Dům čp. 1682 Na Poříčí
| Dům čp. 1682 Na Poříčí | |
|---|---|
 Dům čp. 1682 Na Poříčí | |
| Základní informace | |
| Sloh | neorenesance |
| Architekt | Antonín Wiehl autor plastiky Antonín Procházka (sochař) |
| Výstavba | 1885-1886 |
| Poloha | |
| Adresa | Na poříčí 1682/18, Praha 1 - Nové Město,  Česko |
| Ulice | Na Poříčí a Havlíčkova |
| Souřadnice | 50°5′22,36″ s. š., 14°25′56,25″ v. d. |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dům čp. 1682 Na Poříčí je novorenesanční nárožní dům na Novém Městě (v době výstavby čp. 1682/II.) v Praze 1 na rohu ulic Na Poříčí (18) a Havlíčkovy (15) (v době výstavby se Havlíčkova ulice jmenovala Jízdecká). Dům byl postaven v letech 1885–1886 podle návrhu významného českého architekta 19. století Antonína Wiehla.[1] Autorem plastiky je Antonín Procházka.[2][3]
Popis domu
Dům byl vystavěn v letech 1885–86 na místě bývalých jezdeckých kasáren. Nárožní čtyřpatrový nájemní dům s nárožními rizality. Fasáda do ulice Na Poříčí i do Havlíčkovy ulice má devět os. Nárožní rizality mají po jedné ose. Přízemí a první patro je zdobeno bosáží, v druhém a třetím patře tvoří fasádu režné zdivo. Ve čtvrtém patře a na štítech zdobí fasádu sgrafita provedená na černém podkladě v barvě zlaté, červené a bílé. Pod druhým patrem je vlys zdobený majolikovými terči. V průčelí do Havlíčkovy ulice je portál hlavního vchodu do vestibulu zdobeného mramorem a štukováním na stropě. Nad portálem na sloupech je balkon. Ve druhém patře je balkon na konzolách, na kterém je medialon s portrétem Marie Wiehlové, manželky Antonína Wiehla. V průčelí do ulice Na Poříčí je arkýř s bohatou plastickou výzdobou.[2] Výzdobu mohutně vyhlížejícího domu tvoří reliéfy vojáků v uniformách ze 17.a 18. století. Jejich umístění v nikách rizalitu připomíná původní objekt jezdeckých kasáren. Vojenská historie předchozího objektu je připomínána realistickými kostýmními studiemi. Na fasádě se tak objevuje vojenské pojetí výzdoby, které ve svých sgrafitech s oblibou na domech uplatňoval později především Mikoláš Aleš.[3] Na Wiehlově stavbě se tak objevuje zcela odlišné téma než bylo použito na předchozích sedmi činžovních domech.[4][5]Antonín Wiehl svůj osmý činžovní dům v Praze postavil společně s Karlem Gemperlem.[2] V dalších letech měl Wiehl v domě Na Poříčí svou kancelář (do té doby v Divadelní ulici čp. 1032/I.). Na závěr své kariéry měl od roku 1896 kancelář ve vlastním Wiehlově domě na Václavském náměstí 792/II., který je také Wiehlovým posledním činžovním domem.[6]
Galerie Dům čp. 1682 Na Poříčí
Antonin Prochazka 1903 – autor plastiky
Na poříčí 18
Odkazy
Reference
- ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
- ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 29–30. Dostupné online.
- ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866.
- ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 7. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Literatura
- BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy.
- BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. 1.. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52.
- DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online.
- KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
- PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
- POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336..
- VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150..
- WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dům čp. 1682 Na Poříčí na Wikimedia Commons - Antonín Wiehl na ArchiWebu
- Antonín Wiehl v encyklopedii Kdo byl kdo Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine.
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Antonín Wiehl (1846–1910) český architekt období historismu
Autor: ŠJů (cs:ŠJů), Licence: CC BY-SA 3.0
Praha, Nové Město. Ulice Na poříčí, č. p. 1682, Na poříčí č. o. 18 (Havlíčkova č. o. 15), novorenesanční nájemní dům z roku 1886 (A. Wiehl, K. Gemperle).
