Díogenés ze Sinópé

Díogenés ze Sinópé
Narození400 př. n. l.
Sinop
Úmrtí323 př. n. l. (ve věku 76–77 let)
Korint
Povolánífilozof
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Díogenés od Johna Williama Waterhouse

Díogenés[pozn. 1]ze Sinópé (asi 413 př. n. l. (dle jiných zdrojů 399 př. n. l., nebo 400 př. n. l.), Sinópé (dnešní Sinop, Turecko) – asi 322 př. n. l., nebo 323 př. n. l. Korint) byl starořecký filosof, radikální zastánce kynismu.

Mládí

Díogenův otec Hikesios byl odsouzen za penězokazectví a s ním i jeho syn, který byl ze Sinópé vyhoštěn. Není zcela jisté, zda se na falšování peněz skutečně podílel. Pokud ano, je možné, že svůj pozdější život chápal alespoň zpočátku jako určitou formu pokání.

Díogenés žákem Antisthena

Díogenés od malíře Jean-Léona Gérôma, 1860

Po vyhnání odešel Díogenés do Athén, kde se připojil k posluchačům filosofa Antisthena, domyslel zásady do krajních důsledků a řídil se jimi ve skutečném životě. Antisthenés jej zpočátku odháněl holí, ale Díogenés mu nastavil hlavu a řekl: „Nenalezneš dost tvrdého dřeva, abys mě s ním odehnal.“ Stal se pak Antisthenovým přítelem a byl také posledním, kdo seděl u jeho smrtelné postele.

V čele kynické školy

Po Antisthenově smrti se Díogenés stal hlavním hlasatelem jeho filosofie. Opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku z vydlabané dýně, ale i tu zahanbeně zahodil, když viděl, že pes se dokáže napít i bez ní. A také jako pes žil ve psí boudě nebo v sudu v Metróu, chrámě matky bohů Kybely. Tvrzení o sudu může být však smyšlené, protože ve staré řečtině existoval stejný výraz jak pro sud, tak i pro konec vesnice.[zdroj?]. V létě lehal na horkém písku, v zimě objímal zasněžené sochy.

Od Antisthena se odlišuje tím, že se vůbec nesnaží vytvořit nějaký filozofický systém ani neshání žádné žáky či popularitu, zabývá se kritikou společnosti a etikou. Všechny filosofické systémy se naopak snažil vyvracet a negovat, jejich tvůrce pak zesměšňovat, filosofickou argumentaci odsuzuje jako sofistický podvod, který jen zastírá a znejasňuje skutečnost.

Životní příběhy

Díogenés hledá s lucernou člověka v pravé poledne, Hans-Peter Klut a Elke Estel, 1642
Díogenés a Alexandr Veliký

O Díogénovi se traduje mnoho historek a anekdot. Zpravidla už nelze rozhodnout, které z nich jsou pravdivé a které smyšlené, protože nemáme k dispozici žádné jeho dílo. Zda byl Díogenés literárně činný, je problematické;[2] ze spisů, které mu byly připisovány, se nedochovalo nic, kromě zjevně podvržených dopisů.[3] Těžiště jeho činnosti bylo nepochybně v ústním kázání a v rozhovorech. Díogénovy názory a historky o něm známe především z díla Diogena Laertia.[4] Žákem a hlavním pokračovatelem Diogenovým byl Kratés z Théb.[5]

Díogenés byl velkým kritikem Platóna, ale ne pouze na úrovni Aristotela, který vedl kritickou diskusi a vlastně tak Platóna podpořil, ale v přímé opozici k němu. Na rozdíl od Platóna zpochybňoval možnosti jazyka. Platón tvrdil, že je jím možno postihnout realitu, používal na vše poučky a definice, kdežto Díogenés toto rázně napadal. Proti všem filosofiím zásadně prosazoval praktický život, jen to, co vidíme, slyšíme, cítíme a co můžeme ve svém životě použít. Když se ho například zeptali, co soudí o myšlence elejské školy, že pohyb neexistuje, vstal a začal se procházet.

Proslavil se také výrokem při rozhovoru s Alexandrem Makedonským. Vojevůdce, postupující na válečném tažení Řeckem, prý filosofa vyzval, ať si zvolí přání, které mu bude splněno. Díogenés odpověděl: „Odstup mi ze slunce.“[6] Jindy se v pravé poledne procházel s lucernou po athénském náměstí a volal: „Hledám člověka.“[7]

Na otázku, jaké víno má nejradši, odpověděl: „To z cizího sklepa.“[7] Když byl na návštěvě u bohatého občana, ten mu přísně zakázal, aby si v jeho domě kdekoliv na zem odplivl. Díogenés si tedy odplivl na jeho obličej s tím, že se mu v celém domě nepodařilo najít horší místo.

Stavěl se proti všem zásadám, zvykům, mravnostem a obyčejům, honbě za majetkem a slávou, odsuzoval lidi za modlářství. Neuznával manželství, ženy a děti měly být společné všem mužům. Kritizoval pokrytectví společnosti a tvrdil, že náboženství jen zneužívá druhé. Tvrdil: „Pýcha je předsudek, bránící vidět pravdu“.

U Athéňanů byl velmi oblíben pro svůj neobvyklý způsob života, zvláštní nápady a skvělé řečnictví. Jeho rétorika byla zcela jistě ovlivněna sofistickou argumentací, ačkoli on sám se proti ní ostře stavěl. Nazývali ho proto „ztřeštěným Sókratem“, pro jeho životní styl psa (řec. kyón), k čemuž se sám hrdě hlásil. Z tohoto slova nejspíše pochází označení kynikové. Výraz možná vznikl z Antisthénova působiště, gymnázia v Kynosarges. Díogenés věřil, že všichni ostatní jsou otroky různých věcí: žádostivosti, pýchy, strachu, zármutku a hlavně slasti.

Konec života

Díogenés, Jules Bastien-Lepage, 1873

Díogenés opustil Athény, až když byl zajat mořskými loupežníky a odvezen na Krétu. Tam se nechal koupit, ovšem nikoli jako otrok, nýbrž jako pán, muž, který umí vládnout jiným lidem. Koupil jej korintský kupec Xeniadés, v jehož rodině pak Díogenés žil až do konce svého života, jeho děti vychoval skromnosti a střídmosti. Zemřel ve vysokém věku, asi roku 323 př. n. l. v Korintu. Na příčinu smrti je několik názorů – snad to byla cholera, možná se sám udusil nebo jej pokousali psi, s nimiž se chtěl podělit. Po smrti jej pohřbili Xeniadovi synové nebo jej snad jen tak pohodili, jak si přál, „...aby z něj všechna dravá zvířata dostala svůj díl.“

Odkazy

Poznámky

  1. Platná Pravidla českého pravopisu z roku 1993 (akademické vydání, ISBN 80-200-0475-0, str. 383) uvádějí, že se toto jméno má psát Diogenes (tedy všechny samohlásky krátké). Stejný údaj se nalézá v Internetové jazykové příručce. Ve Slovníku antické kultury z roku 1974 je na str. 154 uveden tvar Diogenés (poslední samohláska dlouhá). Tvar Díogenés (dvě dlouhé samohlásky) kopíruje délku samohlásek dle výslovnosti [dýogenés].[1]

Reference

  1. BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko : antická, byzantská a novořecká literatura. 1. vydání. Praha: Odeon, 1975. 668 s. [Viz str. 188.]
  2. BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko : antická, byzantská a novořecká literatura. 1. vydání. Praha: Odeon, 1975. 668 s. [Viz heslo „Diogenés ze Sinópé" je na str. 188–189; autor Jan Janda.]
  3. Jeden z těchto podvržených dopisů je otištěn v knize → BORECKÝ, Bořivoj, ed. Píši ti, příteli. Překlad Václav Bahník. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 400 s. [„Diogenés Řekům" na str. 16–18; viz i str. 8 a 323.]
  4. DIOGENÉS LAERTIOS a MACHOVEC, Dušan, ed. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. [Stať „Diogenés" na str. 228–248 a další místa dle rejstříku.]
  5. RIST, John M. Stoická filosofie. Překlad Karel Thein. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 1998. 343 s. Oikúmené. ISBN 80-86005-73-9. [Viz str. 69.]
  6. DIOGENÉS LAERTIOS a MACHOVEC, Dušan, ed. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. [Viz str. 234.]
  7. a b SVOBODA, Martin. Diogenés Ze Sinópy citáty. Citaty.net [online]. [cit. 2016-07-06]. Dostupné online. 

Literatura

  • BONDY, Egon. Antická filozofie. Praha: 1994.
  • DÍOGENÉS LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslulých filozofů. Praha: 1995.
  • DUBSKÝ, Ivan. Kynik Diogenés. Skizza k portrétu. Reflexe. Filozofický časopis. 1994, svazek 12, s. 1–7. Dostupné online. 
  • FLACHBARTOVÁ, Lívia. Diogenovský kynizmus ako spôsob života. Prešov: Prešovská univerzita, 2015. 260 s. ISBN 978-80-555-1443-7. (slovensky) 
  • MACHOVEC, Dušan. Dějiny antické filozofie. Praha:1993.
  • STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: 1993.
  • TRETERA, Ivo. Dějiny filozofie – Nástin dějin evropského myšlení. Praha: 2003. ISBN 80-86284-30-1.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Waterhouse-Diogenes.jpg
Diogenes (1882) by John William Waterhouse
Gerome - Diogenes.jpg
The Greek philosopher Diogenes (404-323 BC) is seated in his abode, the earthenware tub, in the Metroon, Athens, lighting the lamp in daylight with which he was to search for an honest man. His companions were dogs that also served as emblems of his "Cynic" (Greek: "kynikos," dog-like) philosophy, which emphasized an austere existence. Three years after this painting was first exhibited, Gerome was appointed a professor of painting at the Ecole des Beaux-Arts where he would instruct many students, both French and foreign.
Bastein-Lepage Diogenes.jpg
Diogenes (1873), by Jules Bastien-Lepage
Diogenes Jordaens.jpg
Diogenes Searching for an Honest Man