Dějiny Svaté Lucie

Obraz s výjevem z bitvy o Svatou Lucii jež se odehrála 15. prosince 1778

Dějiny Svaté Lucie začínají ještě před příchodem Evropanů, jež na ostrov poprvé dorazili na počátku 16. století. Před jejich příchodem byla Svatá Lucie osídlena Aravaky a Kariby. Ostrov byl kolonizován Brity a Francouzi v 17. století a až do roku 1814 byl místem několika mocenských změn. Nakonec jej Francie postoupila Britům. V roce 1958 se Svatá Lucie připojila k Západoindické federaci. Po jejím rozpadu byla Svatá Lucie v letech 1967 až 1979 přidruženým státem Spojeného království. Dne 22. února 1979 získala plnou nezávislost.

Předkolumbovské období

Podle mínění některých vědců byla Svatá Lucie poprvé osídlena někdy v období mezi lety 1000 až 500 př. n. l. lidem Ciboney. O jejich osídlení ale není mnoho důkazů. Prvními potvrzenými obyvateli ostrova jsou Aravakové, kteří sem přišli ze severu Jižní Ameriky v období mezi rokem 200 až 400 n. l. Na ostrově byla objevena řada archeologických nalezišť s rozvinutou keramikou Aravaků. Existují důkazy, že tito první obyvatelé nazývali ostrov louanalao, což znamená země leguánů kvůli velkému počtu leguánů žijících na ostrově.[1]

Agresivnější Karibové se na ostrově objevili okolo roku 800 n. l. a převzali kontrolu nad ostrovem zabitím aravakských mužů a asimilací jejich žen do své vlastní společnosti.[1] Karibové nazývali ostrov Hewanarau, později Hewanorra, znamenající tam, kde žijí leguáni.[2] Odtud je odvozen i název Mezinárodního letiště Hewanorra v okresu Vieux Fort. Karibové měli složitě uspořádanou společnost s dědičnými králi a praktikováním šamanismu. Jejich válečné kánoe mohly pojmout více než 100 mužů a přesto byly dostatečně rychlé, aby dostihly plachetnici. Evropané se jejich bojovníků obávali, pro jejich dravost v boji.

16. století

Kryštof Kolumbus si ostrova mohl všimnout během své čtvrté cesty do Ameriky v roce 1502, jelikož přistál na Martiniku, ale samotný ostrov ve svém deníku nezmiňuje. Ostrov na své mapě z roku 1500 vyznačil Juan de la Cosa a pojmenoval jej jako El Falcon a další ostrov ležící na jihu jako Las Agujas. Španělská Cedula z roku 1511 zmiňuje ostrov jako španělskou doménu a glóbus ve Vatikánu z roku 1520 znázorňuje ostrov jako Sancta Lucia. Na španělské mapě z roku 1529 je ostrov označen jako S. Luzia.[1][2]

17. století

V roce 1605 anglické plavidlo jménem Oliphe Blossome bylo odvanuto z kurzu na své cestě na Guyanu a 67 kolonistů se usadilo na Svaté Lucii. Při jejich příchodu je zpočátku vřele přivítal náčelník Karibů Anthonie. Po opakovaných útocích náčelníka Karibů Augraumarta zůstávalo 26. září 1605 naživu pouze 19 z původních kolonistů. Přeživší se rozhodli ostrov opustit.[2] V roce 1626 byla na rozkaz prvního ministra krále Ludvíka XIII. kardinála Richelieu vytvořena společnost Compagnie de Saint-Christophe. Společnost byla pověřena úkolem kolonizace Malých Antil.[3][4][5] Následujícího roku byl Karlem I. vydán královský patent, který Jamesi Hayovi, 1. hraběti z Carlisle udílel práva na karibské ostrovy ležící mezi 10. a 20. rovnoběžkou severní šířky.[6] To vytvořilo konkurenční nároky na tyto ostrovy. V roce 1635 byla Compagnie de Saint-Christophe reorganizována podle nového patentu na Compagnie de Îles de l'Amérique, jež převzala všechna práva předchozí společnosti a nadále měla i právo ke kolonizaci sousedních neobsazených ostrovů.[5]

V roce 1642 Ludvík XIII. prodloužil platnost listiny společnosti Compagnie de Îles de l'Amérique na dvacet let. Následujícího roku si Jacques Dyel du Parquet, který zastával funkci guvernéra Martiniku, všiml, že Britové opustili Svatou Lucii a začal spřádat plány na francouzské osídlení ostrova.[5][7][8] V červnu 1650 vyslal Louise de Kerengoan a dalších čtyřicet Francouzů, aby v ústí řeky Carenage založili francouzskou osadu. Tato osada ležela poblíž dnešního hlavního města Castries.[5]

18. století

Mapa Svaté Lucie z roku 1758

Svatá Lucie lákala jak Brity usazené na Barbadosu, tak Francouze na Martiniku zejména poté, co došlo v roce 1763 k rozvoji cukrovarnického průmyslu založeného na otrocké práci. Během 18. století Svatá Lucie několikrát změnila vlastníka a mnohokrát byla prohlášena za neutrální území, ačkoliv zde i v té době zůstaly obydlené francouzské osady a ostrov zůstával de facto francouzskou kolonií až do 19. století.

V roce 1722 udělil král Jiří I. ostrovy Svatá Lucie a Svatý Vincenc Johnu Montaguovi, 2. vévodovi z Montagu. On na oplátku jmenoval viceguvernérem obchodního námořního kapitána a dobrodruha Nathaniela Uringa. Uring připlul na ostrovy se sedmi loděmi a založil zde osadu v Petit Carenage. Nebyl však schopný zajistit si dostatečnou podporu britských válečných lodí, a tak jeho noví kolonisté z ostrovů brzy utekli před francouzskou hrozbou.

Podle sčítání lidu z roku 1730 žilo na ostrovech 463 lidí. Z nich bylo 125 bělochů, 37 Karibů, 175 otroků a další patřili k černochům nebo míšencům. Francouzi převzali kontrolu nad ostrovem v roce 1744 a o rok později na ostrově žilo 3455 obyvatel včetně 2 573 otroků.[2]

Během sedmileté války okupovala Británie v roce 1762 Svatou Lucii, ale na základě Pařížské smlouvy z 10. února 1763 ostrov vrátila Francouzům. Znovu okupovala Británie ostrov v roce 1778 po námořní bitvě o Svatou Lucii, která byla jedním ze střetnutí americké války za nezávislost.[2]

Do roku 1779 se počet obyvatel ostrova zvýšil na 19 230, z nichž bylo 16003 otroků pracujících na 44 cukrových plantážích. Velký hurikán z roku 1780 zabil přibližně 800 lidí. V okamžiku, kdy byl ostrov opět vrácen Francouzům na základě Pařížského míru z roku 1783, bylo v roce 1784 opuštěno 300 plantáží.[2]

V lednu 1791 během francouzské revoluce, poslalo Národní shromáždění na Svatou Lucii čtyři komisaře, aby zde šířili revoluční myšlenky. V srpnu téhož roku začali otroci opouštět statky na nichž pracovali a guvernér de Gimat z ostrova uprchl. V prosinci 1792 na ostrov dorazil poručík Jean-Baptiste Raymond de Lacrosse. Sebou přivezl revoluční pamflety a chudí běloši i svobodní černoši se začali vyzbrojovat ve jménu vlastenectví. Dne 1. února 1793 vyhlásila Francie Anglii a Holandsku válku. Funkce guvernéra se ujal Nicolas Xavier de Ricard. Národní konvent zrušil 4. února 1794 otroctví, ale 1. dubna 1794 byla na Svaté Lucii provedena britská invaze vedená viceadmirálem Johnem Jervisem. Této invazi se brzy postavila místní domobrana. Tak začala První brigádní válka.[2]

Portrét viceadmirála Samuela Hooda

Brzy nato se do bojů zapojili Britové z obav bohatých majitelů plantáží, kteří chtěli udržet v chodu produkci cukru. Dne 21. února 1795 byl britský prapor poražen skupinou rebelů vedenou Victorem Huguesem. Na další čtyři měsíce vytlačila skupina nedávno osvobozených otroků známých jako Brigands z ostrova nejen britskou armádu, ale také majitele otroků. Angličané byli nakonec 19. června poraženi a uprchli z ostrova. Guvernérem ostrova se stal Gaspard Goyrand a vyhlásil zrušení otroctví. Také postavil před soud aristokratické vlastníky plantáží. Několik z nich bylo popraveno na gilotině, kterou si sebou Goyrand přivezl. Následně přistoupil k reorganizaci ostrova.[9]

O znovuzískání ostrova se pokusil Ralph Abercromble se svými vojsky. Castries bylo během konfliktu vypáleno a po asi měsíci těžkých bojů se Francouzi 25. května vzdali u Morne Fortune. Generál Moore byl povýšen na guvernéra Svaté Lucie a bylo mu ponecháno 5000 vojáků, aby si mohl podrobit zbytek ostrova.[2][9]

19. století

Dohoda z Amiens z roku 1802 obnovila francouzskou nadvládu nad ostrovem a Napoleon Bonaparte zde opětovně obnovil otroctví. Britové ostrov znovu získali v červnu 1803, když komodor Samuel Hood porazil francouzského brigádního generála Antoine Noguèse. Oficiálně jej Britové získali v roce 1814.[2] V roce 1838 se ostrov dostal pod správu kolonie Britských Návětrných ostrovů, jejichž sídlo bylo na Barbadosu. V roce 1885 bylo jejich hlavní město přesunuto do Grenady. Britský admirál George Rodney zde v letech 1779 až 1782 vybudoval Ford Rodney.

20. a 21. století

Během bitvy o Karibik dne 9. března 1942 potopila německá ponorka dvě britské lodi v přístavu v Castries.[2][10] Ve 20. století poznamenal rostoucí vliv samosprávy politický vývoj na Svaté Lucii. Ústava z roku 1924 zavedla na ostrově první formu zastupitelské vlády s menšinou zvolených členů v dřívější zcela jmenované zákonodárné radě. Všeobecné volební právo pro dospělé občany bylo zavedeno v roce 1951 a většinu rady nadále tvořily zvolení členové. Ministerská vláda byla představena v roce 1956, a v roce 1958 se Svatá Lucie přidala k Západoindické federaci, jež byla poloautonomním útvarem. Federace se rozpadla již roku 1962 poté, co ji opustila Jamajka a po krátkém pokusu o vytvoření menší federace navázalo Spojené království s Grenadou, Svatým Vincencem, Dominikou, Antiguou, Svatým Kryštofem a Nevisem a Anguillou a Svatou Lucií novou formu spolupráce.

Jako přidružený stát měla Svatá Lucie v letech 1967 až 1979 plnou zodpovědnost za vnitřní samosprávu, ale její zahraniční záležitosti a otázky obrany byly ponechány Spojenému království. Toto prozatímní ujednání skončilo ziskem úplné nezávislosti Svaté Lucie vyhlášené dne 22. února 1979. I nadále tento stát uznává královnu Alžbětu II. jako titulární hlavu státu a je aktivním členem Commonwealthu. Ostrov také pokračuje ve spolupráci se svými sousedy s nimiž tvoří Karibské společenství a je i členem Organizace východokaribských států.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Saint Lucia na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c All About St. Lucia. All About St. Lucia [online]. [cit. 2021-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-09-28. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j HARMSEN, Jolien. A history of St Lucia. Vieux Fort, St Lucia: Lighthouse Road xvi, 438 pages, 52 unnumbered pages of plates s. Dostupné online. ISBN 978-976-95340-0-1, ISBN 976-95340-0-5. OCLC 823508372 
  3. ↑ SERVANT, Georges (1887-19 ) Auteur du texte. Les compagnies de Saint-Christophe et des îles de l'Amérique (1626-1653) / par Georges Servant. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (FR) 
  4. ↑ DAVID PLOUVIEZ. Défense et colonies dans le mode atlantique : XVe-XXe siècle. [s.l.]: Presses Universitaires de Rennes 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-2-7535-3467-4, ISBN 2-7535-3467-5. OCLC 1229541685 
  5. ↑ a b c d CROUSE, Nellis Maynard. French pioneers in the West Indies, 1624-1664.. New York,: Columbia University Press 4 preliminary leaves, 294 pages s. Dostupné online. ISBN 0-374-91937-2, ISBN 978-0-374-91937-5. OCLC 485234 
  6. ↑ HONYCHURCH, Lennox. The Dominica story : a history of the island. London: Macmillan 318 s. Dostupné online. ISBN 0-333-62776-8, ISBN 978-0-333-62776-1. OCLC 60126665 
  7. ↑ PEYTRAUD, Lucien Pierre. L'esclavage aux Antilles françaises avant 1789. [s.l.]: Paris, Hachette 500 s. Dostupné online. 
  8. ↑ VERIN, Pierre. Sainte-Lucie et ses derniers Caraïbes. Les Cahiers d'Outre-Mer. 1959, roč. 12, čís. 48, s. 349–361. Dostupné online [cit. 2021-04-18]. DOI 10.3406/caoum.1959.2133. 
  9. ↑ a b Soufriere Foundation - St. Lucia. soufrierefoundation.org [online]. [cit. 2021-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-20. 
  10. ↑ HUBBARD, Vincent K. A history of St Kitts : the sweet trade. Oxford: Macmillan ix, 182 pages, 16 unnumbered pages of plates s. Dostupné online. ISBN 0-333-74760-7, ISBN 978-0-333-74760-5. OCLC 50898220 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Americas (orthographic projection).svg
Autor: Martin23230, Licence: CC BY-SA 3.0
Orthographic map of the Americas with national borders added
Bataille de Sainte Lucie entre d'Estaing et Barrington 1778 - BHC0422,.jpg
Barrington's Action at St Lucia, 15 December 1778

When France allied herself with the American rebels in 1778, during the American Revolutionary War, the naval commander-in-chief in the West Indies, Rear-Admiral Samuel Barrington, moved very swiftly against the French island of St Lucia. He had been joined by Commodore Hotham on 10 December whose squadron brought him 5000 troops. Sailing on 12 December he landed his men on the beaches of the Grand Cul de Sac on the west side of the island, which was lightly held by the French. Barrington disposed his ships at anchor in a defensive line off the mouth of the bay, to cover the landing and the transports. The troops made a rapid advance into the interior and most of the island was secured by the afternoon of the 15th.

This coincided with the arrival of Admiral d'Estaing and the French West Indies fleet, which included 12 ships of the line and which immediately attacked the anchored line of British ships in an effort to displace them and destroy the transports sheltering inshore. Barrington had, however, placed his ships well and had no difficulty rebuffing this brief assault. D'Estaing then landed 7000 troops on the 17th at a bay just north of the Grand Cul de Sac but his attempts to storm the higher British positions were repulsed with heavy loss of life. He then waited twelve days for conditions to favour a renewed attack on Barrington's ships, which improved their defensive positions in the interval. By 29 December the wind conditions were still unfavourable so d'Estaing quit the island and the embattled French governor surrendered the following day.

On the right is the southern point of the Grand Cul de Sac, with the 'Prince of Wales', in port-quarter view anchored off it, sternmost of the British line. Only the three leading British ships are in action and the wind conditions are forcing the French line to break away before they can engage the sternmost ships. In fact, the conditions did not permit the French to get as close to the British line as the picture indicates. On the left picture are several small vessels wearing the flag of the American rebel forces and early forms of the 'Stars and Stripes'.

This picture is one of a pair commissioned by Barrington and is signed and dated 'D Serres 1780'. The other, which shows the British fleet at anchor after the action, has recently been reunited with it in the Museum's collection (ZBA2204). Both were exhibited at the Royal Academy in 1780.

Barrington's Action at St Lucia, 15 December 1778
1758 Bellin Map of Saint Lucia (Sainte Lucie), West Indies - Geographicus - SaintLucia-bellin-1758.jpg
An extremely attractive example of Bellin's rare 1758 map of Saint Lucia (St. Lucia) or Sainte Lucie in the West Indies. St. Lucia is considered to be one of the most beautiful of the Windward Isles. This map covers this spectacular Caribbean island in considerable detail showing mountains, cities, and forests in Bellin's distinctive profile style. Good harbors are marked with miniature anchors. A decorative rococo style title cartouche appears in the upper left quadrant. Drafted in 1758 by Jacques-Nicolas Bellin for publication in Provost's c. 1760 edition of L`Histoire Generale des Voyages .
RearAdmiral SirSamuelHood 1stBaronet (1762-1814) NationalMaritimeMuseum Greenwich.xcf
Vice-Admiral Sir Samuel Hood, 1st Baronet (1762-1814), Royal Navy. Not to be confused with his father's first cousin Admiral Samuel Hood, 1st Viscount Hood (1724-1816).