De Havilland Comet

DH 106 Comet
Comet 4B společnosti BEA přistává v Berlíně v roce 1969
Určení	Úzkotrupý dopravní letoun
Původ	Spojené království
Výrobce	de Havilland
První let	27. července 1949
Zařazeno	2. května 1952 (BOAC)
Vyřazeno	14. března 1997 (Comet 4C XS235)
Charakter	Vyřazen
Uživatel	BOAC Dan-Air Royal Air Force
Výroba	1949–1964
Vyrobeno kusů	114 (včetně prototypů)[1][2]
Cena za kus	od 275 000 £
Další vývoj	Hawker Siddeley Nimrod
Některá data mohou pocházet z datové položky.

de Havilland DH 106 Comet byl britský čtyřmotorový celokovový proudový dopravní letoun; první s proudovými motory určený pro osobní dopravu. Byl vyvinut a vyroben společností de Havilland u továrního letiště Hatfield v Hertfordshire. Prototyp Cometu 1 byl zalétán v roce 1949. Vyznačoval se aerodynamicky čistou konstrukcí se čtyřmi proudovými motory de Havilland Ghost uloženými v kořenech křídel, přetlakovou kabinou a velkými čtvercovými okny. V té době nabízel relativně tichou a pohodlnou kabinu pro cestující a při svém debutu v roce 1952 sliboval komerční úspěch.

V průběhu roku, kdy vstoupily do služeb u leteckých společnosti, se však začaly objevovat problémy: tři Comety byly během dvanácti měsíců ztraceny při nehodách, kdy se rozpadly za letu. Bylo zjištěno, že dvě z nich byly způsobeny strukturální poruchou způsobenou únavou materiálu draku letadla, tedy jevem, který v té době nebyl důkladně prozkoumán. Další byla způsobena přetížením draku během letu za nepříznivého počasí. Comet byl vyřazen z provozu a důkladně testován. Nakonec byly nalezeny konstrukční nedostatky, včetně nevhodného nýtování a nebezpečné koncentrace napětí kolem některých čtvercových oken. Výsledkem bylo rozsáhlé přepracování Cometu s oválnými okny, strukturálními výztuhami a dalšími změnami. Konkurenční výrobci se mezitím při vývoji svých vlastních letadel z Cometu poučili.

Ačkoli se prodej nikdy zcela nezotavil, tak vylepšený Comet 2 a prototyp Comet 3 vyvrcholily přepracovanou řadou Comet 4, která debutovala v roce 1958 a zůstala v komerčním provozu až do roku 1981. Comet byl také upraven pro řadu vojenských rolí, jako jsou VIP přeprava, lékařská a osobní doprava nebo průzkum. Poslední stroj Comet 4 byl použit jako výzkumná platforma při finálním letu v roce 1997. Nejrozsáhlejší modifikace vyústila ve specializovaný námořní hlídkový letoun Hawker Siddeley Nimrod, který zůstal ve službě u Královského letectva do roku 2011, tedy více než 60 let po prvním letu Cometu.

Počátky vzniku Cometu spadají do roku 1944, kdy letecká společnost BOAC požadovala konstrukci stroje pro dálkovou dopravu cestujících a nákladu. V tomto období již ve Velké Británii působil Brabazonův výbor, jehož úkolem bylo specifikovat požadavky na poválečný vývoj dopravního letectví v zemi, zejména na nové letouny. V rámci jeho činnosti byla předložena řada projektů.

Sir Geoffrey de Havilland, šéf stejnojmenné letecké továrny, po řadě jednání prosadil čtvrtý ze svých pěti předložených projektů „Type IV“, využívající k pohonu proudové motory. Návrh byl koncipován pro přepravu 24 cestujících se čtyřmi motory Halford H.2 Ghost v kořeni křídla. V únoru 1945 byl přeznačen na D.H.106.

Přepravce BOAC předběžně objednal 25 kusů, následně však tento počet zredukoval na deset. V září 1946 byl u de Havillanda ustaven konstrukční tým, který vedl Ronald Bishop. Ten projekt upravil do finální podoby podle dalších požadavků BOAC. K pohonu byly nyní zvoleny výkonnější motory Rolls-Royce Avon, procházející ještě certifikací a počet pasažérů se zvýšil na 36. V prosinci 1947 tento upravený projekt dostal jméno Comet. V tomto období bylo definitivně objednáno osm kusů přepravcem BOAC a šest BSAA.

V období 1947–1948 probíhalo ve výrobním závodě v Hatfieldu rozsáhlé vývojové testování všech sestav i částí nového letadla. Na dvou speciálně sestrojených letounech D.H.108 Swallow se například ověřovalo křídlo a řízení letounu.

První prototyp Comet 1 (výr. č. 06001, imatrikulace G-ALVG) byl zalétán 27. července 1949.^[3] Zkušební posádku tvořili šéfpilot John Cunningham, pilot Harold „Tubby“ Waters, technici John Wilson a Frank Reynolds a zástupce konstrukčního týmu Tony Fairbrother. V říjnu byl zkoušen v Tripolisu v horkém podnebí.

Druhý prototyp, stále s rozměrným kolem hlavního podvozku, poprvé vzlétl v roce 1950 a 2. dubna byl předán jako G-ALZK do Hurnu, kde byl BOAC využíván k výcviku posádek a testování výkonů.

První sériový stroj (06003, G-ALYP), zalétaný 9. ledna 1951, byl následně předán BOAC k dalšímu letovému ověřování. Osvědčení letové způsobilosti získal 22. ledna 1952 (06005, G-ALYS). Celkem 12 vyrobených Cometů 1 nejdříve poháněla čtveřice motorů Ghost 50 Mk.1 o tahu po 22,5 kN s jednostrannými odstředivými kompresory, které později nahradila verze Ghost DGT3 s tahem 25 kN.

Odvozená verze Comet 1A s vyšší maximální vzletovou hmotností a vstřikem směsi vody a metanolu byla v Hatfieldu použita k únavovým testům a stroje zrušeny.

Po sérii nehod, které letoun provázely od zahájení provozu, byl u čtveřice strojů Comet 1XB zesílen potah, obdélníková okna se změnila na oválná, všechny lepené spoje byly překonstruovány a průchodky a otvory dokonale zajištěny. K realizaci těchto nákladných úprav získal de Havilland finanční podporu od britské vlády, která odkoupila všechny další neprodejné upravené stroje Comet a předala je Royal Air Force.

Verze Comet 2 měla větší křídlo, vyšší kapacitu paliva a poháněly ji výkonnější motory Rolls-Royce Avon. Všech 12 letounů s přepravní kapacitou 44 až 48 cestujících, z nichž první (06023, G-AMXA) vzlétl 27. srpna 1953, odebrala BOAC. Čtyři byly v roce 1955 předány RAF k přepravě VIP osob, později sloužily jako průzkumné letouny. Různými motory a určením se vzájemně odlišovaly modely 2X, 2E, T2, C2 a 2R.

Dne 19. července 1954 poprvé vzlétl Comet 3 (06100, G-ANLO), který konstrukčně představoval prodloužený Comet 2 s pohonnými jednotkami Avon Mk.502 s axiálním kompresorem. Vznikl pouze v jednom kusu a byl určen k vývojovým testům konstrukčních úprav, avioniky a palubního vybavení. Během zkoušek v zimě 1955–1956 oblétl zeměkouli na trase z Británie přes Austrálii, Fidži a Kanadu.

Poslední verze Comet 4 měla proti „trojce“ vyšší maximální hmotnost, zvětšenou kapacitu nádrží, vyšší dolet i cestovní rychlost. První let proběhl 27. dubna 1958 (06041, G-APDA) s dodávkami zahájenými 30. září téhož roku. Tato verze již pojala 58 až 81 pasažérů.

Již v červenci 1956 objednal dopravce Capital Airlines pro své krátké vytížené linky 14 strojů Comet 4A s prodlouženým trupem. Po zrušení objednávky všechny s novým označením Comet 4B převzala BOAC.

Dne 31. října 1959 byla zalétána subverze Comet 4C s větším rozpětím a přídavnými nádržemi paliva ve formě vřetenovitých těles v náběžné hraně křídla prodlužujícími dolet.

Na základě letounu De Havilland Comet byl zkonstruován průzkumný letoun Hawker Siddeley Nimrod.^[4] K výrobě prvních dvou letounů posloužily rozestavěné trupy dvou posledních Cometů 4C výrobních čísel 06476 a 06477.

(c) Ken Fielding/https://www.flickr.com/photos/kenfielding, CC BY-SA 3.0

S modelem Comet 1 začala společnost BOAC létat na pravidelných linkách od 2. května 1952, kdy třetí vyrobený Comet přepravil cestující z Londýna do Johannesburgu. Po společnostech BOAC a BSAA se přihlásili další zákazníci, francouzští UAT a Air France, z Kanady Canadian Pacific Airlines a z USA Capital Airlines a Pan American World Airways, dále libanonská MEA, United Arab Airlines, Mexicana a další.

V srpnu 1952 zahájila BOAC lety Cometů 1 na trati do Cejlonu, vedoucí z Bejrútu na Bahrajn, Karáčí a Bombaj. V říjnu se trasa rozšířila ještě o větev na Dillí, Kalkatu a Rangún, končící v Singapuru.^[5]

K první havárii Cometu 1 (06012, G-ALYZ, BOAC) došlo 26. října 1952 na římském letišti Ciampino, kdy se pilotům při rozjezdu podařilo zvednout pouze příďové kolo. Poškozený stroj byl následně zrušen. Stejný případ, avšak se smrtí všech 14 osob na palubě, se stal 3. března 1953 letounu Canadian Pacific Airlines (06014, CF-CUN) na letišti v Karáčí.

Od 3. dubna 1953 Comety společnosti BOAC zahájily lety z Londýna do Tokia přes Bangkok, Manilu a Okinawu.

Třetí nehoda Cometu 1 (06008, G-ALYV, BOAC) během prvního roku provozu se stala 2. května 1953. Šest minut po vzletu za silné tropické bouře z indické Kalkaty se stroji oddělily obě poloviny křídla a hořící vrak dopadl do Indického oceánu. Zahynulo všech 37 cestujících včetně šestičlenné posádky. Výrobce proto stáhl všechny existující stroje a upravil na vlastní náklady křídla, aby na nich vznikal větší vztlak.

V srpnu 1953 zahájila s Comety lety na trase Paříž-Řím-Bejrút Air France, druhý francouzský přepravce je pak nasadil v prosinci na lince Paříž-Casablanca-Dakar.

Dobré jméno tohoto typu poškodila další havárie 10. ledna 1954, kdy se 20 minut po vzletu z letiště Ciampino poblíž ostrova Elba roztrhl Comet společnosti BOAC (06003, G-ALYP), který byl v pronájmu South African Airways. Zahynulo všech 29 cestujících i šestičlenná posádka. BOAC zastavila provoz všech Cometů a ustavená komise zahájila vyšetřování. Před jeho uzavřením výrobce provedl 60 konstrukčních úprav a v březnu 1954 byly stroje opět uvolněny do provozu.

Dne 8. dubna 1954 však za podobných okolností havaroval další z Cometů BOAC (06011, G-ALYY), který se ve vzduchu rozpadl na lince z Říma do Káhiry. Po zřícení do moře poblíž Neapole zahynulo 28 osob. Britský letecký úřad typu ihned odebral Osvědčení letové způsobilosti a všichni uživatelé zastavili jeho provoz.

Britské ministerstvo dopravy a civilního letectví sestavilo komisi na vyšetření příčin katastrof, která pracovala v říjnu a listopadu 1954. Royal Aircraft Establishment ve Farnborough byl pověřen realizací testů celého draku Cometu 1. V roce 1955 se během únavových zkoušek v nádrži s vodou projevila únava materiálu v rámu obdélníkových oken v kabině cestujících, které byly příčinou náhlého poklesu tlaku. Na troskách letounu zříceného u Elby bylo navíc diagnostikováno stejné porušení konstrukce, tentokrát v průchodce antény do trupu.

Veškeré zakázky Na Comety byly zrušeny a prodané stroje se vracely zpět výrobci k opravám, nebo sešrotování. Do pravidelného provozu byly opět uvolněny až v roce 1958.

Nové Comety 4 umožnily dopravci BOAC zavést transatlantickou linku z Londýna do New Yorku, avšak její stroje již nedokázaly konkurovat zaváděným dopravním letounům Boeing 707 a Douglas DC-8, které nabídly vyšší cestovní komfort. Zahajovací let zajistil 4. října 1958 Comet 4 G-APDC s posádkou E. E. Rodley, T. B. Stoney a C. Farndell.

BOAC své Comety vyřadila z pravidelného provozu v roce 1965, u několika menších provozovatelů létaly do roku 1981. Vůbec poslední let provedl 14. března 1997 Comet 4C (06473, XS235) provozovaný britským Ministerstvem technologií ke zkouškám avioniky a palubního rádiovybavení. Za celou dobu existence byly využívány 26 civilními a třemi vojenskými provozovateli. Po RAF byly dva exempláře Comet 1A (06017 a 06018) v roce 1953 předány Royal Canadian Air Force. První z nich byl dodán vzduchem v květnu z Británie přes Keflavík a Gander do Ottawy. Tyto stroje se silnějším potahem draku byly upraveny na standard verze 2 a přeznačeny na Comet 1X. Třetím vojenským uživatelem se stala saúdskoarabská královská letka, která převzala Comet (06461, SA-R-7) s VIP interiérem pro krále Sauda bin Abdula Azize. Stroj byl zrušen po havárii v Itálii 20. března 1963.

Letouny Comet prodělaly 26 nehod, při kterých byl letoun zničen (tzv. „hull loss“), z toho bylo 13 nehod fatálních a vedly ke 426 úmrtím.^[6] U první smrtelné nehody typu, ke které došlo při vzletu v Karáčí v Pákistánu 3. března 1953, byl viněn pilot. Šlo o stroj Comet 1A letecké společnosti Canadian Pacific Air Lines.^[7] Tři fatální havárie Cometu 1 byly způsobeny strukturálními problémy, konkrétně let BOAC 783 ze dne 2. května 1953, let BOAC 781 10. ledna 1954 a let South African Airways 201 z 8. dubna 1954. Nehody vedly k uzemnění celé flotily Cometu. Po provedení konstrukčních změn byly lety Cometu obnoveny v roce 1958.^[7]

Pilotní chyby jsou připisovány k dalším pěti smrtelným nehodám letounů Comet 4, způsobených řízeným letem do terénu: havárie Aerolíneas Argentinas poblíž Asunciónu v Paraguayi 27. srpna 1959, let Aerolíneas Argentinas 322 v Campinas poblíž São Paulo, Brazílie, 23. listopadu 1961, let United Arab Airlines 869 v horách v Thajsku dne 19. července 1962, nehoda saúdskoarabského vládního stroje v italských Alpách dne 20. března 1963 a let United Arab Airlines 844 v Tripolisu v Libyi, dne 2. ledna 1971.^[7] Havárie Cometu společnosti Dan-Air v španělském pohoři Montseny 3. července 1970 byla přičítána chybám řízením letového provozu při navigaci a pilotům.^[8] Mezi další smrtelné nehody Cometu 4 patří havárie společnosti British European Airways v turecké Ankaře ze dne 21. prosince 1961, let United Arab Airlines Flight 869 během nepříznivého počasí poblíž Bombaje v Indii 28. července 1963 a teroristický útok během letu Cyprus Airways 284 u tureckého pobřeží 12. října 1967.^[7]

Devět Cometů, včetně Cometu 1 provozovaného společnostmi BOAC a Union Aeromaritime de Transport a Cometu 4 firmy Aerolíneas Argentinas, Dan-Air, Malaysian Airlines a United Arab Airlines, bylo nenapravitelně poškozeno během vzletových nebo přistávacích nehod, které všichni na palubě přežili.^[7][6] Požár hangáru eskadrony RAF č. 192 13. září 1957 nenávratně poškodil Comet 2R a tři Comety 4C společnosti Middle East Airlines byly zničeny izraelskými jednotkami v Bejrútu v Libanonu 28. prosince 1968.^[7]

• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 423. 
• Abzug, Malcolm J. and Eugene Larrabee. Airplane Stability and Control: A History of the Technologies That Made Aviation Possible. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-80992-4.
• Antennas and Propagation, Part 1. London: Institution of Electrical Engineers, 1978. ISBN 0-85296-196-0.
• Atkinson, R. J., W. J. Winkworth and G. M. Norris. "Behaviour of Skin Fatigue Cracks at the Corners of Windows in a Comet I Fuselage"Archivováno 14. 6. 2007 na Wayback Machine.. Ministry of Aviation via Her Majesty's Stationery Office, 1962.
• Avrane, A. Sud Est Caravelle. London: Jane's Publishing, 1981. ISBN 0-7106-0044-5.
• Beaty, David. Strange Encounters: Mysteries of the Air. London: Atheneum, 1984. ISBN 978-0-689-11447-2.
• Bibel, George D. Beyond the Black Box: The Forensics of Airplane Crashes. Baltimore, Maryland: JHU Press, 2008. ISBN 0-8018-8631-7.
• Birtles, P.J. Classic Civil Aircraft 3: De Havilland Comet. Shepperton, UK: Ian Allan, 1990. ISBN 0-7110-1947-9.
• Birtles, P.J. "The de Havilland Comet Srs. 1–4." Aircraft in Profile, Volume 5. New York: Doubleday, 1970, first edition 1967.
• Bray, Robin. The Comet that Fell to Earth. Cumbria, UK: Hayloft Publishing, 2015. ISBN 978-1-910237-01-4.
• Cacutt, Len. The World's Greatest Aircraft. Devon, UK: Exeter Books, 1989. ISBN 0-7917-0011-9.
• "The Comet Accidents: History of Events: Sir Lionel Heald's Introductory Summary at the Enquiry". Flight, 29 October 1954, pp. 652–654.
• "Comet Resurgent: A decade of D.H. Jet Transport Design". Flight No. 2566 Vol. 73, 28 March 1958, pp. 420–425.
• Lord Cohen. Report of the Court of Inquiry into the Accidents to the Comet aircraft G-ALYP on 10 January 1954 and Comet G-ALYY on 8 April 1954. [s.l.]: Ministry of Transport and Civil Aviation, 1 February 1955. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Darling, Kev. De Havilland Comet. North Branch, Minnesota: Specialty Press, 2001. ISBN 1-58007-036-1.
• Darling, Kev. De Havilland Comet. Ramsbury, Marlborough, Wiltshire, UK: Crowood Press, 2005. ISBN 1-86126-733-9.
• Davies, R.E.G. and Philip J. Birtles. Comet: The World's First Jet Airliner. McLean, Virginia: Paladwr Press, 1999. ISBN 1-888962-14-3.
• Dennies, Daniel P. How to Organize And Run a Failure Investigation. Materials Park, Ohio: ASM International, 2005. ISBN 0-87170-811-6.
• Dick, Ron and Dan Patterson. 50 Aircraft That Changed the World. Erin, Ontario, Canada: Boston Mills Press, 2010. ISBN 978-1-55407-658-1.
• Faith, Nicholas. Black Box: Why Air Safety is no Accident, The Book Every Air Traveller Should Read. London: Boxtree, 1996. ISBN 0-7522-2118-3.
• Floyd, Jim. The Avro Canada C102 Jetliner. Erin, Ontario: Boston Mills Press, 1986. ISBN 0-919783-66-X.
• Francis, Decon. "I Saw This Jet Liner Fly 500 m.p.h." Popular Science, 156(5), May 1950, pp. 98–104.
• Green, William and Gordon Swanborough, eds. "Jet Jubilee (Part 1)". Air International, Vol. 12, No. 3, March 1977, pp. 124–131 (Part 2); Air International, Vol. 12, No. 4, April 1977, pp. 171–180.
• Gunn, John. Challenging Horizons: Qantas 1939–1954. St Lucia, Queensland: University of Queensland Press, 1987. ISBN 0-7022-2017-5.
• Haddon-Cave, Charles. The Nimrod Review: an Independent Review into the Broader Issues Surrounding the Loss of the RAF Nimrod MR2 Aircraft XV230 in Afghanistan in 2006.^{[nedostupný zdroj]} London: The Stationery Office, 2009.
• Hill, Malcolm L. "de Havilland's Comet: Pushing the Boundaries." Airliners, Volume 15, No. 4, July/August 2002.
• Jackson, A.J. British Civil Aircraft 1919–1972: Volume II. London: Putnam (Conway Maritime Press), 1988. ISBN 0-85177-813-5.
• Jackson, A.J. De Havilland Aircraft since 1909. London: Putnam, Third edition, 1987. ISBN 0-85177-802-X.
• Jefford, C.G., ed. The RAF and Nuclear Weapons, 1960–1998. London: Royal Air Force Historical Society, 2001.
• Key Publishing. De Havilland Comet. Stamford, Lincs, UK: Key Publishing, 2023. (Historic Commercial Aircraft Series, Vol 6). [[[:Šablona:GBurl]] Dostupné online]. ISBN 9781802823783. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Job, Macarthur. Air Disaster: Volume 1. Fyshwick, Australian Capital Territory: Aerospace Publications, 1996. ISBN 1-875671-11-0.
• Jones, Barry. "Database: D.H. 106 Comet". Aeroplane, Volume 38, No. 4, Issue no. 444, April 2010.
• Keith, Ronald A. Bush Pilot with a Briefcase: The Incredible Story of Aviation Pioneer Grant McConachie. Vancouver: Douglas & McIntyre Ltd., 1997, First edition 1992. ISBN 978-1-55054-586-9.
• Kodera, Craig, Mike Machat and Jon Proctor. From Props to Jets: Commercial Aviation's Transition to the Jet Age 1952–1962. North Branch, Minnesota: Specialty Press, 2010. ISBN 978-1-58007-146-8.
• Lane, Peter. The Queen Mother. London: Hale, 1979. ISBN 0-7091-7648-1.
• Lo Bao, Phil, ed. The de Havilland Comet (Airlines & Airliners). Middlesex, UK: The Aviation Data Centre Ltd., 1996.
• McNeil, Ian, ed. An Encyclopedia of the History of Technology. London: Routledge, 2002 (E-edition), First edition 1990. ISBN 0-203-19211-7.
• Motem, John, ed. "European Civil Background". The Putnam Aeronautical Review, Volume Three. London: Conway Maritime Press, 1990. ISBN 1-55750-676-0.
• Munson, Kenneth. Civil Airliners since 1946. London: Blandford Press, 1967.
• Painter, Martin. The DH. 106 Comet: An Illustrated History. Tonbridge, Kent, UK: Air Britain (Historians) Ltd., 2002. ISBN 0-85130-330-7.
• Proctor, Jon, Mike Machat and Craig Kodera. From Props to Jets: Commercial Aviation's Transition to the Jet Age 1952–1962. North Branch, Minnesota: Specialty Press, 2010. ISBN 1-58007-146-5.
• Prins, François. "World Beater: Homage to the DH. 106 Comet." Air Enthusiast, Issue 78, November/December 1998.
• Roach, J. R. and A. B. Eastwood. Jet Airliner Production List. West Drayton, UK: The Aviation Hobby Shop, 1992, ISBN 0-907178-43-X.
• Schnaars, Stephen P. Managing Imitation Strategies. New York: Simon & Schuster, 2002. ISBN 0-7432-4265-3.
• Simons, Graham M. "Comet! The World's First Jet Airliner" U.K. Pen and Sword, 2013 ISBN 1-7815-9279-9.
• Smith, Adrian. "The Dawn of the Jet Age in Austerity Britain: David Lean's The Sound Barrier". Historical Journal of Film, Radio and Television, 2010. 30(4), pp. 487–514.
• Stewart, Stanley. Air Disasters. London: Arrow Books, 1989, First edition 1986. ISBN 0-09-956200-6.
• Stroud, John. Soviet Transport Aircraft since 1945. London: Putnam, 1968. ISBN 0-370-00126-5.
• Swanborough, F. G. Civil Aircraft of the World. London: C. Scribner's Sons, 1980. ISBN 0-684-12895-0.
• Swanborough, F. G. Turbine-engined Airliners of the World. London: Temple Press Books, 1962.
• Taylor, John W. R. Jane's All The World's Aircraft 1965–66. London: Sampson Low, Marston & Company, 1965.
• Taylor, John William Ransom. The Lore of Flight. New York: Barnes & Noble, 1996, First edition 1988. ISBN 0-7607-0364-7.
• Tegler, Jan. B-47 Stratojet: Boeing's Brilliant Bomber (Walter J. Boyne Military Aircraft Series). New York: McGraw-Hill Professional, 2000. ISBN 0-07-135567-7.
• Trischler, Helmuth and Stefan Zeilinger, eds. Tackling Transport, Volume 3 (Artefacts Series: Studies in the History of Science and Technology). London: NMSI Trading Ltd, 2003. ISBN 1-900747-53-7.
• Walker, Timothy. The First Jet Airliner: The Story of the de Havilland Comet. Newcastle upon Tyne, UK: Scoval Publishing Ltd., 2000. ISBN 1-902236-05-X.
• Watkins, David. de Havilland Vampire: The Complete History. Thrupp, Stroud, UK: Budding Books, 1996. ISBN 1-84015-023-8.
• Winchester, Jim, ed. "De Havilland DH.106 Comet." Civil Aircraft (The Aviation Factfile). London: Grange Books plc, 2004. ISBN 1-84013-642-1.
• Withuhn, Bill. "Triumph, Tragedy and Triumph Again... The Comet Story." Air Classics Airliner Special No. 2, Summer 1976.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu de Havilland Comet na Wikimedia Commons
• (anglicky) "The Comet Emerges" a 1949 Flight article on the unveiling of the Comet prototype
• (anglicky) "Comet in the Sky" a 1949 Flight article on the Comet's maiden flight
• (anglicky) Kamufláže letounu De Havilland Comet Archivováno 13. 12. 2014 na Wayback Machine.