Dánská gramatika

Dánská gramatika je popis mluvnického systému dánštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Během historického vývoje proběhla v dánské mluvnici mnohá zjednodušení, související se ztrátou koncovek. Minimální ohýbání (flexe) dává současné dánštině převažující charakter analytického jazyka.

Pokud se při skloňování nebo časování připojují koncovky, jsou vždy silně redukované a nepřízvučné. Z tohoto důvodu mohou ze samohlásek obsahovat pouze redukované /e/, vyslovované jako [ə].

Dánština gramaticky rozlišuje dva rody: společný (commune, utrum) a střední (neutrum).

Rod mužský (masculinum) a ženský (femininum) splynuly ve spisovném jazyce dohromady a až na výjimky se nerozlišují. (Zůstávají zachovány v některých nářečích. V jiných nářečích naopak rody zanikly úplně.)

Ve 3. osobě jednotného čísla se ve společném rodě existují 3 osobní zájmena:

• han – on; pro osoby a živé bytosti mužského rodu;
• hun – ona; pro osoby a živé bytosti ženského rodu;
• den – ono; pro věci, které patří gramaticky do společného rodu.

Rozlišuje se zde tedy kategorie osoby (han/hun) a neosoby (den).

Pro střední rod se používá zájmeno det.

Podobně jako jiné germánské jazyky má dánština člen určitý a neurčitý.

Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a et (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinde – (jedna) žena, en mand – (jeden) muž, et barn – (jedno) dítě.

Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu. Většinou má v jednotném čísle tvar -en (společný rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -ne (oba rody).

Příklady:

• by – byen – byer – byerne (město);
• kvinde – kvinden – kvinder – kvinderne (žena);
• hus – huset – huse – husene (dům);
• barn – barnet – børn – børnene (dítě).

Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přesouvá se člen ve tvaru den, det, de před toto přídavné jméno a připojený člen odpadá (na rozdíl od příbuzné norštiny a švédštiny):

• den store by – (to) velké město,
• det gamle hus – (ten) starý dům,
• de unge kvinder – (ty) mladé ženy.

Skloňování podstatných jmen je v dánštině poměrně jednoduché. Aglutinačním způsobem se ke kmeni podstatného jména připojují koncovky v následujícím pořadí:

• kmen – množné číslo (-0 / -e / -er) – určitý člen (-en / -et / -ne) – genitiv (-s)

Podstatné jméno může mít celkem 8 různých tvarů.

Nejčastější koncovkou množného čísla je -er. Jednoslabičná jména buď přijímají koncovku -e, nebo jsou bez koncovky. Následující tabulka uvádí příklady nejčastějších způsobů tvoření množného čísla.

Původní germánský systém čtyř pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ) se v dánštině zredukoval na dva pády: nominativ a genitiv. Zbylé dva pády byly nahrazeny základním pádem, nominativem. Vztahy mezi větnými členy se vyjadřují pomocí pevného slovosledu a předložek.

Genitiv se tvoří připojením koncovky -s ke kterémukoliv tvaru podstatného jména, včetně tvarů s určitým členem:

Genitiv má téměř výhradně přivlastňovací funkci: Christians bil = Christianovo auto

Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. V jednotném čísle je ve společném rodu bez koncovky. Ve středním rodu přibírá obvykle koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:

• en dyr bil = nějaké drahé auto
• et gammelt hus = nějaký starý dům
• dyre biler = drahá auta
• gamle huse = staré domy

Shoda s podstatným jménem v rodě a čísle se uplatňuje také, pokud je přídavné jméno součástí přísudku:

• Bilen er gammel. = To auto je staré.
• Huset er gammelt. = Ten dům je starý.
• Husene er gamle. = Ty domy jsou staré.

Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen), přivlastňovacími zájmeny a genitivem. Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:

• den gamle båd = ten starý člun
• de gamle både = ty staré čluny
• det gamle huset = ten starý dům
• de gamle huse = ty staré domy
• vores gamle hus = náš starý dům
• Peters gamle bil = Petrovo staré auto

Komparativ (2. stupeň) se tvoří příponou -ere a superlativ (3. stupeň) příponou -(e)st:

• hurtig – hurtigere – hurtigst = rychlý – rychlejší – nejrychlejší

Tvary komparativu jsou nesklonné. Superlativ se většinou pojí s určitým členem. V takovém případě tvoří určitý tvar, v němž připojuje koncovku -e:

• den hurtigste bil = nejrychlejší auto
• ti verdens største lande = deset největších zemí světa

V přísudku se superlativ používá v neurčitém tvaru:

• Rusland er størst. = Rusko je největší.

V mnoha případech (například u slov latinského a řeckého původu) se používá opisné stupňování pomocí mere (více) a mest (nejvíce):

• intelligent – mere intelligent – mest intelligent = inteligentní – inteligentnější (více inteligentní) – nejinteligentnější (nejvíce inteligentní)

Pojmenování desítek v dánštině, na rozdíl od jiných germánských jazyků, vychází z dvacítkové soustavy (podobně jako např. ve francouzštině). Například pojmenování číslovky 50 (norsky femti, švédsky femtio) je halvtred-s(inds-tyve) = 2½ x 20. Obdobným způsobem se odvozují další názvy desítek kromě 30 a 40.

U číslovek 21–99 předcházejí jednotky desítkám: toogtyve (slož. to-og-tyve) = dvaadvacet.

Dánská slovesa se podle způsobu časování dělí na slabá a silná. Kromě toho existují slovesa způsobová a nepravidelná.

Dánská slovesa svými tvary vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). Slovesa pro tyto kategorie nemají zvláštní tvary, nepřijímají žádné osobní koncovky.

Infinitiv má většinou koncovku -e nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa a končí jinou samohláskou. Často před ním ve větě bývá částice at:

• at tale – mluvit, at købe – koupit, at tro – věřit, at skrive – psát, at finde – najít

Přítomný čas většiny sloves (kromě způsobových) přijímá koncovku -(e)r:

• jeg taler – mluvím, vi køber – kupujeme, du tror – věříš, han skriver – (on) píše, jeg finder – nacházím

Minulý čas (préteritum) se u slabých sloves tvoří koncovkou -ede nebo -te. Silná slovesa jsou zpravidla bez koncovky a mění kmenovou samohlásku. Některá však přijímají navíc koncovku -t:

• jeg talede – mluvil jsem, jeg købte – koupil jsem, jeg troede – věřil jsem, jeg skrev – psal jsem, jeg fundt

Jednoduchý minulý čas vyjadřuje skončené děje, které nemají dosah do přítomnosti:

• Svend boede i Danmark i 20 år. – Svend bydlel v Dánsku 20 let. (Už tam nebydlí.)

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har/er + příčestí minulé. Vyjadřuje děje, které započaly v minulosti a přetrvávají do přítomnosti, případně svými důsledky ovlivňují přítomnost.

• Svend har boet i Danmark i 20 år. – Svend bydlí v Dánsku (už) 20 let. (Stále tam bydlí.)

Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří havde/var + příčestí minulé. Vyjadřuje minulé děje, které skončily před jinými ději v minulosti. Často se používá v časové souslednosti:

• Hon troede, at han havde købt en ny bil. – Myslela si, že si koupil nové auto.

Většina sloves má v perfektních časech pomocné sloveso have (mít). Avšak některá slovesa, která neváží předmět, zejména ta, která vyjadřují pohyb nebo změnu, mají pomocné sloveso være (být):

• han er død – zemřel

Pro vyjádření budoucnosti používá dánština několik různých způsobů, které se liší postojem mluvčího k budoucímu ději. Neutrální je použití přítomného času spolu s časovým určením, které se vztahuje k budoucnosti:

• Jeg kommer kloken fem. – Přijdu v pět hodin.

Další možností je budoucí čas, který se tvoří buď skal + infinitiv, nebo vil + infinitiv. Pomocné sloveso skal odkazuje na děje, které je možné vůlí ovlivnit, nebo také vyjadřuje povinnost. Sloveso vil vyjadřuje přání, ale také se vztahuje k dějům, které mluvčí ovlivnit nemůže:

• Vi skal gå til Århus til jul. – Na Vánoce pojedeme do Århusu.
• Det vil regne på lørdagen. – V sobotu bude pršet.
• Jeg skal gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (musím)
• Jeg vil gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (chci)

Budoucí děje, které není možné ovlivnit, se též hovorověji a bez modálního zabarvení (vil – chci) vyjadřují vazbou kommer til at + infinitiv:

• Du skal tage varmt tøj, ellers kommer du til at fryse. – Měl by sis vzít teplé oblečení, nebo zmrzneš.
• Det kommer til at regne i morgen. – Zítra bude pršet.

Rozkazovací způsob (imperativ) pro 2. osobu jednotného i množného čísla je shodný s kmenem slovesa. Pokud infinitiv končí -e, tato koncovka v imperativu odpadá. Infinitiv zakončený jinou samohláskou je shodný s imperativem:

• (at) vente (čekat) – vent! (čekej! čekejte!)
• (at) sove (spát) – sov! (spi! spěte!)
• (at) gå (jít) – gå! (jdi! jděte!)

V dánštině se důsledně rozlišuje podmiňovací způsob (kondicionál) přítomný a minulý.

Přítomný kondicionál se tvoří skulle + infinitiv nebo ville + infinitiv:

• Han ville komme. – Přišel by.
• Vi skulle ikke tale om det. – Neměli bychom o tom hovořit.

Minulý kondicionál vyjadřuje nesplnitelnou podmínku. Tvoří se skulle/ville + have/være + příčestí minulé:

• Jeg ville have gjort det. – Byl bych to udělal.
• Vi skulle have sagt det til hende. – Měl jí to říct.
• I skulle være rejst til København, ikke til Odense. – Měli jste jet do Kodaně, ne do Odense.

Významový rozdíl mezi pomocnými způsobovými slovesy skulle a ville je podobný jako u skal a vil v budoucím čase. Použití pomocného slovesa have nebo være v minulém kondicionálu se řídí stejnými pravidly jako při tvoření perfekta.

Trpný rod (pasivum) se tvoří buď opisně, nebo připojením koncovky -s (s-pasivum).

Opisné pasivum se tvoří spojením slovesa blive (stát se) nebo være (být) a příčestí minulého/trpného. Sloveso blive vyjadřuje samotný děj (dějové pasivum), zatímco være vyjadřuje výsledek děje (stavové pasivum):

• Der blev fundet en bombe. – Našla se tam (byla tam nalezena) bomba. (dějové pasivum)
• Borgen blev bygget på 13-tallet. – Hrad byl postaven ve 14. století. (dějové pasivum)
• Husene er bygget. – Domy jsou postavené. (stavové pasivum: Byly postaveny v minulosti a stále stojí.)

Příčestí je v těchto konstrukcích nesklonné a není v mluvnické shodě s podmětem.

S-pasivum je formálnější něž opisné pasivum. Koncovku -s lze teoreticky připojit ke všem slovesným tvarům, omezuje se však na infinitiv a přítomný čas (odpadá koncové -r). Méně často se použije v préteritu. (Na rozdíl od švédštiny, kde je s-pasivum běžné a používá se ve všech možných tvarech.) Příklady:

• Hårdkogte æg koges i 9–10 minutter. – Vejce natvrdo se vaří 9–10 minut.
• Pære eller æbler kan tilsættes. – Mohou se přidat hrušky nebo jablka.

S-tvary kromě pasiva mají ještě další použití:

• deponetní slovesa – slovesa ve tvaru pasiva, avšak s významem činného rodu (aktiva), např. findes (nacházet se, vyskytovat se), trives (cítit se dobře, dařit se, prosperovat);
• reciproční slovesa – slovesa vyjadřující vzájemnost, např. mødes (sejít se, setkat se).

U těchto sloves se koncovka -s na rozdíl od pasiva připojuje ve všech časech a způsobech:

• Jeg har mødtes med en pæn pige. – Setkal jsem se s pěknou dívkou. (perfektum)

Příčestí přítomné se tvoří pravidelně koncovkou -ende. Je nesklonné. Používá se buď jako přídavné jméno, nebo ve funkci přechodníku:

• den elskende mor – milující matka
• et menneskeædende uhyre – příšera požírající lidi
• Han gik syngende ned ad gaden. – Šel ulicí zpívaje.

Příčestí minulé/trpné se jednak používá při tvoření perfekta a trpného rodu, jednak jako přídavné jméno.

Tvoří se koncovkou -et nebo -t. Tvary následující sloveso jsou nesklonné:

• Nøglerne blev fundet. – Klíče byly nalezeny. (srovnej dále)

Pokud se příčestí použije jako přídavné jméno v přívlastku, tvoří množné číslo a určitý tvar připojením koncovky -ede nebo -te u slabých sloves a u většiny silných sloves -ne. U části silných sloves je též možný tvar pro společný rod (jednotné číslo) s koncovkou -en:

• en funden nøgle – (nějaký) nalezený klíč
• den fundne nøgle – (ten) nalezený klíč
• fundne nøgler – nalezené klíče
• en elsket kvinde – milovaná žena
• elskede kvinder – milované ženy
• et elsket barn – milované dítě
• mit elskede barn – moje milované dítě
• et byggt hus – postavený dům
• byggte huse – postavené domy

Základní pořadí členů jednoduché věty s podmětem a předmětem je Subject–Verb–Object.^[1] Dánština je však zároveň V2 jazyk, což znamená, že Sloveso musí být ve větě vždy na druhé pozici. Dánský gramatik Paul Diderichsen^[2] zavedl rozdělování vět na pole, pomocí kterých lze popsat přesun určitých větných členů před sloveso (do „základního“ pole) pro dosažení různých pragmatických efektů. Větný materiál obsazující pozici před slovesem obvykle musí mít nějakou pragmatickou funkci, zpravidla jde buď o novou informaci nebo větné téma. Neexistuje žádné pravidlo, že podmět musí být před slovesem, ale protože podmět je často tématem, podmět často před slovesem je. Pokud se jakýkoli větný materiál, které není podmětem, objeví před slovesem, je podmět odsunut za sloveso a pořadí větných členů bude VSO.^[3]

• Peter (S) så (V) Jytte (O): „Peter viděl Jytte“

ale

• I går så (V) Peter (S) Jytte (O): „Včera Peter viděl Jytte“

Pokud ve větě není žádný pragmaticky vyznačený člen, který by zaujal pozici před slovesem (například pokud všechna informace je nová), pozice je obsazena prázdným podmětem „der“.^[4]

• der kom en pige ind ad døren: , „Do dveří vešla dívka“

Haberland popisuje základní pořadí složek hlavní věty pomocí osmi pozic:^[3]

Pozice 0 není vlastně součástí věty a může obsahovat pouze větné konektory (například spojky nebo citoslovce). Pozice 1 může obsahovat jakékoli složky věty. Pozice 2 může obsahovat pouze hlavní sloveso. Pozice 3 je pozice podmětu, pokud není přemístěn na pozici 1. Pozice 4 může obsahovat pouze jednoduchá adverbia a negaci. Pozice 5 je pro nefinitní slovesa, například pomocná. Pozice 6 je pozice přímého a nepřímého předmětu, a pozice 7 je pro složité adverbiální složky.^[3]

Otázky s tázacími slovy se tvoří jinak než zjišťovací otázky. Tázací slovo je vždy před slovesem bez ohledu na to, zda má funkci podmětu, předmětu nebo příslovečného určení. V zjišťovacích otázkách je pole před slovesem prázdné, takže věta začíná slovesem.

Wh-otázka:

• hvem så hun?: koho viděla ona, „Koho viděla?“
• så hun ham?: viděla ona jeho?, „Viděla ho?“

Vedlejší věty mají jinou strukturu než hlavní věty. Ve vedlejších větách je před slovesem podmět a lehký adverbiální materiál (například negace).^[5] Větné komplementy začínají částicí at ve „spojovacím poli“.

• Han sagde, at han ikke ville gå: on řekl, že on ne chtěl jít, „Řekl, že nechtěl jít“

Vztažné věty jsou vyznačeny relativním členem som nebo der, který zaujímá pozici před slovesem:

• Jeg kender en mand, som bor i Helsingør:^[6] „Znám muže, který žije v Helsingøru“

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Danish language na anglické Wikipedii.

• BECKER-CHRISTENSEN, Christian, 2010. Dansk syntaks. [s.l.]: Samfundslitteratur. 
• DIDERICHSEN, Paul, 1974. Elementær dansk grammatik. 2. vyd. København: Gyldendal. 
• JENSEN, T. J., 2011. Ordstilling i ledsætninger i moderne dansk grammatik. Ny Forskning i Grammatik. Roč. 18, s. 123–150. 
• HABERLAND, Hartmut. The Germanic Languages. [s.l.]: Routledge, 1994. (Routledge Language Family Descriptions). Dostupné online. ISBN 978-0-415-28079-2. JSTOR 4176538. Kapitola 10. Danish, s. 313–349. 

• Norská gramatika
• Švédská gramatika
• Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

• BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7. 
• Kolektiv autorů. Gramatika současné dánštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2017. 176 s. ISBN 978-80-7508-279-4. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dánská gramatika na Wikimedia Commons