Dům čp. 694 Dukelských hrdinů

Dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů
Dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů
Dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů
Účel stavby

byty a obchod s kancelářskými potřebami

Základní informace
Slohneorenesance
ArchitektJan Zeyer
Výstavba1894
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UlicePplk. Sochora
Souřadnice50°5′59,54″ s. š., 14°25′59,06″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky40983/1-1806 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů v Praze 7 – Holešovicích[1] je rohový třípatrový novorenesanční dům.[2] Byl postaven v roce 1894 podle návrhu významného novorenesančního architekta Jana Zeyera ovlivněného architektem Antonínem Wiehlem.[3][4][5] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky.[6]

Popis domu

Rohový třípatrový dům s nárožním rizalitem je situován na rohu třídy Dukelských hrdinů a ulice pplk. Sochora. Rizalit na nároží zakončuje vykrajovaný štít s ornamentální výzdobou. Výzdobu přízemí tvoří rustika. Nároží prvního až třetího patra zdobí bosáž. Malířská výzdoba domu je v ploše dvou podlaží tvořena psaníčkovými sgrafity. Do armování rizalitu v rozsahu prvního a druhého patra je vložen ozdobný pás se jménem architekta a rokem stavby „Jan Zeyer MDCCCXCIV“. Prostory mezi okny třetího patra, sdruženými po dvojicích vyplňují sgrafita s postavami významných českých panovníků: sv. Václav, Jan Lucemburský, Karel IV.,Václav IV., Vladislav I., Jiří z Poděbrad a Rudolf II. Rámy obrazů jsou zdobeny ornamenty.[2][7][7]

Autor projektu architekt Jan Zeyer

Autorem návrhu je český architekt Jan Zeyer náležející ke generaci Národního divadla. Jeho bratr byl významný český básník Julius Zeyer.[3] Na počátku své stavitelské dráhy Zeyer v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Wiehlovým pojetím české novorenesance byl Zeyer ovlivněn i v dalších letech.[4][5][8][9] Zeyer společně s Wiehlem v Praze navrhl a postavil 5 činžovních domů. Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost odborníků a příznivý ohlas veřejnosti. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení stavby domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé, kde se Antonín Wiehl v průběhu stavby inspiroval rekonstrukcí Schwarzenberského paláce dokončenou Josefem Schulzem v roce 1871, jmenovitě konzolovou římsou.[10] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů v království Českém jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „…Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží…“[9][11][12]Zeyer s Wiehlem navrhli a realizovali ještě Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5, Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici, Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 v Praze 1, Divadelní ul. 12, Krocínova ul. 1. (1875–1876), Dům čp. 1035/17 Karolíny Světlé (1876).[4][5][8] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemprle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.[13]Po ukončení spolupráce s Wiehlem Zeyer realizoval čtyři nájemní domy ve spolupráci s architektem Viktorem Skůčkem.[14][15][16]

Malířská výzdoba domu

Výzdoba domu odpovídá orientaci novorenesančních architektů, malířů a sochařů na historická a vlastenecká témata[17] na cykly ze života a český folklor.[18] Koncepce fasády také ukazuje Zeyerovo ovlivnění Wiehlem a stylem „mluvící architektury“: objevují se zde slavné postavy české historie (králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Vladislav I.,Jiří z Poděbrad a sv. Václav.[2] Tematika sgrafit ukazuje na Alšovo pojetí malířské výzdoby novorenesančních budov.[19]

Dům v kontextu Zeyerovy architektonické tvorby

Dům Zeyer navrhl a postavil v době, kdy si již 10 realizacemi získal jméno jako významný novorenesanční architekt a stavitel. V téže době jako dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů (v roce 1894) Zeyer navrhoval a stavěl další 2 nájemní domy na dnešní třídě Dukelských hrdinů[20] a Řeznický dům na rohu Bubenského nábřeží a Argentinské ulice.[21] Významně se tak zapsal do vytváření tříd a ulic Holešovic - Buben jako nové pražské čtvrti. Dalších 4 stavby Zeyer realizoval mimo Prahu. Na výzdobě fasády domu Zeyer uplatnil obě svá oblíbená kompoziční řešení spočívající v architektonicky oddělených výškových polích: výšková pole slouží pro individuálně určené figury a horizontální pásy byly optimální pro vylíčení děje. Sloučením obou řešení rozdělením horizontálního pásu na několik obdélných polí mohl autor popsat několik různých dějů v řadě za sebou. Takto například zpracovat témata ze života měšťana a alegorie jeho ctností Mikoláš Aleš (podle Wiehlovy představy) na Wiehlově domě.[21]

Galerie domu

Celkové pohledy

  • Dukelských hrdinů 39

    Dukelských hrdinů 39

Detaily sgrafit

  • Dukelských hrdinů 39 - nároží

    Dukelských hrdinů 39 - nároží

Historické postavy na sgrafitech domu

  • Dukelských hrdinů 39 - detail

    Dukelských hrdinů 39 - detail

Odkazy

Reference

  1. ↑ Dukelských hrdinů In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-28. 
  2. ↑ a b c PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 36. Dostupné online.
  3. ↑ a b VLČEK, (ED.), P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: [s.n.], 2004. S. 728 – 729. 
  4. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  5. ↑ a b c LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk [cit. 2015-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 
  6. ↑ Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2016-01-01]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Pplk. Sochora 24/694 - Zeyerův dům.In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. 
  8. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  9. ↑ a b KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  10. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  11. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzenberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  12. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  13. ↑ KOULA, Jan. Činžovní dům architekta A.Wiehla a K.Gemperle v parku městském v Praze.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  14. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  15. ↑ Domy architekta J.Zeyera na Ferdinandově nábř. Smíchovském.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXVI/1892, čís. sešit2, s. 88 - 101. 
  16. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku století dvacátého. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 34–36. Dostupné online.
  17. ↑ JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. in: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257-274. 
  18. ↑ HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  19. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 32–45. Dostupné online.
  20. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 37. Dostupné online.
  21. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 37–38. Dostupné online.

Literatura

  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy, isbn v knize neuvedeno : brož.. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • Domy architekta J.Zeyera na Ferdinandově nábř. Smíchovském.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXVI/1892, čís. sešit2, s. 88 - 101. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  • JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. in: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257-274. 
  • KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  • KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzenberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  • KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • LUKEŠ, Zdeněk. Praha 7 – 100 let moderní architektury 1885-1985.. první. vyd. Praha: [s.n.], 1985 (1985 tisk). 
  • Pplk. Sochora 24/694 - Zeyerův dům.In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. 
  • LUKEŠ, Zdeněk. Praha 1891 – 1918. první. vyd. Praha: [s.n.], 1997 (1997 tisk). 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČSR. Roč. 1951, čís. 10, s. 350–372. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“