Dějiny pedagogiky a školství

Dějiny pedagogiky se řadí do systému pedagogických věd a jsou jednou ze základních disciplín pedagogiky. Zabývají se teorií i praxí výchovy, vzdělávání a vyučování. Snaží se nám podat obraz o dějinném vývoji v pedagogické oblasti a objektivně studují zákonitosti pedagogického vývoje. Zabývají se vývojem pedagogických principů, idejí, typů škol, studují jednotlivé myslitele a zkoumají minulost lidstva, zejména ty oblasti, které se týkají činností lidí v oblasti vzdělávání a výchovy.

Dějiny pedagogiky jako vědy

Jako věda se dějiny pedagogiky koncipovaly poměrně pozdě. První pokus o sepsání didaktiky máme z poreformační doby 17. století od D. G. Morhofa (1639–1691). V roce 1675 ve Francii Claude Fleury napsal pojednání O volbě a metodě studií, které popisuje vývoj výchovy od antiky až po 17. století.[1] V 18. století jsou psány další podrobnější popisy vývoje školství v různých zemích.

Za zakladatele moderních dějin je podle Štveráka[1] považován Friedrich Heinrich Christian Schwarz, který sepsal přehled vývoje školství od nejstarších dob až do začátku 19. století.

V Čechách na počátku 20. století napsal podrobnou historickou analýzu pedagogické problematiky F. Drtina. Také O. Kádner psal o historii českého školství a napsal dva ojedinělé rozsáhlé spisy o tomto tématu.

Prameny

Poznatky o vzdělávání a výchově v historii můžeme zjišťovat z několika zdrojů:

  • archivních materiálů výchovných a vzdělávacích institucí (fotky, kroniky aj.)
  • starších literárních památek, které se váží na výchovu a vzdělávání
  • dokumentů, zákonů a směrnic školské správy
  • programů politických stran
  • učebnic a učebních pomůcek
  • učebních osnov a dokumentů škol
  • spisů a statí odborníků a pedagogů
  • kronik
  • a dalších.[2]

Dělení

Dějiny pedagogiky můžeme dělit na dějiny pedagogické teorie a dějiny školství.

Další rozdělení je na dějiny výchovy, všeobecné dějiny, národní dějiny a dějiny školství (všeobecné i národní).

Dějiny pedagogiky můžeme také dělit podle historických období - dějiny vzdělávání a výchovy ve starověku, středověku, novověku...

Vývoj dějin napříč historií

Vzdělávání a výchova ve starověku

Tato část dějin pedagogiky se zabývá výchovou a vzděláváním ve starověkých civilizacích. Zajímá se o výchovné systémy v přední Asii v okolí Eufratu a Tigridu. Zkoumá vědní obory v Babylonii, Persii, Asýrii a Egyptě.[1] Zkoumá také vznik písma, psaní knih a zjišťuje, jak se v té době vyučovalo a jak se předávaly vědomosti dalším generacím. Také se snaží popsat výchovný systém ve Spartě, Athénách i v Římě. Zabývá se starověkými mysliteli, kterým byl například Pythagoras, Démokritos, Epikúros, Sokrates, Platón, Aristoteles nebo Marcus Fabius Quintilianus.

Vzdělávání a výchova ve středověku

Tato část dějin pedagogiky se zaměřuje na vznik středověkých škol, zejména farních, klášterních a katedrálních. Zabývá se počátky výchovy a vzdělanosti v českých zemích, rytířskou výchovou a výchovou lidu ve středověku. Do této doby spadá také věk Karla IV. a s ním spojený rozvoj, který se odráží i ve vzdělávání, mj. tu vznikají univerzity. Významnou osobností v této doby je Tomáš Akvinský, který se zabýval filozofií i výchovou a vzděláváním.

Vzdělávání a výchova v novověku

Do tohoto období se řadí renesanční pedagogika a významní pedagogové a myslitelé, např. Thomas More, Erasmus Rotterdamský nebo Vittorino da Feltre.

Dějiny pedagogiky zkoumají také vliv reformace na výchovu a vzdělávání v českých zemích a také se zabývají vznikem a vývojem městských škol a jejich organizací. Významným reformačním pedagogem byl Jan Hus, Martin Luther nebo Johannes Sturm. Proti reformaci byl naopak Ignác z Loyoly.

Významnou osobností 17. století je Jan Amos Komenský, v dějinách vzdělávání se na něj zaměřuje velké množství knih a mnoho dalších autorů a pedagogů z něj vychází a odvolává se k němu. Dějiny vzdělávání se zabývají mnoha díly Komenského, jeho názory a didaktickými principy. Dalším známým a významným pedagogem je John Locke, Descartes, Rousseau a Kant.

Vzdělávání a výchova v 19. a 20. století

Dějiny pedagogiky v tomto období mj. zkoumají názory a teorie Pestalozziho, Comta, Herbarta a mnoha dalších.

V 19. a 20. století se pedagogika rozvíjí, přibývá pedagogů, pedagogických principů, teorií, proudů, druhů škol a názorů na výchovu, vzdělávání a výuku. Je zde velice mnoho věcí a osobností, které se dají zkoumat.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Štverák, V. Dějiny pedagogiky I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.
  2. ↑ Drávecký, J. Dejiny pedagogiky, študijné texty. Poprad, 2006.

Literatura

  • DRÁVECKÝ, J. Dejiny pedagogiky, študijné texty. Poprad, 2006.
  • JŮVA, Vladimír. Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1994. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-901737-0-5.
  • KASPER, Tomáš a Dana KASPEROVÁ. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, 2008. Pedagogika. ISBN 978-80-247-2429-4.
  • KASPER, Tomáš. Výchova či politika?: úskalí německého reformně pedagogického hnutí v Československu v letech 1918-1933. V Praze: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1410-6.
  • PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. Praha : Portál, 1997.
  • SINGULE, F. Pedagogické směry 20. století v kapitalistických zemích. Praha, 1966.
  • ŠTVERÁK, V. Dějiny pedagogiky I. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1991..
  • ŠTVERÁK, Vladimír a Milada ČADSKÁ. Stručný průvodce dějinami pedagogiky. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-508-6.
  • ŠTVERÁK, Vladimír a Zdeněk KUČERA. Chrestomatie z dějin pedagogiky. V Praze: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-626-0.
  • ZOUNEK, Jiří, Michal ŠIMÁNĚ a Dana KNOTOVÁ, Cesta k učitelství v socialistickém Československu pohledem pamětníků. DOI: 10.5817/SP2016-3-7.
  • ZOUNEK, Jiří, Michal ŠIMÁNĚ a Dana KNOTOVÁ. Normální život v nenormální době: základní školy a jejich učitelé (nejen) v období normalizace. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-709-7.
  • ZOUNEK, Jiří, Michal ŠIMÁNĚ a Dana KNOTOVÁ. Socialistická základní škola pohledem pamětníků: sonda do života učitelů v Jihomoravském kraji. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-493-5.

Související články

Externí odkazy