Dánština

Dánština (dansk)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Dánsko, Faerské ostrovy, Grónsko, Šlesvicko-Holštýnsko
Počet mluvčích	5,5 milionu
Klasifikace	Indoevropské jazyky Germánské jazyky Severogermánské jazyky Východní skandinávština Dánština
Písmo	Latinka
Postavení
Regulátor	Dánský jazykový ústav (Dansk Sprognævn)
Úřední jazyk	Dánsko, Grónsko, Faerské ostrovy, oficiálně uznáván jako jazyk minority v Německu
Kódy
ISO 639-1	da
ISO 639-2	dan (B) dan (T)
ISO 639-3	dan
Ethnologue	DNS
Wikipedie
da.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dánština, (dánsky dansk) je severogermánský jazyk, kterým hovoří okolo 5,5 milionu lidí, a to především v Dánsku. Početné jazykové menšiny žijí v severoněmecké spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, na Faerských ostrovech a v Grónsku. Je blízce příbuzná s norštinou a švédštinou, s nimiž je do jisté míry vzájemně srozumitelná.

Dánština se od ostatních skandinávských jazyků začala oddělovat kolem roku 1000 a v porovnání s nimi prošla největšími změnami. V období Hansy, která založila pobočky i v Dánsku, převzala z dolnoněmčiny celou řadu slov, a to nejenom slovník oborů a řemesel, které přišly s Hansou do Dánska (jakož i do celé Skandinávie), ale dolnoněmecká slova pronikla až do základního slovníku. Během jazykového vývoje se značně zjednodušila gramatika, především skloňování a časování. Současná dánština má převažující charakter analytického jazyka.

Dánština je indoevropský jazyk, který patří do severogermánské větve germánských jazyků. Spolu se švédštinou a bokmålem (jedna z variant norštiny) se řadí mezi východoskandinávské jazyky, zatímco norština (resp. varianta označovaná jako nynorsk), faerština a islandština se řadí mezi západoskandinávské. Toto rozdělení vyplývá z fonologických rozdílů, které mají základ již v době nářečního štěpení staré severštiny. Ve východoskandinávských jazycích například zanikly původní dvojhlásky, zatímco západoskandinávské jazyky tyto dvojhlásky zachovaly.

Jiné rozdělení řadí dánštinu spolu se švédštinou a norštinou mezi kontinentální skandinávské jazyky, které mají v současnosti charakter analytických jazyků. Ostrovní skandinávské jazyky (faerština, islandština) si uchovaly charakter flektivních jazyků.^[1]

Nejvýznamnější fonetické charakteristiky dánského jazyka jsou tyto:

• a se většinou vyslovuje [æ]: panamakanal [pænæmækænæl].

• r se vyslovuje uvulárně, čili vzadu u čípku, při čemž se na konci slabiky vokalizuje, čili předchozí samohláska se vyslovuje otevřeněji: Der løber en løber. [dea lø'ba en løba] 'Tam běží nějaký běžec.'

• Neznělé souhlásky p, t, k, které byly následovány samohláskami, se změnily v znělé, např.: ikke 'ne' ['egə], købe 'koupit' (srov. no. kjøpe, šv. köpa), sætte 'posadit' [sedə].

• g mezi vokály se vyslovuje jako [j] anebo odpadá: pige 'holka' [pijə], uge 'týden' [uə].

• Intervokalické a koncové d se vyslovuje téměř stejně jako anglické th, při čemž se však jazyk nasadí na dolní zubní řadu, např.: rød grøde med fløde ‚červená krupičná kaše se šlehačkou‘ [Røð gRøðə með fløðə] (na srovnání norsky: rød grøte med fløte [rø grøtə me fløtə]); hvad 'co' [vað].

• Koncové kdysi plné vokály nahradila schwa. Srov. šv. krona 'koruna' - pl. kronor [kruna, krunur] = dán. krone, pl. kroner [kRonə, kRona].

• V hláskovém systému hraje důležitou roli ráz (stød [stø'ð]), který je v češtině známý např. mezi dvěma hláskami e ve slově neexistuje. V dánštině se však ráz vyskytuje uvnitř slov, a to mnohdy v jednoslabičných. Má fonematický charakter, tj. rozlišuje významy, např.:

hun [hun] 'ona' ≠ hund [hu'n] 'pes',

løber [løba] 'běžec' ≠ løber [lø'ba] 'běží',

annen [ænn] 'jiný' ≠ anden [æn'n] 'kachna'.

Gramatická struktura dánštiny je podobná norštině a švédštině, především norštině, resp. její spisovné variantě bokmål, což vyplývá ze skutečnosti, že Norsko bylo od roku 1380 do roku 1814 pod dánskou vládou a dánština tam byla po celou dobu úředním a spisovným jazykem. Bokmål byl kodifikován na základě jazyka dánsko-norského.

V morfologii dánštiny došlo během historického vývoje ke značným zjednodušením (zejména ohýbání), což jí v současnosti dává charakter analytického jazyka.

V dánštině došlo ke splynutí mužského a ženského rodu, moderní dánština má 2 rody – společný a střední.

Z původního systému 4 pádů se u podstatných jmen zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. Syntaktické vztahy se vyjadřují pomocí předložek.

Jako ve všech skandinávských jazycích se určitý člen připojuje v podobě koncovky k podstatnému jménu:

1. - mand „muž“ → manden „(ten) muž“
2. - pige „holka“ → pigen „(ta) holka“
3. - hus „dům“ → huset „(ten) dům“

Množné číslo

1. - mænd „muži“ → mændene „(ti) muži“
2. - piger „holky“ → pigerne „(ty) holky“
3. - huse „domy“ → husene „(ty) domy“

Množné číslo končí většinou na -er, přičemž některá slova přehlasují kmenovou samohlásku: tand 'zub' → tænder 'zuby'. Ojediněle dochází k nepravidelnostem, např.: barn 'dítě' → børn 'děti'.

Jednoslabičná neutra a některá jednoslabičná maskulina mají většinou v množném čísle -e:

• hus 'dům' → huse 'domy',
• brev 'dopis' → breve 'dopisy',
• hest 'kůň' → heste 'koně'.

Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu jednotného čísla (jako v současné islandštině).

• at bo 'bydlet' - jeg bor 'bydlím',
• at tale 'mluvit - vi taler 'mluvíme'.

Jako všechny germánské jazyky rozlišují i skandinávské jazyky slabá a silná slovesa:

Slabá slovesa

• at bo 'bydlet' – (pres.) bor – (pret.) boede – (part. perf.) boet,
• at huske 'vzpomínat si' – huskede – husket,
• at købe 'koupit' – købte – købt.

Silná slovesa

• at se 'vidět' – ser – så – set,
• at få 'dostat; smět' – får – fik – fået,
• at trække 'táhnout' – trækker – trak – trukket.

Přídavná jména mají určitý a neurčitý tvar.

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem a při používání bez členu. Ve středním rodě přibírá přídavné jméno koncovku -t (tento tvar často funguje i jako příslovce). V množném čísle mají koncovku -e. Např.:

• en dyr bil '(nějaké) drahé auto',
• et gammelt hus '(nějaký) starý dům',
• skittent vand 'špinavá voda',
• røde klær 'červené šaty'.

V určitém tvaru se připojuje koncovka -e v obou rodech v jednotném i množném čísle. Určitý tvar se používá s určitým členem (den pro společný rod, det pro střední rod, v množném čísle pro oba rody de [di:]), který v tomto případě stojí před přídavným jménem. Připojený člen přitom odpadá. Např.:

• den dyre bil '(to) drahé auto',
• det gamle hus (ten) starý dům',
• de røde klær '(ty) červené šaty'.

Některá adjektiva se neskloňují: bra 'dobrý', moderne 'moderní', tilfreds 'spokojený', stakkars 'ubohý' aj.

Přídavné jméno se přizpůsobuje podstatnému jménu i v přísudkové pozici:

• Bilen er dyr. 'Auto je drahé.'
• Bilerne er dyre. 'Auta jsou drahá.'
• Huset er gammelt. 'Dům je starý.'
• Husene er gamle. 'Domy jsou staré.'

Dánština používá anglickou abecedu bez písmene Q. Navíc obsahuje následující písmena, která se umísťují v tomto pořadí na konec abecedy:

• æ Æ
• ø Ø
• å Å

Písmena c, w, x, z se vyskytují jen ve slovech přejatých (např. cykler, česky cyklista). Na rozdíl od češtiny je spřežka ch – která se v dánštině vyskytuje jen v cizích slovech – chápána jako dvě písmena c a h a je řazeno v abecedě mezi ce a ci.

V běžném hovoru Dánové používají nářečí, která se rozdělují do 3 základních skupin:

• ostrovní nářečí (ømål) – oblast ostrovů Sjælland, Fyn, Lolland, Falster a Møn; zahrnují nářečí hlavního města Kodaně, z něhož vychází základ spisovné dánštiny (rigsdansk);
• jutská nářečí (jysk) – oblast Jutského poloostrova; dále se dělí na západní, východní a jižní;
• bornholmské nářečí (bornholmsk) – ostrov Bornholm; jediný zástupce východánských nářečí, kterými se v minulosti hovořilo také v jižních provinciích Skandinávského poloostrova předtím, než připadly Švédsku.

Důležitým rozlišujícím rysem nářečí je přítomnost rázu. Většina nářečí má ráz. Bez rázu jsou nářečí na jihu země. Část těchto nářečí má melodický přízvuk (jako švédština a norština), který je v korelaci s rázem v jiných nářečích.

Nářečí se liší také počtem mluvnických rodů. Některá nářečí mají dva rody (společný a střední) jako spisovná dánština. Část nářečí však zachovává systém tří rodů (mužský, ženský a střední). Nářečí na západě země rody vůbec nerozlišují.

Nářečí na západě a jihu Jutska také nemají připojený určitý člen. Ten vždy stojí před podstatným jménem, např. æ hus – spisovně huset (ten dům).

• BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
• Skautrup, Peter: Det danske sprogs historie. København 1944

• Dánsko. Jazyk. In Ottův slovník naučný VII, pp. 13 – 14
• Blanka Kirsteinová, Blanka Borg: Dánsko-český slovník; Dansk-Tjekkisk ordbog, Leda, 1999, ISBN 80-85927-55-1
• Petr Kurfürst: Dánský slovník; Tjekkisk ordbog, Nakladatelství – Forlaget V RÁJI, 2000, ISBN 80-85894-72-6
• Dánsko-český slovník online

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dánština na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo dánština ve Wikislovníku
• Kategorie Dánština ve Wikislovníku
• Anglické stránky o dánské gramatice
• Stručná česko-dánská konverzace volně k vytištění – můžete si ji také online nakombinovat s některým z dalších 45 jazyků