Daher el-Omar
| Daher el-Omar | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1689 Osmanská říše |
| Úmrtí | 21. srpna 1775 (ve věku 85–86 let) Akko |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Daher el-Omar al-Zajdání (také: Dháher, Dháhar, Dahír al-Umar či Záhir al-Umar al-Zajdání) (arabsky ظاهر العمر الزيداني ) (asi 1690 – 21. srpna 1775) byl arabský vládce severní Palestiny ve druhé polovině 18. století, kdy byl tento region součástí Osmanské říše.[1] Po většinu své vlády, která začala v roce 1730, vládl zejména území Galileje. Centry jeho vlády byla postupně města Tiberias, Dejr Channa a Akko. Když v roce 1750 přesídlil do Akka, přikázal vylepšit opevnění města a udělal z něj centrum obchodu s bavlnou mezi Palestinou a Evropou. V šedesátých letech 18. století podpořil rozvoj přístavního města Haifa.
Během své vlády čelil výbojům Osmanů z damašského ejáletu, kteří se snažili potlačit jeho autonomii. V roce 1771 on a Alí Bej al-Kabír, vládce egyptského ejáletu, s podporou carského Ruska, dobyli nová území. El-Omar dobyl oblast okolo města Sidón a Alí Bej al-Kabír dobyl Damašek. Tím se otevřeně postavili proti svrchovanosti osmanského sultána. V roce 1774, na vrcholu své vlády, el-Omar vládl území od Gazy až po Bejrút a k tomu také Adžlún. Nicméně v roce 1773 byl jeho spojenec Alí Bej al-Kabír zabit a Osmané uzavřeli příměří s Ruskem. Poté se zaměřili na potlačení samovlády el-Omara. Osmanské námořnictvo v květnu 1775 napadlo Akko a el-Omar v této bitvě padl.
Svou vládu financoval z monopolizovaného obchodu s bavlnou a olivami. Období jeho panování bylo charakterizováno efektivní administrativou a vnitřní bezpečností, a to i přesto, že čelil pokusům o převrat od vlastních synů. Byl tolerantní v náboženské otázce, což vedlo k rozvoji přistěhovalectví křesťanů a židů z jiných částí Osmanské říše. To současně stimulovalo lokální ekonomiku a vedlo k investicím do rozvoje obchodu a infrastruktury. Autonomie jeho vlády nad Palestinou z něj udělalo historického národního hrdinu mezi Palestinci.[2]
Život
Původ
Narodil se kolem roku 1690 v beduínském rodu al-Zajdání, který ale již opustil nomádský způsob života a usadil se v regionu města Tiberias. Jeho otec byl šejkem. V roce 1698 se jeho otec stal výběrčím daní v městě Safed. Do roku 1703 si vybudoval značný vliv a platil za významného šejka Galileje. Zemřel v roce 1706 a jeho postavení převzal nejstarší syn Sád. V téže době čelili nástrahám jiných klanů soupeřících o vliv. V roce 1707 takto byli vyhnáni a usídlili se v Arrábě. On a jeho bratr Sád poté rozvíjeli obchodní vazby s Damaškem a Aleppem, které pro rod al-Zajdání vytvořil jejich otec. Takto postupně vytvořili dostatek bohatství, aby se stali vyhledávanými obchodníky a získali znovu funkce výběrčích daní. Takto byli postupně představeni damašské městské elitě a mezi nimi i prominentnímu rodu al-Husajní. Daher se do tohoto rodu následně přiženil a přesídlil do Nazaretu.[3][4]
Cesta k moci
Kolem roku 1730 se vesničtí šejkové ze sandžaku Náblusu spojili, aby odstavili vlivný beduínský kmen Sakr, který v regionu dominoval. Pod tlakem se rod Sakr snažil vyjednat záchranu od regionálních vládců a jako vyjednavače zvolili právě Dahera el-Omara, který měl u osmanských úřadů dobrou reputaci.[3][4]
Nicméně Daher využil příležitosti pro vlastní ambice. S pomocí beduínů přepadl Tiberias a zajal správce lokální nahije. Toho obvinil z nezákonného výběru daní a tím štvaní obyvatel proti osmanské vládě. Nadřízený guvernér Sidónu souhlasil s el-Omarovým obviněním a udělil mu správu nad městy Tiberias a Arrába. Následně z města Tiberias udělal své sídlo a sezval do něj příslušníky svého rodu, kterým udělil funkce. Třicátá léta poté strávil upevňováním své moci, opevňováním města a rozšiřováním svého území.[4]
Díky jeho renomé coby relativně spravedlivého vládce se na jeho území stěhovali vesničané z okolních regionů.[4] Případně ho vybízeli, aby své panství rozšířil i na ně. Takto například o jeho vládu požádali obyvatelé Chirbat Džiddínu. Daher el-Omar následně jejich žádost předal guvernérovi Sidónu, Ibráhímu Pašovi al-Azmovi, který rozhodl v jeho prospěch. Nicméně současně vyhověl i žádosti dosavadního správce Chirbat Džiddínu, jelikož doufal, že se oba muži vzájemně odstraní. Daher el-Omar shromáždil vojsko o síle 1500 mužů a v následující bitvě u pevnosti Džiddín zvítězil.[3] Roku 1740 získal město Safed, když se jeho správce vzdal bez boje.[3][4] Několik dalších vesnic získal prostřednictvím sňatkové politiky.[3] Jeho bratr Sád následně dobyl město Dejr Channa a jeho bratranec dobyl město Šfar'am.[4]
Na konci čtyřicátých let dobyl Nazaret. To už ovšem výrazně ohrožovalo místní vládce z Dženínu a Náblusu.[5] Náblus spadal pod damašský ejálet, což vedlo ke konfliktu s tamní správou (zejména rod al-Azm). El-Omar měl ovšem rodinné vazby v Nazaretu, kde sídlila jeho první manželka, a tím získával také dobrou reputaci mezi tamními elitními kruhy. El-Omara navíc předcházela pověst náboženské tolerance, což tamní křesťanská populace preferovala před nábožensky vyhraněnými správci z Náblusu (zejména rod al-Džarrár).[3] Rodu al-Azm, který už několik desítek let držel funkce guvernérů oblastí měst Tripolis a Sidón, vadily výpady el-Omara do těchto regionů. Nejvíce proti němu brojil guvernér Sulajmán Paša al-Azm.[6] V letech 1737 a 1738 el-Omar napadl oblast Golanských výšin a Damašek. S podporou vládců Osmanské říše vedl v roce 1738 Sulajmán Paša al-Azm tažení proti el-Omarovi. V téže době se proti el-Omarovi postavil i beduínský kmen Sakr, který zajal jednoho z jeho bratrů, předal ho Sulajmánovi a ten ho nechal popravit. Tažení bylo ale celkově neúspěšné. Nový pokus provedl Sulajmán Paša al-Azm v roce 1741.[3][4]
V září 1742 Sulajmán Paša al-Azm devadesát dní obléhal Tiberias. El-Omar se přes své spojence snažil diplomaticky zvrátit vůli osmanských vládců. Nicméně neúspěšně. V roce 1743 Sulajmán Paša al-Azm během dalšího tažení zemřel.[3][4] Jeho nástupce As'ad Paša al-Azm od pronásledování el-Omara ustoupil. Dalších čtrnáct let byla situace relativně klidná. V roce 1757 dva beduínské kmeny přepadly, oloupily a zabily muslimské poutníky na cestě do Mekky. Mezi nimi ovšem byla i sestra osmanského sultána Osmana III. Ten v reakci sesadil guvernéra Damašku Husajna Pašu ibn Makího. Ten se poté přesunul do funkce po As'adovi Pašovi al-Azmovi a jako prioritu si dal porážku el-Omara, kterého obvinil z účasti na přepadení poutníků. El-Omar obvinění odmítl, vyhledal pachatele, odkoupil jejich lup a následně ho coby dar dobré vůle zaslal novému sultánovi Mustafovi III.[3] V roce 1760 byl Husajn Paša ibn Makí vyměněn.
Roku 1744 el-Omar dobyl Akko, kde si už předtím vytvořil vliv. Místní kádí a ulamá se za něj přimluvili u sultána, což vedlo k tomu, že v roce 1746 byl el-Omar oficiálně uznán i správcem Akka.[3] V roce 1750 město opevnil hradbami. Nechal postavit také pevnost a veřejné budovy a infrastrukturu. To silně posílilo imigraci do města. Také postavil vodní mlýny na řekách Na'aman a Ga'aton.[7]
V roce 1757 dobyl tehdy přístavní vesnici Haifu a pohoří Karmel.[3][4] Haifa byla coby přístav pro Osmany důležitá. Proto byla vyslána loď s žoldnéry, aby ji dobyli. Nicméně el-Omar jejich útok odrazil a postupně si přes kontakty diplomaticky domluvil správu nad Haifou.[4]
Rebélie synů
Poté, co přesídlil do Akka, dosadil své syny do významných pevnostních měst na svém území, aby zajistil jeho spolehlivou obranu. Nicméně v průběhu šedesátých let se každý z nich pokusil rozšířit sobě svěřené panství s cílem mít největší moc v případě otcovy smrti.[7] Spory navíc rozdmýchával a podporoval damašský guvernér Uthmán Paša.[7]
V září 1767 se rozhořel otevřený konflikt mezi ním a jeho synem Alim, který velel Safedu. Ali byl přitom do té doby jeho klíčovou oporou. Vojsko Dahera el-Omara následně obklíčilo Safed a Ali se musel vzdát. Otec ho omilostnil, ale převelel ho ze Safedu do menší vesnice.[3] Krátce poté se proti němu spojili Ali s nejstarším synem Salíbím (který kontroloval Tiberias) a dalším synem Sádem. Nejdříve se jim podařilo dobýt několik vesnic, ale Daher el-Omar poté přeskupil své vojsko a ztracené území opět dobyl. Syny poté pokutoval, ale omilostnil a převelel je z měst do vesnic. Koncem roku 1767 rodinné spory utichly.[3]
Vláda
V roce 1768 Vysoká porta, tedy osmanská vláda, částečně uznala el-Omarovu autonomii, když mu udělila tituly šejk Akka a Galileje a emír Nazaretu, Tiberiasu a Safedu.[4] V roce 1770 však zemřeli jeho spojenci ve vnitřních kruzích osmanského dvora a toho využil Uthmán Paša, aby do vedení správy Sidónu a Tripolisu dosadil své syny, a tím si upevnil pozici při tažení proti el-Omarovi. V přípravě na válku el-Omar vylepšil opevnění Akka a vyzbrojil všechny muže ve městě puškami a šavlemi. Současně upevnil jednotu se svými syny.[4]
El-Omar dále vyjednal spojenectví s egyptskými mamlúky a správci Hidžázu. Jeho spojencem se stal Alí Bej al-Kabír, vládce egyptského ejáletu. Spojoval je zejména společný zájem expanze na úkor vládnoucí Osmanské říše. Alí Bej al-Kabír v tomto kontextu usiloval o dobytí Sýrie. Al-Kabír byl klíčovým spojencem, který shromáždil až dvacet tisíc vojáků. Egyptskému mamlúckému vojsku v Palestině velel Ismáil Bej. Společně se dostali až do Sýrie, kde se ale egyptské vojsko zastavilo, jelikož se Ismáil Bej střetl přímo s Uthmánem Pašou, který doprovázel poutníky do Mekky. Ismáil Bej z náboženských důvodů odmítl zaútočit a stáhl se do Jaffy, což popudilo el-Omara.[8] Alí Bej al-Kabír poté vyslal dalších 35 tisíc vojáků pod velením Abú al-Dzahába. Mamlúci poté dobyli Damašek. Daher el-Omar mezitím s vlastním vojskem dobyl Sidón. Nicméně Ismáil Bej brzy přesvědčil Abú al-Dzahába, že boj proti osmanskému sultánu, který je chalífou islámu, je proti Bohu. Oba proto svá vojska stáhli.[8] Kvůli tomuto vývoji se musel ze Sidónu stáhnout i el-Omar.[3] V roce 1771 přesunul svou pozornost na město Jaffa, které dobyl. Město opevnil a ponechal v něm posádku o dvou tisících mužích.[4]
Koncem roku 1771 obléhal centrum obchodu Palestiny, město Náblus. Zde vytvořil spojenectví s rodem al-Džarrár, kterému se nelíbil výběr správců města z konkurenčních rodů. Po devíti dnech obléhání se Daher el-Omar stáhl. Vojska el-Omara a Uthmána Pašy se poté střetla v Chulském údolí. Vojsko Uthmána Pašy mělo sílu deseti tisíc mužů. Nicméně byli poraženi a zatlačeni do řeky Jordán, kde se většina vojáků utopila. Uthmán Paša přežil. Na Dahera el-Omara čekalo v Akku triumfální přivítání.[3] Daher el-Omar poté znovu dobyl Sidón, ze kterého utekli tamní správci. Osmanská vláda po selhání Uthmána Pašy sesadila jeho i jeho syny ze všech funkcí.[3]
Roku 1772 el-Omar ztratil Jaffu. Jeho nejdůležitější spojenec, Alí Bej al-Kabír, byl navíc v téže době vyhnán z Egypta. Na obzoru se navíc objevil nový nepřítel, a to osmanský loajalista Džazzár Paša. Ten mezitím od Drúzů dobyl Bejrút. Nicméně el-Omar a Alí Bej al-Kabír získali nového spojence, a to Ruské impérium, které mělo v té době konflikt s Osmanskou říší. S pomocí ruské flotily el-Omar dobyl Jaffu a Bejrút.
Konec vlády a smrt
V roce 1773 se Alí Bej al-Kabír vydal do Egypta, aby obnovil svou pozici. Ovšem po svém příjezdu byl zavražděn. Tím skončilo spojenectví Palestiny a Egypta. Daher el-Omar se v téže době pokusil dobýt Jeruzalém, ale selhal. Osmané dali v roce 1774 celou Sýrii do správy Uthmánu Pašovi al-Misrímu. Ten se snažil s el-Omarem jednat po dobrém. Přesvědčil osmanskou vládu, aby el-Omarovi udělila funkci guvernéra Sidónu, a to za podmínky, že bude platit daně v plné výši. V únoru 1774 prohlásil Dahera el-Omara guvernérem Sidónu, Gazy, Ramly a Jaffy. Díky tomu se Daher el-Omar stal de facto vládcem Palestiny (s výjimkou měst Náblus a Jeruzalém).[4]
V průběhu roku 1774 se novým guvernérem Damašku stal Muhammad Paša al-Azm. Současně Osmanská říše uzavřela mír s Ruským impériem, což znamenalo konec války a ruské podpory pro Dahera el-Omara. V roce 1775 byl el-Omar Osmany odvolán z funkce guvernéra Sidónu. znovu se také rozhořel konflikt mezi Daherem el-Omarem a jeho syny. Nicméně bitvy se syny Daher vyhrával. Abú al-Dzaháb, podpořen osmanskou vládou, vedl trestnou výpravu. Dobyl například Jaffu a zmasakroval tamní mužskou populaci. Následně zaútočil na Sidón, kde byl přítomen i Daher el-Omar, který musel z města uprchnout do Akka. To bylo následně obléháno osmanskou flotilou. Daher el-Omar se snažil vyjednat štědré výkupné za ušetření sebe a obyvatel Akka, nicméně jednání se zhroutila. Město bylo několik dní ostřelováno z kanónů. V srpnu 1775 se Daher el-Omar pokusil z města utéct, ale byl zastřelen osmanskými vojáky. Následně byl sťat a jeho hlava byla poslána do Konstantinopole.[3] Po jeho smrti Osmané zabavili jeho veškerý nashromážděný majetek a zatkli nebo popravili jeho syny.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Daher el-Omar na anglické Wikipedii.
- ↑ Search Results for Ẓāhir al-ʿUmar al-Zaydānī. referenceworks [online]. [cit. 2025-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ https://www.palestine-studies.org/sites/default/files/jq-articles/JQ%2063_Zahir%20al-Umar.pdf
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q JOUDAH, Ahmad Hasan. Revolt in Palestine in the Eighteenth Century: The Era of Shaykh Zahir Al-ʻUmar. [s.l.]: Kingston Press 174 s. Dostupné online. ISBN 978-0-940670-11-2. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n PHILIPP, Thomas. Acre: The Rise and Fall of a Palestinian City, 1730-1831. [s.l.]: Columbia University Press 459 s. Dostupné online. ISBN 978-0-231-50603-8. (anglicky)
- ↑ MAROM, Roy; TEPPER, Yotam; ADAMS, Matthew J. Lajjun: forgotten provincial capital in Ottoman Palestine. Levant. 2023-05-04, roč. 55, čís. 2, s. 218–241. Dostupné online [cit. 2025-03-12]. ISSN 0075-8914. doi:10.1080/00758914.2023.2202484.
- ↑ RAFEQ, Abdul-Karim. The Province of Damascus, 1723-1783. [s.l.]: Khayats 402 s. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c COHEN, Amnon. Palestine in the 18th Century: Patterns of Government and Administration. [s.l.]: Magnes Press, Hebrew University 376 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-647903-3. (anglicky)
- ↑ a b ROGAN, Eugene. The Arabs: A History. [s.l.]: Basic Books 855 s. Dostupné online. ISBN 978-0-465-03248-8. (anglicky)
Literatura
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Daher el-Omar na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
(c) צילום:דר אבישי טייכר, CC BY 2.5
al omari mosque in tiberias
Autor: Al Ameer son, Licence: CC BY-SA 4.0
Map showing the territory controlled by Zahir al-Umar, his sons, and Metawali allies in Ottoman Palestine and Lebanon around 1772. From about 1750, Zahir's capital was the port town of Acre.
The different colored shades indicate general phases of expansion. Also indicated on the map are important geographic regions and towns, major battles or sieges, and approximate Ottoman provincial (eyalet) boundaries.
Sources:
The map is based mainly on the map found in Thomas Philipps (2001) Acre: The Rise and Fall of a Palestinian City, p. 228, with modifications, including the inclusion of Jabal Ajlun, based on information from from the same source, pp. 31-43, and/or Ahmad Joudah (2013) Revolt in Palestine in the Eighteenth Century: The Era of Shaykh Zahir al-Umar (Second ed.).(c) Goran tek-en, CC BY-SA 4.0
The maximum extent (actual and nominal) of the autonomous sheikh Zahir al-Umar's sheikhdom within the Ottoman Empire in 1774.
Autor: Al Ameer son, Licence: CC BY-SA 4.0
Map of northern Palestine, including the Galilee, the Haifa area, the Marj Ibn Amer plain (Jezreel Valley), and parts of the Hula Valley and Jabal Amil, under the Banu Zaydan. The Zaydans were a family of local tax farmers and chiefs who came to rule parts of this area from the 1690s. Under the Zaydani sheikh Zahir al-Umar, the family controlled the entire area by ca. 1750.
The map shows the towns and villages mentioned in the sources during this period. Fortresses and fortified villages are distinguished from unwalled places. The seats of Zahir al-Umar are marked in red: Tiberias became his seat from 1730 until the early-to-mid 1740s. Afterward, Deir Hanna served as his headquarters until he completed the wall around Acre, which became his seat by 1750.
The seats of other Zaydani chiefs, namely Zahir's uncles, cousins, brothers and sons, are marked in orange.
- Arraba and Deir Hanna: Arraba became Sa'd's seat from 1707 until he moved it to nearby Deir Hanna by 1742 at the latest. Sa'd was assassinated in 1761 and Deir Hanna thereafter became the seat of Zahir's son Ahmad.
- Damun and Shefa-Amr: Damun was the seat of Zahir's paternal uncle, Ali ibn Salih, at some point in the first quarter of the 18th century. Ali was succeeded there by his son Muhammad. The latter then took over Shefa-Amr in the 1730s or early 1740s, which became his new seat. He was assassinated in 1743. It became the headquarters of Zahir's son Uthman at an unknown point afterward.
- For a certain period, Kafr Kanna was the seat of Zahir's son Uthman.
- For a certain period, Safed was the seat of Zahir's son Ali
- For a certain period, Nazareth was the seat of Zahir's son Abbas
- For a certain period, I'billin was the seat of Zahir's brother Yusuf.
The map also shows villages destroyed by the Zaydans, namely the Druze village of Sallama and the original port town of Haifa, which he rebuilt at a site nearby.
Sources:
- Joudah, Ahmad Hasan (2013) Revolt in Palestine in the Eighteenth Century: The Era of Shaykh Zahir al-Umar, 2nd ed. Gorgias Press ISBN 978-1-4632-0002-2
- Philipp, Thomas (2001). Acre: The Rise and Fall of a Palestinian City, 1730–1831. Columbia University Press. ISBN 978-0-231-50603-8
Autor: Ziad Daher, Licence: CC BY-SA 3.0
Daher el-Omar portrait painted by Ziad Zaydany in 1990