Daniel Vacek

Daniel Vacek
Stát	Československo Československo (1990–1992) Česko Česko (1993–2003)
Datum narození	1. dubna 1971 (53 let)
Místo narození	Praha, Československo[1]
Výška	191 cm[1]
Hmotnost	81 kg[1]
Profesionál od	1990[1]
Ukončení kariéry	2003
Držení rakety	pravou rukou, bekhend jednoruč
Výdělek	4 803 388 USD
Tenisová raketa	Wilson
Dvouhra
Poměr zápasů	176–225
Tituly	0 ATP, 3 challengery
Nejvyšší umístění	26. místo (29. ledna 1996)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open	3. kolo (1994)
French Open	3. kolo (1994, 1998)
Wimbledon	4. kolo (1994)
US Open	4. kolo (1995, 1997)
Velké turnaje ve dvouhře
Olympijské hry	2. kolo (1996)
Čtyřhra
Poměr zápasů	335–258
Tituly	25 ATP, 2 challengery
Nejvyšší umístění	3. místo (8. září 1997)
Čtyřhra na Grand Slamu
Australian Open	čtvrtfinále (1999)
French Open	vítěz (1996, 1997)
Wimbledon	3. kolo (1998)
US Open	vítěz (1997)
Velké turnaje ve čtyřhře
Olympijské hry	čtvrtfinále (1996)
Týmové soutěže
Davis Cup	semifinále (1996)
Údaje v infoboxu aktualizovány dne 20240315a15. března 2024 Některá data mohou pocházet z datové položky.

Daniel Vacek (* 1. dubna 1971 Praha) je český tenisový trenér a bývalý profesionální tenista, který před rokem 1993 reprezentoval Československo. Na profesionálních okruzích se pohyboval mezi lety 1990–2003. V rámci grandslamu vyhrál s Jevgenijem Kafelnikovem čtyřhry na French Open 1996 a 1997 i US Open 1997. Stal se tak prvním českým hráčem s třemi grandslamy z mužské čtyřhry. Na okruhu ATP Tour získal dvacet pět deblových titulů. Z pěti singlových finále odešel poražen. Na challengerech ATP získal tři tituly ve dvouhře a dva ve čtyřhře.^[2]

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v lednu 1996 na 26. místě a ve čtyřhře pak v září 1997 na 3. místě.^[1]

Ve dvouhře si zahrál čtvrtfinále Paris Masters 1995, Canada Masters 1998 a Cincinnati Masters 1998, kde porazil světovou jedničku Marcela Ríose. Po ukončení aktivní kariéry se začal věnovat trenérství. V roce 2019 se stal koučem Tomáše Macháče.

Narodil se roku 1971 v Praze do rodiny Václava a Radmily Vackových. Tenis začal hrát v jedenácti letech a stal se odchovancem Sparty Praha. Praktikoval silový tenis a „hlavní zbraní“ bylo tvrdé podání. Před vstupem do profesionálního tenisu zvažoval studium všeobecného lékařství.^[3][4][5]

V roce 2003 ukončil kariéru kvůli chronickým bolestem zad. Již v lednu téhož roku koupil na Vackovu osobu 75 % akcií fotbalového klubu FC Baník Ostrava sportovní podnikatel Tomáš Petera, který se v Ostravě již nemohl oficiálně angažovat kvůli působení ve Slovanu Liberec. Stal se tak vykonavatelem jeho pravomocí. V úvodním ročníku působení v klubu, v sezóně 2003/2004, vyhrál Baník Ostrava poprvé nejvyšší českou ligu a navázal na tři trofeje z československé éry. Majoritním vlastníkem Vacek zůstal do léta 2009, kdy od něj Petera získal akcie jako nový většinový vlastník.^[6][7]

Poprvé se oženil s Nizozemkou René Vacek, s níž byl ve vztahu dvacet dva let. Do manželství se narodili syn Daniel Willem a tři dcery. Sedm roků rodina žila v Nizozemsku a poté pět let ve Spojených státech amerických. Ve floridském Bradentonu se věnoval trenérství. Po rozvodu – a dvanáctiletém pobytu mimo rodný stát –, se v roce 2018 vrátil do Česka. V trenérské kariéře pokračoval ve Spartě Praha. V roce 2019 se do nového partnerského vztahu narodil syn, a podruhé se oženil s Klárou Vítkovou.^[4][5][3] Jeho neteř, bývalá světová sedmička Nicole Vaidišová, hrála rovněž profesionálně tenis. Dvakrát se provdala za Radka Štěpánka. Matkou Vaidišové je Vackova sestra Riana Vacková, jež se věnovala cvičitelství aerobiku.^[8]

V únoru 2024 byl obviněn z dotačního podvodu ve spolupachatelství v rámci kauzy Českého tenisového svazu s nakládáním státních dotací. Obviněno bylo celkem pět fyzických a pět právnických osob včetně prezidenta svazu Iva Kaderky a bývalého deblového spoluhráče Vojtěcha Flégla.^[9] Mezi obviněné se zařadila i společnost Sofos vlastněná manželkou Klárou Vackovou, za níž fakticky vystupoval. V letech 2021 a 2022 firma podle policie vystavila třicet šest fiktivních faktur za „organizaci a zajištění“ turnajů ve výši téměř 4,8 milionu korun, které směřovaly „na jiný než určený účel“.^[10]

V českém daviscupovém týmu debutoval v roce 1995 neapolským úvodním kolem Světové skupiny proti Itálii, v němž porazil Gaudenziho a prohrál s Furlanem. Italové postoupili po výhře 4–1 na zápasy. Ve Světové skupině 1996 odehrál všech devět utkání, v prvním kole proti Maďarsku, čtvrtfinále proti Spojeným státům i semifinále. V prvním světovém semifinále družstva od roku 1986 podlehlo Česko favorizovanému Švédsku. Vacek v něm nestačil na Edberga ani Enquista, proti kterému v páté sadě prohospodařil výhodu brejku.^[4][11] Jediný bod zajistil s Kordou ve čtyřhře. V soutěži nastoupil k sedmi mezistátním utkáním s bilancí 5–5 ve dvouhře a 3–2 ve čtyřhře.^[12]

Na březnové kvalifikační kolo 2022 s Argentinou se vrátil do českého týmu jako trenér, když vedl dvojku Macháče.^[11][13]

Česko reprezentoval na Letních olympijských hrách 1996 v Atlantě. Do dvouhry nastoupil jako turnajová šestnáctka. Po výhře nad Prinosilem podlehl ve druhém kole Olchovskému. Ve čtyřhře vytvořil pátý nasazený pár s Jiřím Novákem. Ve čtvrtfinále však nestačili na pozdější britské stříbrné medailisty Broada s Henmanem.^[14]

Jako člen českého výběru v roce 1993 zasáhl do Světového poháru družstev v Düsseldorfu. Ve skupinové fázi podlehl Švédu Magnusi Larssonovi a porazil Francouze Henriho Leconta. V páru s Cyrilem Sukem vyhráli nad Francouzi i čtyřhru.^[2] Ve čtyřčlenné skupině obsadilo Česko třetí místo, když zdolalo Francii 3–0 a podlehlo Švédsku i Německu 1–2.^[15]

Na okruhu Grand Prix debutoval třetím ročníkem srpnového Čedok Open 1989, kde vytvořil druhý nasazený pár s Václavem Roubíčkem. Po výhře nad Střelbou s Víznerem vypadli ve čtvrtfinále s československo-sovětskou dvojicí Sláva Doseděl a Ģirts Dzelde. Semifinále i finále si poprvé zahrál při premiéře umagského Yugoslav Open 1990, v roce založení okruhu ATP Tour. S Vojtěchem Fléglem si odvezli deblovou trofej, když v závěrečném utkání porazili sovětský pár Andrej Čerkasov a Andrej Olchovskij z třetí stovky deblového žebříčku. Druhou trofej vybojovali na srpnovém Czechoslovak Open 1990 na Štvanici po finálové výhře nad Rumuny Georgem Cosacem a Florinem Segărceanuem, kteří také figurovali ve třetí stovce světové klasifikace. O dva týdny později ovládli antukový San Marino Open. V závěrečném duelu zdolali Španěly Burilla s Górrizem.^[2][16]

Do dvouhry okruhu ATP Tour poprvé zasáhl na lednovém Wellington Classic 1991, kde jej na úvod vyřadil Němec Markus Zoecke. O týden později debutoval na grandslamu, když prošel tříkolovou kvalifikací Australian Open 1991. Na úvod melbournské dvouhry však nenašel recept na pozdějšího čtvrtfinalistu Jaimeho Yzagu z Peru. Po boku Flégla odehrál i melbournskou čtyřhru. Časnou porážku jim přivodili Němci Patrik Kühnen a Boris Becker, na něž uhráli jen tři gamy. První zápas grandslamové dvouhry vyhrál na Australian Open 1993 poté, co vyšel vítězně z pětisetové bitvy s Němcem Markusem Naewiem. Ve druhém kole jej vyřadil Američan MaliVai Washington.^[2][16]

V kvalifikaci Mastersu poprvé startoval na listopadovém Paris Open 1992. Do dvouhry jej ale nepustil Švéd Nicklas Kulti. Hlavní soutěže této kategorie si premiérově zahrál v sezóně 1994, kdy zasáhl do sedmi dílů mistrovské série. Na prvním z nich, Miami Masters jej vyřadil Švéd Lars-Anders Wahlgren z třetí světové stovky. V Monte-Carlu nestačil na dvacátého osmého hráče žebříčku Javiera Sáncheze. Úvodní kola přešel pouze na Rome Masters a Stockholm Open 1994, na nichž přehrál Karstena Braasche a Carlose Costu. Singlovým maximem na Mastersech se stala tři čtvrtfinále. Na Paris Open 1995 zdolal Patricka McEnroea, Gaudenziho a po skreči i Guyho Forgeta. Nestačil až na jihoafrickou světovou jedenáctku Waynea Ferreiru. V severoamerické letní sezóně na betonech 1998 postoupil mezi poslední osmičku Canada Masters přes Vincenta Spadeu. V ní ale nenašel recept na světovou dvanáctku Tima Henmana. Navazující Cincinnati Masters znamenal jedinou výhru nad úřadující světovou jedničkou, když ve druhém kole přehrál Chilana Marcela Ríose.^[17] Nezastavil jej ani dvacátý v pořadí Jan Siemerink. Ve čtvrtfinále však podlehl deblovému spoluhráči Jevgeniji Kafelnikovi, jemuž patřila desátá příčka.^[2][16]

S Cyrilem Sukem ovládl čtyřhru Rome Masters 1995. Ve finále zdolali čtvrté nasazené Švédy Jana Apella s Jonasem Björkmanem. Vybojoval tak jediný deblový triumf v sérii Masters. Ze souboje o titul pak odešli poraženi na říjnovém Eurocard Open 1995 v Essenu, přestože v semifinále porazili první světový pár Australanů Woodbridge a Woodforde. Souboj o titul však nezvládli s druhou světovou dvojicí Nizozemců Eltingh a Haarhuis. Po boku Kafelnikova skončil jako poražený finalista na dvou Mastersech, Monte-Carlo Masters 1994 a Paris Masters 1996.^[2][16]

Spolu s Jevgenijem Kafelnikovem ovládl tři deblové grandslamy. Poprvé triumfovali na French Open 1996 po finálové výhře nad Forgetem a Jakobem Hlaskem. Kafelnikov získal i pařížský singlový titul a k roku 2024 zůstával posledním vítězem obou mužských soutěží na jediném grandslamu. Na Roland Garros 1997 trofej obhájili jako první pár v otevřené éře francouzského turnaje, když se tento výkon před nimi naposledy podařil Seixasovi s Trabertem v letech 1954 a 1955.^[18][19] V souboji o titul porazili Australany Todda Woodbridge s Markem Woodfordem, kteří vyhráli předchozí tři majory, čímž je připravili o nekalendářní grandslam. Ve finále US Open 1997 zvládli duel proti Švédům Jonasi Björkmanovi a Nicklasi Kultimu.^[4][2][16] Jako první český muž tak vybojoval tři deblové grandslamy, čímž překonal dva triumfy Tomáše Šmída.^[20]

Singlovým grandslamovým maximem se stala tři osmifinále. Poprvé do čtvrtého kola postoupil ve Wimbledonu 1994 po výhře nad šestnáctým hráčem žebříčku Kafelnikovem. V něm však nenašel recept na světovou jedničku a pozdějšího šampiona Petea Samprase.^[21] Také na US Open 1995 a 1997 pronikl do čtvrté fáze. V prvním případě jej vyřadil Američan Patrick McEnroe z páté desítky žebříčku, a ve druhém britská světová dvacítka Greg Rusedski. Již ve druhém kole US Open 1995 zdolal světovou jedenáctku Sergiho Brugueru a ve třetí fázi US Open 1997 Marka Philippoussise, jemuž patřila devatenáctá příčka.^[2][16]

Z pěti finále dvouhry na túře ATP odešel vždy poražen. Nejdříve na únorovém Copenhagen Open 1994, kde si poradil s Francouzem Gilbertem, Jarrydem, Olchovským a v semifinále s Fleurianem. V souboji o titul jej zastavil čtyřicátý pátý muž žebříčku, dvacetiletý Kafelnikov.^[22] Další dva finálové souboje ztratil až v závěru rozhodujících sad. Ve čtvrtfinále marseillského Open 13 1995 oplatil porážku světové desítce Kafelnikovovi a poté vyřadil šedesátého muže žebříčku Lionela Rouxe z Francie. V závěrečném duelu turnaje jej zdolala favorizovaná světová trojka Boris Becker, která třetí sadu získala poměrem 7–5.^[23] Finále proti Němci Carlu-Uwemu Steebovi na moskevském Kremlin Cupu 1995 prohrál až v tiebreaku třetího setu.^[24] Již závěr moskevského semifinále měl stejný scénář – z pohledu Vacka ale v opačném gardu –, když získal rozhodující zkrácenou hru se světovou šestkou Kafelnikovem.^[25] Rovněž ve finálovém zápase Rotterdam Open 1997 proti světové sedmičce Richardu Krajickovi nezvládl obě zkrácené hry. Už v předcházejícím semifinále porazil pátého hráče žebříčku Gorana Ivaniševiće.^[26]

Do poslední dvouhry nastoupil na lednovém Australian Open 2002, kde jej vyřadil 20letý Argentinec David Nalbandian z konce světové padesátky.^[27] Následovaly již pouze kvalifikace, se závěrečnou účastí na srpnovém Indianapolis Championships 2002, kde odstoupil před kvalifikačním kolem s Prinosilem.^[2] Profesionální kariéru ukončil v sezóně 2003, v níž odehrál jen úvodní kola čtyřher na French Open s Pákistáncem Ajsámem Kúreším a ve Wimbledonu po boku Američana Jima Thomase. Příčinou odchodu z okruhu byly dlouhodobé bolesti zad a nelepšící se stav po výhřezu meziobratlových plotének. Kvůli tomu fakticky vynechal již sezónu 2001.^[4][5]

Po dvanáctiletém pobytu mimo Česko se v roce 2018 vrátil do Sparty Praha ve Stromovce, kde se stal trenérem Národního tenisového centra a Střediska vrcholového tenisu. V roce 2019 začal trenovat Tomáše Macháče.^[4][5][28]

Stav	rok	turnaj	povrch	spoluhráč	soupeři ve finále	výsledek
Vítěz	1996	French Open	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Jakob Hlasek Guy Forget	6–2, 6–3
Vítěz	1997	French Open (2)	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Todd Woodbridge Mark Woodforde	7–6(7–1), 4–6, 6–3
Vítěz	1997	US Open	tvrdý	Jevgenij Kafelnikov	Jonas Björkman Nicklas Kulti	7–6(10–8), 6–3

Stav	č.	datum	turnaj	povrch	soupeř ve finále	výsledek
Finalista	1.	březen 1994	Kodaň, Dánsko	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	3–6, 5–7
Finalista	2.	únor 1995	Marseille, Francie	koberec (h)	Boris Becker	7–6(7–2), 4–6, 5–7
Finalista	3.	listopad 1995	Moskva, Rusko	koberec (h)	Carl-Uwe Steeb	6–7(5–7), 6–3, 6–7(6–8)
Finalista	4.	březen 1997	Rotterdam, Nizozemsko	koberec (h)	Richard Krajicek	6–7(4–7), 6–7(5–7)
Finalista	5.	říjen 1999	Toulouse, Francie	tvrdý (h)	Nicolas Escudé	5–7, 1–6

Stav	č.	datum	turnaj	povrch	spoluhráč	soupeři ve finále	výsledek
Vítěz	1.	květen 1990	Umag, Jugoslávie	antuka	Vojtěch Flégl	Andrej Čerkasov Andrej Olchovskij	6–4, 6–4
Vítěz	2.	srpen 1990	Praha, Československo	antuka	Vojtěch Flégl	George Cosac Florin Segărceanu	5–7, 6–4, 6–3
Vítěz	3.	srpen 1990	San Marino	antuka	Vojtěch Flégl	Jordi Burillo Marcos Aurelio Górriz	6–1, 4–6, 7–6
Finalista	1.	srpen 1991	Praha, Československo	antuka	Libor Pimek	Vojtěch Flégl Cyril Suk	4–6, 2–6
Finalista	2.	říjen 1991	Berlín, Německo	koberec (h)	Jan Siemerink	Petr Korda Karel Nováček	6–3, 5–7, 5–7
Finalista	3.	leden 1992	Wellington, Nový Zéland	tvrdý	Michiel Schapers	Jared Palmer Jonathan Stark	3–6, 3–6
Finalista	4.	březen 1993	Kodaň, Dánsko	koberec (h)	Martin Damm	David Adams Andrej Olchovskij	3–6, 6–3, 3–6
Vítěz	4.	srpen 1993	New Haven, Spojené státy	tvrdý	Cyril Suk	Steve DeVries David Macpherson	7–5, 6–4
Vítěz	5.	únor 1994	Marseille, Francie	koberec (h)	Jan Siemerink	Martin Damm Jevgenij Kafelnikov	6–7, 6–4, 6–1
Finalista	5.	duben 1994	Monte-Carlo, Monako	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Nicklas Kulti Magnus Larsson	6–3, 6–7, 4–6
Finalista	6.	červenec 1994	Gstaad, Švýcarsko	antuka	Menno Oosting	Sergio Casal Emilio Sánchez	6–7, 4–6
Vítěz	6.	říjen 1994	Toulouse, Francie	tvrdý (h)	Menno Oosting	Patrick McEnroe Jared Palmer	7–6, 6–7, 6–3
Finalista	7.	únor 1995	Stuttgart, Německo	koberec (h)	Cyril Suk	Grant Connell Patrick Galbraith	2–6, 2–6
Vítěz	7.	duben 1995	Nice, Francie	antuka	Cyril Suk	Luke Jensen David Wheaton	3–6, 7–6, 7–6
Vítěz	8.	květen 1995	Řím, Itálie	antuka	Cyril Suk	Jan Apell Jonas Björkman	6–3, 6–4
Vítěz	9.	srpen 1995	Long Island, Spojené státy	tvrdý	Cyril Suk	Rick Leach Scott Melville	5–7, 7–6, 7–6
Finalista	8.	září 1995	Bukurešť, Rumunsko	antuka	Cyril Suk	Mark Keil Jeff Tarango	4–6, 6–7
Vítěz	10.	říjen 1995	Basilej, Švýcarsko	tvrdý (h)	Cyril Suk	Mark Keil Peter Nyborg	3–6, 6–3, 6–3
Finalista	9.	říjen 1995	Essen, Německo	koberec (h)	Cyril Suk	Jacco Eltingh Paul Haarhuis	5–7, 4–6
Vítěz	11.	květen 1996	Praha, Česko (2)	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Luis Lobo Javier Sánchez	6–3, 6–7, 6–3
Vítěz	12.	červen 1996	French Open, Paříž, Francie	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Jakob Hlasek Guy Forget	6–2, 6–3
Finalista	10.	červen 1996	Halle, Německo	tráva	Jevgenij Kafelnikov	Byron Black Grant Connell	1–6, 5–7
Vítěz	13.	říjen 1996	Basilej, Švýcarsko (2)	tvrdý (h)	Jevgenij Kafelnikov	David Adams Menno Oosting	6–3, 6–4
Vítěz	14.	říjen 1996	Vídeň, Rakousko	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	Pavel Vízner Menno Oosting	7–6, 6–4
Finalista	11.	listopad 1996	Paříž, Francie	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	Jacco Eltingh Paul Haarhuis	4–6, 6–4, 6–7
Finalista	12.	březen 1997	Petrohrad, Rusko	koberec (h)	David Prinosil	Andrej Olchovskij Brett Steven	4–6, 3–6
Vítěz	15.	duben 1997	Hongkong	tvrdý	Martin Damm	Karsten Braasch Jeff Tarango	6–3, 6–4
Vítěz	16.	duben 1997	Tokio, Japonsko	tvrdý	Martin Damm	Justin Gimelstob Patrick Rafter	2–6, 6–2, 7–6
Vítěz	17.	červen 1997	French Open, Paříž, Francie (2)	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Todd Woodbridge Mark Woodforde	7–6(14–12), 4–6, 6–3
Vítěz	18.	červenec 1997	Gstaad, Švýcarsko	antuka	Jevgenij Kafelnikov	Trevor Kronemann David Macpherson	4–6, 7–6, 6–3
Vítěz	19.	září 1997	US Open, New York, Spojené státy	tvrdý	Jevgenij Kafelnikov	Jonas Björkman Nicklas Kulti	7–6, 6–3
Finalista	13.	březen 1998	Londýn, Velká Británie	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	Martin Damm Jim Grabb	4–6, 5–7
Finalista	14.	srpen 1998	Los Angeles, Spojené státy	tvrdý	Jeff Tarango	Patrick Rafter Sandon Stolle	4–6, 4–6
Vítěz	20.	říjen 1998	Vídeň, Rakousko (2)	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	David Adams John-Laffnie de Jager	7–5, 6–3
Finalista	15.	listopad 1998	Moskva, Rusko	koberec (h)	Jevgenij Kafelnikov	Jared Palmer Jeff Tarango	4–6, 7–6, 2–6
Vítěz	21.	leden 1999	Auckland, Nový Zéland	tvrdý	Jeff Tarango	Jiří Novák David Rikl	7–5, 7–5
Vítěz	22.	únor 1999	Petrohrad, Rusko	koberec (h)	Jeff Tarango	Menno Oosting Andrei Pavel	3–6, 6–3, 7–5
Vítěz	23.	duben 1999	Tokio, Japonsko	tvrdý	Jeff Tarango	Wayne Black Brian MacPhie	4–3skreč
Vítěz	24.	listopad 1999	Moskva, Rusko	koberec (h)	Justin Gimelstob	Andrij Medveděv Marat Safin	6–2, 6–1
Vítěz	25.	duben 2002	Barcelona, Španělsko	antuka	Michael Hill	Lucas Arnold Ker Gastón Etlis	6–4, 6–4

Č.	datum	turnaj	povrch	poražený finalista	výsledek
1.	říjen 1992	Caracas, Venezuela	tvrdý	Andrew Sznajder	7–6, 6–4
2.	listopad 1992	Mnichov, Německo	koberec (h)	Jonas Svensson	3–6, 7–6, 6–4
3.	únor 1994	Rennes, Francie	koberec (h)	Hendrik Dreekmann	6–3, 6–4

Č.	datum	turnaj	povrch	spoluhráč	poražení finalisté	výsledek
1.	červenec 1993	Porto, Portugalsko	antuka	Menno Oosting	Jordi Burillo Javier Sánchez	6–3, 7–6
2.	srpen 1993	Poznaň, Polsko	antuka	Michiel Schapers	Cristian Brandi Federico Mordegan	6–7, 6–4, 7–6

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Daniel Vacek na anglické Wikipedii.

• Daniel Vacek na stránkách ATP Tour (anglicky)
• Daniel Vacek na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky)
• Daniel Vacek na stránkách Davis Cupu (anglicky)
• Daniel Vacek v databázi Olympedia (anglicky)