Dělostřelectvo

Dělostřelectvo (zastarale artilerie, z latinského ars tollendi – umění v házení) je druh vojska zajišťující hlavní palebnou podporu na bojišti. Hlavňové dělostřelectvo představují děla (kanóny a houfnice) a minomety, zatímco raketové dělostřelectvo je vyzbrojeno raketami odpalovanými z raketometů. Dělostřelecké zbraně se dále dělí na tažené, samojízdné (tažená děla s pomocným motorem) a samohybné.^[1]

Obranné dělostřelectvo

Kromě mobilního dělostřelectva existuje i poziční, tedy obranné dělostřelectvo: Místo pohyblivých lafet používá pevně ukotvéné, proto mívá i větší ráže a dostřel. Historicky šlo například o obranu přístavů (Například silná turecká palebná postavení byla namířená na moře, Arabové je však obešli po poušti a dobyli, jak je zmíněno v příběhu Lawrence z Arábie;) nebo nějak jinak strategických míst, například horských sedel jako průchodů přes hory. (Např. italskofrancouzské pomezí, kde na vrcholku dosud stojí kanón z první světové války.)

Konstrukčně obdobná byla lodní děla moderních bitevních lodí: Původně připevněná k lodi pak po jejím poškození stále byla cenná, bylo možno je přesunout na břeh a používat i dále, pro místní obranu a ostřelování projíždějících nepřátelských lodí, prodlužovat tak jejich trasy nebo jim úplně zamezit průjezd.

Palebné postavení

I pevná děla stále mají svůj rozsah možných pohybů a z toho vyplývající ostřelované palebné pole: Kromě náměru do výšky jimi lze v omezeném úhlu otáčet i do stran. S příchodem letectva a bombardovacích útoků vznikla potřeba palebných postavení typicky před městy, tzv. protiletecké obrany, která používá rychlopalná děla s vysokým, téměř až svislým náměrem: Extrémním (a sebezničujícím) případem pak mohla být i její přehradná palba bez míření, s upřednostněním rychlosti a množství před přesností.

Palebné pole

Azimutem, náměrem, sílou nálože a hmotností projektilu je dán dostřel děl a celková ostřelovaná oblast, tedy palebné pole: Co se vystřelí také někam dopadne, bez ohledu, zda šlo zásah cíle, anebo ne. Obzvláště pro nepřímou palbu je typické, že ostřelovaná oblast a palebné postavení nesouvisejí, na mapě se ani nedotýkají. Například naše dřívější dělostřelecké cvičiště a letecká střelnice ve výcvikovém prostoru Jince v Brdech se z palebného postavení střílelo na až šest různých cílových ploch.

Historie

Dělostřelectvo se objevilo s nástupem těžších palných zbraní v 16. století a hrálo zásadní roli při obléhání pevností. Vzhledem ke specifice jejich obsluhy, přepravy i účinku, se dělostřelci brzy vyčlenili jako samostatná armádní složka. V současnosti působí hlavně jako podpora ostatních armádních složek.

Přestože byla tažená děla v průběhu studené války většinou nahrazena samohybnými zbraněmi, stále si udržela místo ve výzbroji moderních armád. Jejich výroba, údržba a provoz jsou levnější a navíc mohou být snáze dopravena po moři a vzduchem, a to i do míst nepřístupných těžší technice. Moderní tažená děla mohou být rychle nasazena do akce, ale na rozdíl od samohybných děl jsou zranitelnější nepřátelskou palbou. Dělostřelecké baterie mohou být odhaleny a zaměřeny téměř s prvním výstřelem, proto potřebují vypálit a potom se rychle přesunout, aby se vyhnuly odpovědi ze strany nepřítele.^[2]

Odkazy

Reference

↑ VISINGR, Lukáš. Zbraně 21. století. Praha: Mladá fronta, 2009. ISBN 978-80-204-1986-6. Kapitola 5.4 Dělostřelectvo, s. 75–78.
↑ Zbraně 20. století. Praha: Ottovo nakladatelství, 1997. ISBN 80-7181-200-5. Kapitola Dělostřelectvo, s. 29–33.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu dělostřelectvo na Wikimedia Commons
Galerie dělostřelectvo na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo dělostřelectvo ve Wikislovníku

[Visingr-1] VISINGR, Lukáš. Zbraně 21. století. Praha: Mladá fronta, 2009. ISBN 978-80-204-1986-6. Kapitola 5.4 Dělostřelectvo, s. 75–78.

[2] Zbraně 20. století. Praha: Ottovo nakladatelství, 1997. ISBN 80-7181-200-5. Kapitola Dělostřelectvo, s. 29–33.

[1]

[2]

Navigation

Navigace

Tématické portály