Dénkart

Dénkart, „Akta náboženství“, je středoperský text z přelomu 9. a 10. století shrnující zarathuštrickou nauku, morálku, historii a literaturu. Dílo má podobu kompilace a s jeho tvorbou začal na počátku 9. století Áturfarnbag, poté v ní pokračoval jeho syn Zardošt a nakonec bylo prakticky dokončeno Áturpátem, synem Hémétovým. K poslední redakci pak došlo v 10. století. Původně se skládal z devíti knih, první dvě a počátek třetí se však ztratily. Podle Philippa Gignouxe je Dénkart primárně dílem apologetickým, reagujícím na sílící tlak islámu a zároveň sloužící k zachování toho nejvýznamnějšího z posvátných textů.[1][2]

Obsah

Třetí kniha obsahuje více než čtyři sta kapitol, z nichž některé jsou velmi krátké, různého obsahu, například o kosmogonii, manželství mezi blízkými příbuznými, handarzech nebo medicíně. Nemají žádnou zjevnou koncepci s výjimkou polemického zaměření proti „špatným náboženstvím“, explicitně manicheismu a judaismu, z důvodů opatrnosti však není mezi nimi přímo zmiňován islám. Zároveň však obsahuje polemiku zpochybnění některých muslimských konceptů: Mohameda jako „pečeti proroků“, modloslužebnictví a víry ve věčný pobyt v pekle. Čtvrtá kniha ještě více postrádá jasný záměr, zaobírá se například původem Ameša Spentů, rolí perských králů jako obránců zarathuštrismu, spekulacemi o času, osudu a svobodné vůli, ale také hudbou nebo vědami. Tyto knihy obsahují také dvě podání o historii textu a rukopisů Avesty.[2][1]

První část páté knihy má podobu odpovědí Áturfarnbaga na otázky konvertity, týkajících se především Zarathuštrova života a poselství, hlavních principů zarathuštrické víry, rituálního očištění, zásad stravování nebo například manželství. Má výrazně nacionalistický charakter a vyjadřuje naději na obnovení vlády zarathuštrismu v Íránu. Druhá část obsahuje třicet tři otázek jistému křesťanovi týkající se metafyziky, povahy předávání zjevení nebo například správného provádění kultu. Šestá kniha je kolekcí handarzů, ponaučení mudroslovného rázu.[2]

Kniha sedmá obsahuje Zarathuštrův životopis, ale zaobírá se také událostmi budoucími, například příchodem sóšjansů. Kniha osmá obsahuje souhrn obsahu Avesty v její sasánovské podobě, ale také pasáže o trestním a zemědělském právu. Kniha devátá je svého druhu zandem – komentářem k obsahu Avesty z předchozí knihy, především k třem nejvýznamnějším modlitbám: Ahuna vairja, Ašem vohu a Jenhé hátam.[2]

Sepsání Avesty

Dílo obsahuje například dvě verze o sepsání Avesty. Podle první, uvedené v třetí knize, dal Avestu sepsat král Vištásp, přičemž prvopis nechal uložit do své pokladnice a kopii do archivu. Jeden z rukopisů pak měl nechat Alexandr Makedonský spálit a druhý přeložit do řečtiny, z ostatních se měly zachovat jen fragmenty. Ty pak byly na příkaz prvního sasánovského krále Ardašíra I. sebrány a doplněny knězem Tansarem. Podle druhé verze, uvedené v knize čtvrté, nechal Vištásp sebrat texty Avesty a dva rukopisy byly pořízeny na příkaz Dareia III. K sebrání fragmentů mělo dojít postupně, měl jej provést arsakovský král Valgaš,[pozn. 1] kněz Tansar a velekněz Áturpát, syn Mahrespendův. Nakonec měl král Husrav II. nechat provést novou redakci Avesty a Zandu. [1]

Odkazy

Poznámky

  1. míněn je zjevně jeden z parthských králů jež nesli jméno Val(a)gaš, řecky Vologaisés

Reference

  1. a b c KLÍMA, Otakar. Dějiny avestské, staroperské a středoperské literatury. In: Jan Rypka. Dějiny perské a tádžické literatury. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. S. 30.
  2. a b c d GIGNOUX, Philippe. Denkard [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

ZoroastrianismSymbolWhite.PNG
Autor: Tinette., Licence: CC BY-SA 3.0
Symbol of Zoroastrianism, white version.