Dědrasbor

Dědrasbor (Dělnický dramatický sbor) bylo ochotnické proletářské divadlo, jehož kolektiv byl složený z členů divadel Svazu DDOČ (Dělnické divadelní ochotnictvo české) a mládeže. Soubor byl založen v závěru roku 1920 [1].

Vznik souboru

Zakladateli a vedoucími souboru byli Josef Zora, vlastním jménem Tancibudek (1894–1973) [2][3], původem profesionální herec [4], později filmový zvukař a zaměstnanec Dělnické akademie a člen Longenovy Revoluční scény a režisér Jindřich Honzl [5]. Soubor se zabýval kolektivní (sborovou) recitací podle sovětského vzoru [6]. Vzorem tomuto novému divadelnímu projevu se stal vztah mezi demonstrujícím davem a řečníkem, v němž řečníkovo slovo bylo nahrazeno slovem básníka, které pronášel sbor jedním hlasem [7].

Činnost souboru

Soubor vystupoval v Praze ve Švandově divadle a v Lucerně a také na různých masových shromážděních a v pořadech organizovaných dělnickými organizacemi po Praze.

První vystoupení souboru se konalo 20. prosince 1920 na Večeru Dělnické akademie v Revoluční scéně [8], kde soubor provedl kolektivní přednes básní Josefa Hory Demonstrace a Zpěv svobody a Hoffmeisterovo Vyplnění.

Soubor měl několik desítek členů, mezi členy byli např. i Helena Malířová a Soňa Neumannová [9] a Viktor Šulc. Na některých představeních doprovázel soubor na klavír Zdeněk Nejedlý. Se souborem spolupracoval také Karel Teige, který příležitostně prováděl návrhy scény [10].

V sezóně 1920/1921 působil soubor v rámci sociálně demokratické Dělnické akademie a vystoupil mimo jiné v pořadech:

  • Čeští básníci dělníkům
  • Francouzští básníci sociálnímu soucitu
  • Večer revoluční poesie k 50. výročí Pařížské komuny (Žofín)
  • Velký dělnický koncert pro zaměstnance pražských dopravních podniků (vozovna Žižkov)
  • Umělecká a tělocvičná akademie (Národní dům na Smíchově)
  • První máj Dědrasboru (samostatná akce sboru ve Švandově divadle na Smíchově)
  • Závěrečná Spartakiádní scéna na první Spartakiádě proletářské výchovy (červen 1921, Maniny, Praha 7, režie J. Honzl a J. Zora, ve scéně vystoupilo pět tisíc osob, postavu Vůdce revoluce vytvořil Josef Zora [11]

V sezóně 1920/1921 působil soubor v rámci Proletkultu, založeného Komunistickou stranou Československa a vystoupil mimo jiné v pořadech:

  • Tryzna na paměť K. Liebknechta a R. Luxemburgové (leden 1922, Lucerna, uvedena Horova Dělnická madona)
  • První společenský soudružský večer Proletkultu (březen 1922 Smíchov, uvedena Seifertova Velká scéna)
  • Pohostinské vystoupení v Roztokách (květen 1922)
  • Večer Jiřího Wolkera (11. 12. 1922 Tylovo divadlo v Nuslích [12], repríza v sále Domovina v Praze 7 – uvedeno bylo Wolkerovo drama Nejvyšší oběť a sborová recitace jeho básně Balada o snu; jednalo se o poslední významné vystoupení sboru)

Repertoár, výběr

Zánik souboru

Soubor zanikl v závěru roku 1922. Členové pak většinou působili v předměstských dělnických divadlech. Část sboru vytvořila Dělnický ochotnický spolek pro Velkou Prahu a koncem 30. let 20. století činnost spolku přešla na El-Carovu skupinu [14], vytvořenou Karlem Jiráčkem [15]. Sborovou recitací se v dalších letech zabýval např. voiceband E. F. Buriana a k průkopníkům sborové recitace patřili dále např. Miloslav Disman a Antonín Kurš [16].

Citát

Dědrasbor se stal centrem rodícího se proletářského divadla. Na programu měl básníky sociálního vzoru a revoluční naděje, píšící často v symbolistické konvenci, které přednášel úderně, hněvivě, bojovně, vzrušeně i bujaře a radostně. Jeho vystoupení byla „sborová volání k davům“...K účinku recitace přispívalo i to, že Honzl některé básně rozkládal mezi sbor a sóla doprovázená pohyby a gesty. Blokova poema Dvanáct byla už zcela zdramatizována. Sborová recitace se tedy více či méně přibližovala divadlu.
—  František Černý [17]

Odkazy

Reference

  1. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 24
  2. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41
  4. Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, str. 24, ISBN 978-80-87285-09-1
  5. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 28
  6. František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;35
  7. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 25
  8. Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 44, ISBN 80-7008-107-4
  9. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 38
  10. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 182
  11. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 137, 181
  12. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 42
  13. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 43
  14. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 30
  15. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 106
  16. František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str.&násp;38
  17. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 181

Literatura

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 32
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 137–8, 181–2
  • Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, str. 24, ISBN 978-80-87285-09-1
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41–3, 102
  • Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 44–5, ISBN 80-7008-107-4
  • František Kubr: O divadlo života, Orbis, 1959, Praha, str. 35–8
  • Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 18, 24–48, 54, 56, 309, obr. 1, 2