David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu

David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu
Portrait of David Murray 2nd Earl of Mansfield by Sylvester Harding.jpg
Narození9. října 1727
Úmrtí1. září 1796 (ve věku 68 let)
Alma materWestminster School
Christ Church
Povolánípolitik, diplomat, soudce a aristokrat
OceněníŘád bodláku
ChoťHenrietta Frederica von Bünau (1759–1766)[1][2]
Louisa Murray, 2nd Countess of Mansfield (1776–1796)[1][2]
DětiLady Elizabeth Murray[3]
Henrietta Murray[3]
David William Murray, 3rd Earl of Mansfield[3]
Lady Caroline Murray[3]
George Murray[3]
Charles Murray[3]
… více na Wikidatech
RodičeDavid Murray, 6th Viscount of Stormont[1] a Anne Stewart[3][1]
RodClan Murray
PříbuzníGeorge Finch-Hatton, 10th Earl of Winchilsea, Louisa Anne Hatton[3] a Daniel Finch-Hatton[3] (vnoučata)
FunkceLeader of the House of Lords (1779–1782)
člen Sněmovny lordů
Státní sekretář severního departmentu
lord předseda rady
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu (David Murray, 2nd Earl of Mansfield, 2nd Baron Mansfield, 7th Viscount Stormont, 7th Baron Scone, 8th Baron Balvaird) (9. října 1727 – 1. září 1796) byl britský diplomat a politik. Od mládí působil ve státních službách a řadu let zastával diplomatické funkce v Sasku, Rakousku a Francii, nakonec byl britským ministrem zahraničí (1779–1782). Většinu své kariéry byl znám pod jménem Lord Stormont, titul hraběte s členstvím ve Sněmovně lordů zdědil až v roce 1793 po strýci Williamu Murrayovi, významném právníkovi.

Kariéra

Zámek Scone Palace (Skotsko), hlavní sídlo hrabat z Mansfieldu

Pocházel z významného skotského rodu Murrayů, patřil k linii, která od roku 1621 užívala titul vikomta Stormonta. Narodil se jako starší syn Davida Murraye, 6. vikomta Stormonta (1689–1748). Studoval ve Westminsteru a Oxfordu, po otci zdědil v roce 1748 titul vikomta Stormonta se skotským peerstvím a rodové sídlo Scone Palace. Diplomatickou kariéru zahájil jako atašé v Paříži (1751), v roce 1754 byl zvolen jedním zástupců skotských peerů ve Sněmovně lordů a tuto funkci si udržel až do roku 1793. V letech 1756–1763 byl vyslancem v Drážďanech, během sedmileté války bylo ale Sasko okupováno pruskou armádou a saský dvůr i s diplomatickým sborem sídlil ve Varšavě. Po skončení sedmileté války byl dlouholetým vyslancem ve Vídni (1763–1772), od roku 1763 byl též členem Tajné rady a v roce 1768 získal Řád bodláku. Nakonec byl vyslancem v Paříži (1772–1778). V roce 1778 začala Francie podporovat severoamerické kolonisty ve válce za nezávislost a byly přerušeny diplomatické styky s Británií. Lord Stormont se vrátil do Anglie a obdržel čestnou hodnost lorda nejvyššího sudího ve Skotsku (1778–1794). V Northově vládě byl v letech 1779–1782 ministrem zahraničí [4] (respektive státním sekretářem severního departmentu).[pozn. 1] Po pádu Northovy vlády a modifikaci státní správy byl odvolán, členem kabinetu se stal znovu krátce v roce 1783 jako lord prezident Tajné rady. V roce 1793 po strýci Williamovi zdědil titul hraběte z Mansfieldu a stal se členem Sněmovny lordů. Nakonec byl prezidentem Tajné rady ještě v letech 1794–1796 v Pittově vládě. Po jeho úmrtí jej ve funkci prezidenta Tajné rady následoval Pittův mladší bratr 2. hrabě z Chathamu.

Byl pohřben ve Westminsterském opatství[5], srdce bylo uloženo na rodovém sídle Comlongon Castle ve Skotsku.

Rodinné a majetkové poměry

Byl dvakrát ženatý a z obou manželství měl celkem sedm dětí. Poprvé se oženil v roce 1759 během diplomatické mise v Sasku s hraběnkou Henriettou von Bünau (1739–1766), deset let po ovdovění se v roce 1776 jeho druhou manželkou stala Louisa Cathcart (1758–1843), sestra generála Williama Cathcarta. Dcera Elizabeth (1760–1825) z prvního manželství se provdala za poslance George Finch-Hattona. Dědicem titulů byl nejstarší syn z druhého manželství David William Murray, 3. hrabě z Mansfieldu (1777–1840). Mladší synové George (1780–1848) a Sir Henry Murray (1784–1860) sloužili v armádě a dosáhli generálských hodností.

Hlavním rodovým sídlem byl zámek Scone Palace ve Skotsku. Současná podoba zámku pochází až z přestavby počátkem 19. století, ale v jeho interiérech jsou umístěny umělecké sbírky, k jejichž obohacení přispěl 2. hrabě z Mansfieldu díky svým dlouholetým diplomatickým službám. Jedná se například o kolekci saského porcelánu nebo rokokový psací stůl, který dostal darem během vyslanecké mise v Paříži od francouzské královny Marie Antoinetty[6]. Ještě starším rodovým sídlem byl zámek Comlongon Castle ve skotském hrabství Dumfries, který Murrayům patřil již od 15. století. Toto sídlo prošlo četnými přestavbami a dnes slouží jako hotel. David Murray zdědil po strýci Williamovi kromě hraběcího titulu také zámek Kenwood House severně od Londýna. Po převzetí dědictví přistoupil 2. hrabě z Mansfieldu ke stavebním úpravám a přístavbám hospodářského zázemí, které narušily stylovou čistotu původní koncepce architekta Roberta Adama.

Poznámky

  1. ↑ Úřad ministerstva zahraničí fungoval do roku 1782 pod oficiálním názvem Northern Department, jeho představitel měl titul státního sekretáře (Secretary of State for the Northern Department), ale jeho kompetence již od 17. století odpovídaly dnešnímu pojetí ministerstva zahraničí. V návaznosti na americkou válku za nezávislost a ztrátu rozsáhlých kolonií v severní Americe došlo v roce 1782 k modifikaci britské státní správy. Tehdy bylo oficiálně zřízeno ministerstvo zahraničí. David Murray byl posledním státním sekretářem severního departmentu, jeho nástupcem se stejnými kompetencemi, ale již ve funkci ministra zahraničí se stal Charles James Fox.

Odkazy

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d Kindred Britain.
  2. ↑ a b Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. ↑ a b c d e f g h i Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ Personální obsazení úřadů státního sekretáře Northern Department 1660–1782
  5. ↑ 2. hrabě z Mansfieldu na webu Westminsterského opatství
  6. ↑ Historie zámku Scone Palace[nedostupný zdroj]

Média použitá na této stránce