Dasijská notace

Dvouhlasé organum “Rex caeli Domine” zapsané v dazijské notaci. Rukopis Bamberské národní knihovny z konce 9. století. Dazijské znaky se nacházejí vlevo od (šesti) linek, podobně jako dnešní klíč. (Linka pro nejnižší znak, sedmý v pořadí, podobný písmenu N, není vyznačena). Mezery mezi linkami, vyplněné slabikami textu, (na rozdíl od školní pětilinkové notace) odpovídají sousedním stupňům dazijské stupnice (v daném příkladě jeho fragmentu), v soudobém zápisu: a-g-f-e-d-c-b. Písmena t a s vlevo od dazijských znaků určují intervaly o celý tón a půltón níže, než stupeň, na nějž ukazuje znak.

Dasijská či dazejská notace je druh hudební notace z devátého století, která se objevuje ve dvou anonymních hudebních pojednáních Musica enchiriadis a Scolica enchiriadis. Skladby obsažené v těchto dvou spisech, psané v dasijské notaci, jsou historicky nejstaršími známými příklady psané polyfonní hudby.[1]

Užití

Muzikolog Willi Apel považuje tento typ notace za „středověkou imitaci staré řecké notace“.[2] Ve spisech samotných je na ně odkazováno jako na "dasia". Výraz pochází z řeckého daseia, což je výraz pro "prudký přídech" na začátku slova v mluvené prosódii.[3]

Dasijská notace využívá notové osnovy s různým počtem linek, od čtyř až do osmnácti, a systém čtyř tvarů různým způsobem zahnutých k obsažení celé škály osmnácti tónových výšek použitých v rukopisech. Tato řada osmnácti tónů je založena na systému čtyř opakujících se tetrachordů a pátém neúplném tetrachordu, tvořících následující stupnici: G A Bb c | d e f g | a b c' d' | e' f#' g' a' | b' c#''. Tato stupnice neodpovídá žádné známé hudební praxi. Je-li použita při tvorbě polyfonní hudby, jak se uvádí ve spisech, vzniká při tom množství psaných tritónů, které byly podle tehdejších teoretiků v hudbě nežádoucí, a proto se zřejmě jedná o nedopatření ze strany autora.[4]

Notační znaménka se pak zapisovala zcela vlevo vedle osnovy (podobně jako dnešní umístění klíče), a některé ilustrace jsou mezi jednotlivými značkami doplněny o písmena "T" a "S", tak aby byl zřejmý půltón.[5] Slabiky mluvených slov pak byly vpisovány do linek osnovy (viz příklad nahoře). Změnila-li se výška tónu, slabiky slova se přesunuly do jiného řádku osnovy níže nebo výše. Tohoto způsobu se používalo pro notaci dvou-, tří- či čtyřhlasého organa.[2]

Kromě obou rukopisů Enchiriadis je tato notace použita také v pojednání Commemoratio brevis de tonis et psalmis modulandis.[3] Nicméně i přes poměrně značné rozšíření spisů Enchiriadis, nenašla tato notace v praktických pramenech širšího uplatnění. Hudební rukopisy z devátého a desátého století zaznamenávají téměř výhradně monofonní hudbu, a dokonce i dochované zdroje polyfonní hudby, jako winchesterském tropáři, jsou psané v neumové notaci bez určení výšky tónů.[6] To trvalo patrně až do vzniku a rozvoje rozšířeného systému osnov, zavedených Guidem z Arezza († 1050) v 11. století.

Philipp Spitta byl prvním moderním hudebním vědcem, jenž ve svém článku z roku 1889 dokázal správně interpretovat tuto notaci.[2]

Dasijská notace s moderními ekvivalenty

Reference

  1. ↑ Burkholder, Grout, and Palisca. A History of Western Music. Norton, 2006, str. 88.
  2. ↑ a b c Apel, Willi. The Notation of Polyphonic Music, 900-1600. Revised 4th edition. Cambridge, MA: Mediaeval Academy of America, 1953, str. 204-206.
  3. ↑ a b Hiley, David. "Dasian [Daseian] Notation". The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed Stanley Sadie. London:Macmillan, 2001.
  4. ↑ Hoppin, Richard. Medieval Music. Norton, 1978, str. 192.
  5. ↑ Grout, str. 90.
  6. ↑ Hoppin, str. 198-199.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Musica enchiriadis Rex celi.png
Früheste Darstellung eines Organums in einer theoretischen Schrift, der "Musica enchiriadis" aus dem späten 9. Jahrhundert
DasiaNotation2.jpg

Dasia notation - symbols

Zman 14:10, 5 June 2006 (UTC)