de Havilland Canada Dash 7

de Havilland Canada Dash 7
DHC-7 (YU-AIE), Adria Airways
Určení	dopravní a transportní letoun
Původ	Kanada
Výrobce	de Havilland of Canada, Ltd., Downsview, Ontario, Kanada
První let	27. března 1975
Zařazeno	1978
Uživatel	RCAF Berjaya Air, Hawaiian Airlines, Air BC
Výroba	1975-1988
Vyrobeno kusů	113[1]
Vyvinuto z typu	DHC-6
Další vývoj	Dash 8
Některá data mohou pocházet z datové položky.

De Havilland Canada Dash 7 je kanadský dopravní letoun kategorie STOL, řešený jako samonosný čtyřmotorový hornoplošník s jednoduchými ocasními plochami tvaru T a příďovým zatahovacím podvozkem.

Vývoj

Vývojové práce na letounu DHC-7 byly zahájeny v roce 1974.^[2] Maximální pozornost byla věnována vybavení křídla, které obsahovalo dvouštěrbinové vztlakové klapky, spoilery (rušiče vztlaku), aby mohl nový stroj dosahovat co nejkratších vzletů a přistání i na výše položených letištích za ztížených meteorologických podmínek. Pro pohon byly zvoleny čtyři turbovrtulové motory Pratt & Whitney of Canada PT6A-50 o vzletovém výkonu po 835 kW, které roztáčí pomaloběžné čtyřlisté vrtule se sníženou intenzitou hluku Hamilton Standard 24PF.

Továrna zahájila stavbu dvou létajících prototypů společně s dvojicí nevybavených draků pro pevnostní zkoušky a únavové testy přetlakové kabiny. První prototyp (imatrikulace C-GNBX-X) byl zalétán 27. března 1975, druhý (C-GNCA-X) provedl svůj premiérový let 26. června téhož roku.

30. května 1977 poprvé vzlétl první sériový letoun DHC-7 (C-GQIW)^[3] a všechny tři stroje se zapojily do intenzivního zkušebního letového programu. Bez ohledu na stav zakázek se společnost DHC rozhodla pro sériovou produkci v počtu 50 kusů. První letoun této výrobní série převzala letecká společnost Rocky Mountains Airways v USA, která jej od 3. února 1978 nasadila na své spoje.

Dash 7 se na jaře 1978 objevil také u kanadské společnosti Wardair a v Evropě u španělského přepravce Spantax. K září 1979 byl aktuální stav objednávek na počtu 59 exemplářů, v březnu 1980 již 83. Postupně byly odkupovány přepravci Golden West, Ransome, Air Wisconsin, Henson Aviation, Air Pacific a Air Oregon, všechny z USA, dále Time Air a Westcoast Air Holding (Kanada), Alidair (Spojené království), Air Innsbruck (Rakousko), Wideroe (Norsko), Gronlandsfly (Dánsko) a SAHSA (Jižní Jemen).

Letouny v osobní verzi Series 100 převzalo i RCAF včetně dvou kusů v čistě nákladním provedení DHC-7 Series 101 s vojenským označením CC-132. Dalšími zákazníky transportní varianty se staly společnosti Wardair, Emirates Air Services a Greenlandair. K dalším vyráběným verzím patří těžká Series 140 a Series 151 se zvětšenou kapacitou palivových nádrží.

Do ukončení výroby v roce 1988 bylo vyrobeno celkem 113 letounů DHC-7.^[4]

Počátkem 90. let stanovilo velitelství jižní oblasti americké armády (SOUTHCOM) požadavky na letoun pro zpravodajskou a průzkumnou činnost, který by kromě vojenských operací mohl působit i v boji proti pašerákům drog. Nejlépe vyhovující se ukázal typ DHC-7 u US Army označený O-5. V rámci systému Airborne Recconnaisance Low vznikly verze O-5A pro fotoprůzkum, EO-5B pro elektronický průzkum a univerzální EO-5C sdružující obě předchozí varianty (značená také RC-7B). EO-5C létá se šestičlennou posádkou tvořenou dvěma piloty a čtyřmi operátory palubních systémů. Svým vnitřním vybavením dobře spolupracuje s dalšími průzkumnými letouny typu Northrop Grumman E-8 Joint STARS a Boeing RC-135.

Specifikace

Údaje dle ^[5]

Technické údaje

• Osádka: 2
• Kapacita: až 50 cestujících
• Obchodní náklad: 5284 kg
• Rozpětí : 28,35 m
• Délka: 24,58 m
• Výška: 7,98 m
• Nosná plocha: 79,90 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 12 110 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 19 959 kg
• Pohonná jednotka:

Výkony

• Maximální cestovní rychlost:
  • 428 km/h (v 2440 m)
  • 420 km/h (v 4570 m)
• Dostup na 4 motory: 6980 m
• Dostup na 3 motory: 4510 m
• Stoupavost na 4 motory: 6,2 m/s
• Stoupavost na 3 motory: 3,6 m/s
• Dolet s plným nákladem v hladině 4570 m: 1352 km
• Dolet s obchodním nákladem 3040 kg: 2148 km
• Délka vzletové dráhy, klapky na 25°: 689 m
• Délka vzletové dráhy v 3050 m, klapky na 15°: 1829 m
• Délka přistávací dráhy, klapky 45°: 594 m
• Délka přistávací dráhy v 3050 m, klapky 45°: 823 m

Odkazy

Reference

Literatura

• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 412. 
• NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-X. 
• NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 2. 1. vyd. Praha: NADAS, 1981. 
• NĚMEČEK, Václav. De Havilland Canada DHC-7 Dash 7. Letectví a kosmonautika. Únor 1980, roč. LVI., čís. 4, s. 151–154. 
• ČECH, Jan. De Havilland Canada Dash-7. Letectví a kosmonautika. Červenec 1982, roč. LVIII., čís. 14, s. 536 a 537. 
• CVRKAL, Milan. EO-5C premiérově v Praze. Letectví a kosmonautika. Březen 2014, čís. 3, s. 4. ISSN 0024-1156. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu de Havilland Canada Dash 7 na Wikimedia Commons
• Kamufláže letounu DHC-7 Archivováno 7. 3. 2016 na Wayback Machine.
• Fotogalerie letounu DHC-7
• (anglicky) The Dash 7 Homepage