Dům čp. 542 ve Zborovské ulici

Dům čp. 542 ve Zborovské ulici
Dům čp. 542 ve Zborovské ulici
Dům čp. 542 ve Zborovské ulici
Základní informace
Slohneorenesance
ArchitektAntonín Wiehl sochařská výzdoba Josef Václav Myslbek
Výstavba1885
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UliceZborovská
Souřadnice50°4′42,2″ s. š., 14°24′25,6″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky40380/1-1410 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dům čp. 542 ve Zborovské ulici je novorenesanční dům na Smíchově v Praze 5 na rohu ulic Zborovské (42) a Vodní (5). Dům byl postaven roku 1885 podle návrhu významného českého architekta 19. století Antonína Wiehla. Autorem návrhů sochařské výzdoby je Josef Václav Myslbek.[1][2] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[3]

Popis domu

Antonín Wiehl - architekt a stavitel

Jedná se o nárožní třípatrový novorenesanční činžovní dům se zvýšeným přízemím. Dům má pět os do ulice Zborovské (dříve Královská) a čtyři osy do Vodní (dříve Barrandovy). Přízemí je zdobeno rustikou, v patrech je fasáda provedena v režném zdivu. Třetí patro je provedeno v atice a nikami s vysokými reliéfy ženských alegorií. V přízemí do Zborovské (Královské) ulice je portál s dvěma sochami po stranách. Do Vodní (Barrandovy) ulice je obrácen polygonální arkýř s bohatě zdobenou konzolou. Dům stavěl Antonín Wiehl s Karlem Gemperlem v roce 1885 jak uvádí text na destičce nad portálem[1]:

HANC. DOMUM - AEDIFICAV. A. WIEHL- ET C. GEMRLE - ANNO - DOM. MDCCCLXXXV.

Antonín Wiehl architektonický návrh zpracoval jako svůj sedmý činžovní dům v Praze. V návrhu pouze vymezil plochu pro plastiky, vlastní návrhy soch a reliéfů zpracoval sochař Josef Václav Myslbek, se kterým Wiehl v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na řadě projektů.[4][5] Myslbek navrhl sochařskou výzdobu v duchu renesanční tradice. Po stranách vchodu v nikách navrhl postavy antických vojáků. V nikách mezi okny třetího patra je na každé straně domu pět reliéfů ženských postav jako alegorií ctností. Fasádu do Vodní ulice zdobí reliéf Panny Marie v italském stylu, která adoruje dítě. Štukový reliéf je provedený jako napodobenina majolikového reliéf robbiovské tradice. Všechny Myslbekovy plastiky přiznávají jednoznačně inspiraci italskými stavbami. Výzdoba domu je klasicky vznešená. Malý reliéf Panny Marie je prvkem naivní lidové zbožnosti, který divákovi výzdobu domu lidsky přibližuje a připomíná výzdobu řady italských městských staveb.[2]

Na domě jsou osazeny ještě dvě informační tabulky označující autory stavby a její význam:

Obytný dům čp. 542
Novorenezanční nárožní dům postaven r. 1885 arch. Antonínem Wiehlem a Karlem Gemperlem. Portál zdobí plastiky J. V. Myslbeka, vestibul malby Al Secco.
Kulturní památka

—Pamětní deska na domě[6]

Neorenesanční průčelí vytvořené v r. 1885 arch. A.Wiehlem a Gemplerem. Na domovním portálu plastika od J. V. Myslbeka, uvnitř výtvarně řešený vestibul. Ukazuje typ pražského obytného domu z poslední čtvrtě XIX. století.

—Starší pamětní deska na pravé straně u vchodu do domu[6]

Galerie Dům čp. 542 ve Zborovské ulici.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 29–30. Dostupné online.
  3. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-07-06]. Identifikátor záznamu 152442 : činžovní dům. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  4. ↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  5. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  6. ↑ a b In: Pamětní desky v Praze. DŮM VE SKOŘEPCE - Na domě č.1 Skořepka Praha 1 Staré Město [online]. Psohlavců 1499 Praha 4 - Braník: Pamětní desky v Praze [cit. 2016-03-08]. Dostupné v archivu. 

Literatura

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. 
  • VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Karel Gemperle. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 195. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Josef Vaclav Myslbek Vilimek.jpg
Portrait of Josef Václav Myslbek (under the picture, he is incorrectly referred to as "Jan Václav Myslbek"), Czech sculptor.
Wiehl Antonín2.jpg
Antonín Wiehl (1846–1910) český architekt období historismu
Zborovská - Vodní, čp. 542.jpg
Autor: Shadster, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: