí z Číny (dynastie západní Sia) ze 13. století, v Evropě se začala objevovat až za stoleté války, nejstarší zpráva pochází z roku 1356, kdy bylo použito děla při obraně města Breteuil. Většího významu děla nabyla během 15. století. kdy došlo k jejich rozdělení na kanóny, moždíře a houfnice. Nejstarší děla byla zpravidla malá, málo přesná a nepříliš účinná. Větší děla se užívala při dobývání pevností, jejich obsluha byla zdlouhavá a dělostřelcům při ní hrozilo velké nebezpečí, protože nezřídka docházelo k roztržení hlavně. Výbuch roztrženého děla se stal příčinou smrti i pro několik panovníků, jako byl skotský král Jakub II. nebo barmský král Alaungpaja. Zpočátku se děla uplatňovala hlavně při obraně a obléhání pevností, polní dělostřelectvo se poprvé objevilo během husitských válek, kdy se většinou uplatňovalo ve spojení s vozovou hradbou. Od 16. století se pak rozšířily pojízdné lafety tažené koňmi a polní dělostřelectvo se, vzhledem ke specifice obsluhy, přepravy i účinku děl, začalo vyčleňovat jako samostatná armádní složka společně s pěchotou a jízdou, toto dělení si udrželo svou platnost až do 1. světové války. Svůj význam si dělostřelectvo udrželo i průběhu 20. století, kdy se jako nový typ vyvinulo protiletadlové dělostřelectvo. V moderním vojenství dělostřelectvo působí hlavně jako podpora ostatních armádních složek.

Přestože byla tažená děla v průběhu studené války většinou nahrazena samohybnými zbraněmi, stále si udržela místo ve výzbroji moderních armád. Jejich výroba, údržba a provoz jsou levnější a navíc mohou být snáze dopravena po moři a vzduchem, a to i do míst nepřístupných těžší technice. Moderní tažená děla mohou být rychle nasazena do akce, ale na rozdíl od samohybných děl jsou zranitelnější nepřátelskou palbou. Dělostřelecké baterie mohou být odhaleny a zaměřeny téměř s prvním výstřelem, proto potřebují vypálit a potom se rychle přesunout, aby se vyhnuly odpovědi ze strany nepřítele.[2]

Odkazy

Reference

  1. VISINGR, Lukáš. Zbraně 21. století. Praha: Mladá fronta, 2009. ISBN 978-80-204-1986-6. Kapitola 5.4 Dělostřelectvo, s. 75–78. 
  2. Zbraně 20. století. Praha: Ottovo nakladatelství, 1997. ISBN 80-7181-200-5. Kapitola Dělostřelectvo, s. 29–33. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Artillery (Nouveaau Larousse,c. 1900) DSCN2829.jpg
Autor: Sokoljan2, Licence: CC BY-SA 4.0
History and 19th Century artillery
60 pounder Cape Helles June 1915.jpg
A British 60 pounder Mk I battery in action on a cliff top at Cape Helles, Gallipoli, possibly in June 1915. The unit might be the 90th Heavy Battery, Royal Garrison Artillery, located forward of Hill 114. The gun has the inscription "Annie" painted on the barrel. IWM caption : A 60-pounder battery in action on a cliff top. Right to left: Ron Hilyard (sitting down), Fred Garland (sitting down), Horrie Veivers (standing), Bill Lamprill (standing with shell), Alf Easther (standing next to gun), Tom Gaston (sitting with shell), Frank Lynch (on knee behind gun), Charles Geard (standing), Angus Suthers (standing), Joe Beckworth (standing) ,Herb Silcock(?)