Důl Běta

Důl Běta
Vjezd do areálu bývalého dolu
Základní údaje
Typ díla	hlubinný důl
Těžba	hnědé uhlí
Poloha
Stát	Česko Česko
Kraj	Ústecký
Okres	Chomutov
Obec	Strupčice
Souřadnice	50°28′49″ s. š., 13°30′8,89″ v. d.
Důl Běta
Provozní údaje
Období těžby	1918–1977
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Důl Běta je uzavřený hnědouhelný důl severně od Okořína u Strupčic v okrese Chomutov. Založen byl roku 1918 a těžba v něm probíhala až do dubna roku 1977.

Historie

Mezi Okořínem a zaniklou vesnicí Pohlody se původně nacházely dva doly založené krátce po první světové válce. V roce 1918 založila společnost Braunkohlen Tiefbau Gewerkschaft, Betty – Schacht Wurmes^[1] (Hnědouhelné hlubinné těžařstvo ve Vrskmani) důl s jámou zvanou Irena. Po jejím dokončení byla přejmenována na Betty a později na Bětu. Druhým podnikem byl důl Neue Anlage (Nový závod) založený v letech 1920–1921 Duchcovsko-podmokelskou dráhou. Přestože měl důl vlastní elektrárnu a elektrický těžní stroj, museli si v něm havíři svítit karbidovými lampami.^[2] Uhlí se z obou dolů vozilo vlečkou do Strupčic (podle Zdeny Binterové se uhlí z dolu Běta dopravovalo do Vrskmaně^[3]),^[2] kde se nacházela stanice na železniční trati Počerady–Vrskmaň.^[3]

Důl Betty byl 1. července 1929 přejmenován na Hnědouhelnou akciovou společnost, Důl Běta Vrskmaň. Hospodářská krize ve třicátých letech způsobila pokles zájmu o uhlí, což vedlo majitele dolu Elektra k omezení provozu na pouhé tři směny týdně. Dalšímu zkracování směn zabránila hladová stávka horníků zahájená 6. listopadu 1935. Společnost s horníky začala vyjednávat, a ti proto stávku přerušili.^[1] Jednání nebyla úspěšná, takže stávka byla obnovena a 20. listopadu nevyfáralo 25 horníků. Do podzemí jim byla dodávána pouze voda. K dohodě společnosti s horníky došlo 23. listopadu, kdy všichni havíři po 79 hodinách vystoupili na povrch.^[4]

V roce 1939 byla na doly Běta i Elektra převedena část zaměstnanců zrušeného strupčického dolu Anna a o dva roky později se oba doly spojily.^[4] V letech 1942–1946 se pro spojené doly používal název Betty – Elektra, ale v roce 1945 se objevily také názvy Betty, Okořín a Betty – Elektra Vrskmaň – Okořín. Od roku 1945 se používal pouze název Běta.^[2]

Uhlí se nejprve těžilo oběma jámami, ale v roce 1942 byla těžba v jámě Betty ukončena.^[2] Provoz v ní byl obnoven až v roce 1945. Vzhledem k nedostatku pracovníků byl provoz omezen na jednu směnu, ale po třech měsících začal provoz dvousměnný, který trval až do roku 1959.^[4]

V roce 1953 se důl Běta stal provozním úsekem chomutovského dolu Jan Žižka, u kterého zůstal do roku 1959. Od 1. ledna 1960 se stal opět samostatným podnikem, ale o sedm let se vrátil do správy dolu Jan Žižka. Národní podnik Jan Žižka byl ve stejné době zrušen a jeho doly Jan Žižka, Ludmila a Běta byly začleněny do národního podniku Doly Nástup Tušimice. V této organizaci zůstala Běta provozním úsekem dolu Jan Žižka. Ten od 1. ledna 1976 organizačně spadal pod podnik Doly Vítězného února, Záluží.^[4]

Provoz dolu Běta byl ukončen 21. dubna 1977,^[5] ale podle publikace Severočeských dolů k ukončení provozu došlo už 30. dubna 1975.^[2]

Přírodní poměry

Areál dolu od západu

Důl Běta stával na hranicích katastrálních území Strupčice a Vrskmaň asi jeden kilometr severně od Okořína. Okolní krajina je součástí Mostecké pánve, konkrétně její části zvané Jirkovská pánev.^[7] Mírně zvlněný reliéf povrchu nad dolem dosahuje nadmořských výšek 270–320 metrů.^[5]

Geologické podloží zde tvoří písky, štěrky a jíly s podřadně uloženými uhelnými slojemi^[7] miocénního stáří. Na povrchu se vyskytují čtvrtohorní spraše. Hnědouhelné sloje jsou uložené ve třech vrstvách. Z nich dvě spodní tvoří uhelné jíly se slabými proplástky detritického uhlí, které se nehodí k těžbě.^[5]

V dole se těžila pouze svrchní sloj rozdělená do dvou lávek oddělených uhelnými jíly. První uhelná lávka mocná jeden metr se těžila pouze pokusně v roce 1964. Druhá uhelná lávka mocná 2–2,5 metru se nacházela v hloubce 45–65 metrů a v okrajových částech byla její hloubka jen 25 metrů.^[5] Na severu důl omezovaly stařiny dolu Aurora a na severovýchodě a východě stařiny dolů Anna a Ondřej.^[5]

Těžba

Hlavní metodou těžby v dole bylo až do roku 1961 zátinkování na zával^[4] a uhlí se dopravovalo žlabovými a pásovými dopravníky.^[2] Přes dílčí pokusy se stěnováním se začalo stěnování na řízený zával používat až v roce 1961 a metoda se používala do roku 1966.^[4] Stěnové poruby byly 60–100 metrů široké, 500 metrů dlouhé a dobývací výška byla 2,2 metru. V letech 1964–1966 dosahovala denní produkce dolu tisíc tun uhlí.^[2] Zvýšení výkonu umožnilo dodání nové štítové výztuže OMKT-T ze Sovětského svazu. Zbytkové pilíře se však dále dobývaly zátinkováním.^[4]

Odkazy

Reference

Literatura

• BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 117–118. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Důl Běta na Wikimedia Commons